45 A 11/2024 – Krajský soud v Praze

45 A 11/2024- 51 - text 7 45 A 11/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Věrou Pazderovou, LL.M., M.A., ve věci žalobkyně: J. C., nar. X státní příslušnost Filipínská republika zastoupena advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 5. 2024, č. j. MV-50132-4/SO-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně podala u žalované dne 31. 8. 2023 podání nazvané „Žádost o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 7. 2019“. 2. Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) vyhodnotilo tuto žádost nejprve jako oznámení změny zaměstnavatele ve smyslu § 42g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve znění účinném od 31. 7. 2019 a protože nebyly splněny podmínky odstavců 7 a 8 zmíněného ustanoveni, sdělilo dne 7. 12. 2023 žalobkyni, že podmínky pro oznámení změny zaměstnavatele nesplňuje, a proto k oznámení nelze přihlížet. 3. Proti tomuto sdělení podala žalobkyně dne 16. 1. 2024 ke zdejšímu soudu žalobu, která byla vedena pod sp. zn. 40 A 1/2024, v níž tvrdila, že nešlo o omyl a že šlo skutečně o žádost o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele podle zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 31. 7. 2019, a nikoliv o oznámení změny zaměstnavatele podle zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 31. 7. 2019. 4. V reakci na podanou žalobu ministerstvo rozhodnutím ze dne 5. 2. 2024 zrušilo sdělení o nesplnění podmínek ze dne 7. 12. 2023 (postupem podle § 156/2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), neboť dospělo k závěru, že podle označení i obsahu se jedná o žádost o souhlas se změnou zaměstnavatele podle znění zákona o pobytu cizinců účinného do 31. 7. 2019. V návaznosti na tento postup ministerstva vzala žalobkyně dne 13. 2. 2024 žalobu ve věci 40 A 1/2024 a soud řízení zastavil. 5. Usnesením ze dne 16. 2. 2023, č. j. OAM-79809-11/ZM-2023, pak ministerstvo řízení o žalobkynině žádosti o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastavilo, neboť dospělo k závěru, ze je zjevně právní nepřípustná. S ohledem na označení i obsah žádosti totiž vyhodnotilo, že se jednalo zadost o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty podle § 42g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve znění účinném do 30. 7. 2019, tedy podle již neúčinné právní úpravy. 6. Ministerstvo zdůraznilo, že nemůže postupovat podle neúčinné právní úpravy, ledaže by to stanovil zákon. Podle čl. II odst. 1 novely provedené zákonem č. 179/2019 platí, že řízení zahájené před dnem nabytí účinnosti a do dne účinnosti pravomocně neskončené se dokončí podle dosavadní právní úpravy. Podle úpravy účinné do 30. 7. 2019 tedy bylo možné postupovat pouze v řízeních zahájených do 30. 7. 2019, tzn. pouze v případě řízení o žádosti o souhlas se změnou zaměstnavatele podané do tohoto data. Žalobkyně však podala žádost dne 31. 8. 2023. Žádá tedy vydání něčeho, co vydat podle současné právní úpravy nelze, a proto je její žádost zjevně právně nepřípustná. 7. Proti rozhodnuti o zastavení řízení podala žalobkyně odvolání, v němž namítla zejm. nesprávné posouzení rozhodné právní úpravy s tím, ze rozhodné je znění zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 30. 7. 2019 a podle tohoto znění mělo byt o její zadosti věcně rozhodnuto. Dále namítla, že pokud mělo její podání vady, měla být na ne upozorněna. Závěrem pak ministerstvu vytkla nedostatečné posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí. 8. Žalovaná odvolání žalobkyně zamítla v záhlaví označeným rozhodnutím. Ztotožnila se se závěrem ministerstva, že žalobkyně podala zjevně právně nepřípustnou žádost s ohledem na novelu zákona o pobytu cizinců účinnou od 31. 7. 2019, kterou byla stanovena pouze oznamovací povinnost. Řízení o žádosti o udělení souhlasu je samostatným řízením a není přitom ani právem, které by souviselo s řízením o prodloužení zaměstnanecké karty. 9. Námitka absence výzvy k odstranění vad byla podle žalované nedůvodná, neboť poučovací povinnost nezahrnuje povinnost poskytnout návod, jak mají účastníci postupovat, aby dosáhli žádaného výsledku. Žádost žalobkyně byla právně nepřípustná, a proto nebylo namístě vyzývat k odstranění vad. 10. K námitce nepřiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života žalovaná konstatovala, že napadené usnesení je usnesením procesním, žalobkynina žádost tedy nebyla posuzována meritorně. Dodala, že v řízení o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele nelze přihlédnout k důsledkům uváděným žalobkyní. I kdyby však přiměřenost posuzována byla, nebylo by možné dospět k jinému závěru než, že nynější rozhodnutí nemá bezprostřední vliv na nutnost opustit ČR. Zastavení řízení proto nebylo přepjatým formalismem. II. Obsah žaloby 11. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). 12. Namítla, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalovaná nesprávně posoudila, jaká právní úprava měla být použita v případě změny zaměstnavatele podané dne 31. 8. 2023. Žalovaná ani nevysvětlila, na základě jakých úvah k závěru o rozhodné právní úpravě dospěla, a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. 13. Ministerstvo postupovalo podle žalobkyně nestandardně, neboť nejprve „žádost o udělení souhlasu se změnou“ vyhodnotilo jako oznámení změny zaměstnavatele a sdělilo žalobkyni, že podmínky nesplňuje. Poté, co se žalobkyně bránila žalobou, svůj postoj přehodnotilo, a uzavřelo, že nejde o oznámení změny zaměstnavatele, ale o žádost o souhlas se změnou zaměstnavatele podle již neúčinného znění zákona o pobytu cizinců. Ani ministerstvo si tedy nebylo jisto tím, jak postupovat. 14. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že žádost o souhlas se změnou zaměstnavatele není zcela novým řízením, a proto se domnívá, že postupovala správně, pokud ji podala podle právní úpravy účinné v době podání žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty, tedy podle právní úpravy účinné do 31. 7. 2019. Na této námitce trvá i nyní v soudním řízení. Žalovaná ani ministerstvo neupřesnily, proč měla být aplikována úprava pozdější, a zatížily tak svá rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. 15. Dále žalobkyně namítla, že ministerstvo postupovalo nezákonně, pokud ji neupozornilo na vady žádosti a nevyzvalo k jejich odstranění. Je přesvědčena, že případné vady (nepoužití speciálního formuláře) byly odstranitelné, a proto jí měl být poskytnut prostor k nápravě a mělo se jí dostat poučení. 16. Závěrem žalobkyně vyjádřila nesouhlas s tvrzením, že nebylo třeba posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“¨). Vzhledem k následkům rozhodnuti, měla byt přiměřenost dopadů posouzena. Žalobkyně nemá alternativní možnost řešení pobytové situace než prostřednictvím zaměstnanecké karty. Za současné situace přitom nemá možnost dosáhnout kladného vyřízení žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty. Vzhledem k délce a komplikovanosti řízení, které se v souvislosti s žádostí o prodloužení platnosti její zaměstnanecké karty vedou, totiž již nemá možnost nastoupit k zaměstnavateli, ve vztahu k němuž se pokoušela svou zaměstnaneckou kartu změnit původně. Žalobkyně by se tak ocitla bez řádně nahlášeného pracovního místa, což by znamenalo neprodloužení platnosti jejího pobytového oprávnění a s tím související nutnost bezodkladného vycestování. Nesouhlasí proto s tvrzením, ze napadené rozhodnuti nemá bezprostřední vliv na povinnost vycestovat. Žalobkyně pobývá na území České republiky již od roku 2017 a za tuto dobu se jí podařilo vytvořit si zde výrazné vazby, a to jak ekonomické, tak sociální a společenské. Česká republika stala klíčovou pro její pracovní život. Žalobkyně si nejen přeje ve výdělečné činnosti na území pokračovat, ale nachází se zde také zaměstnavatel, který má o její práci vážný zájem. 17. Žalobkyně je přesvědčena, že vyvinula veškeré možné úsilí k nápravě vzniklého stavu, aby její žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty mohla být kladně vyřízena. Správní orgány však svým přepjatě formalistickým přístupem k výkladu jednotlivých ustanovení zákona o pobytu cizinců nedávají žalobkyni žádný prostor pro vyřešení její pobytové situace a odmítají se zabývat individuálními okolnostmi daného případu, a to navíc za situace, kdy bylo v souvisejících věcech žalobkyně již několikrát vydáno nezákonné rozhodnutí. III. Vyjádření žalované 18. Žalovaná ve vyjádření k žalobě především odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a s