49 A 1/2026 – Krajský soud v Praze

49 A 1/2026- 23 - text 8 49 A 1/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce: T. X. H., narozený X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X, Vietnamská socialistická republika zastoupen advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 1. 2026, č. j. CPR-35907-7/ČJ-2025-930310-V240, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) dodanou do datové schránky soudu dne 26. 1. 2026 domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 16. 1. 2026, č. j. CPR-35907-7/ČJ-2025-930310-V240 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 29. 9. 2025, č. j. KRPS-254993-24/ČJ-2025-010022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 89/2024 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a dále stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie (dále jen „EU“), Islandu, Lichtenštejnska, Norska a Švýcarska, v délce 1 roku ode dne, kdy žalobce z tohoto území vycestuje, a doba k vycestování mu byla určena v délce 20 dnů od právní moci rozhodnutí, a to za současného konstatování, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování. 2. Žalobce v podané žalobě v první řadě namítá nedostatečné zdůvodnění nepřiměřeně přísné délky správního vyhoštění v situaci, kdy se u něj jednalo o první nelegální pobyt a žalobce se správním orgánem po celou dobu spolupracoval. Žalobce uvádí, že má čistý trestní rejstřík, nepáchal zde žádnou trestnou činnost a jeho nelegální pobyt trval jen 4 měsíce. Není mu tak jasné, proč mu byla uložena tak dlouhá doba správního vyhoštění, a považuje to za odchylku od běžné praxe, zejména když žalovaná mohla nejprve rozhodnout o povinnosti opustit území, což by představovalo šetrnější zásah do života žalobce. 3. Žalobce žalované vytýká též nedostatečné vypořádání se s nepřiměřeností dopadu napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Připomíná přitom judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), podle níž posouzení přiměřenosti není správním uvážením, nýbrž výkladem a aplikací neurčitého právního pojmu, který plně podléhá přezkumu správních soudů. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že žalovaná nezohlednila veškerá hlediska (uvedená např. v rozsudku NSS ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-37, č. 3330/2016 Sb. NSS) potřebná pro posouzení přiměřenosti dopadů vyhoštění na osobu žalobce. Podle žalobce je nepřiměřená jak forma uloženého opatření, tak délka správního vyhoštění. Žalobce opakuje, že v tuzemsku nepáchal trestnou činnost a jednalo se o jeho první nelegální pobyt. 4. Z těchto důvodů považuje žalobce za nedostatečně zdůvodněnou a nepřiměřenou i dobu stanovenou k vycestování. Doba 20 dnů je hrozně krátká, zejména když je třeba od ní odečíst ještě dobu 10 dnů na podání správní žaloby, takže pak žalobci zůstane pouhých 10 dnů na odcestování. 5. Žalovaná ve vyjádření k žalobě plně odkázala na odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí s tím, že je přesvědčena, že v řízení byly zjištěny a doloženy relevantní podklady umožňující konstatovat protiprávní jednání žalobce a bylo také vypořádáno vše, co vyšlo v průběhu řízení najevo. Pokud jde o dobu pro vycestování, ta byla správním orgánem prvního stupně odůvodněna a stanovena v zákonném rozmezí a v přiměřené délce, přičemž žalobce proti její délce v odvolání nic nenamítal, a proto žalovaný neměl potřebu se k této otázce vyjadřovat. Žalovaná je přesvědčena, že byla dostatečně vypořádána i otázka přiměřenosti dopadu rozhodnutí o vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobu navrhla zamítnout, neboť je přesvědčena, že postupovala v souladu s právními předpisy i mezinárodními smlouvami, jež jsou součástí právního řádu. 6. K jednání požadovanému žalobcem, z nějž se žalovaná omluvila, se zástupce žalobce bez omluvy nedostavil. Vzhledem k tomu, že nepřítomnost žalobce byla jeho zástupcem předem omluvena, předvolání bylo zástupci žalobce doručeno dne 27. 2. 2026 a byla splněna lhůta na přípravu zkrácená dle § 49 odst. 1 části věty první za středníkem s. ř. s. na tři dny (fakticky poskytnutá lhůta činila 9 dnů), soud přistoupil k projednání věci dne 9. 3. 2026 v nepřítomnosti účastníků. 7. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce byl dne 27. 9. 2025 kontrolován hlídkou cizinecké policie na X. Žalobce na místě předložil vietnamský cestovní pas s řeckým vízem vydaným za účelem sezónních prací v zemědělství s platností od 21. 8. 2024 do 14. 5. 2025. 8. Na základě uvedeného bylo se žalobcem téhož dne zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Při výslechu téhož dne žalobce uvedl, že je ženatý a má dvě děti a sestru, kteří všichni žijí ve Vietnamu. Do Řecka přicestoval letecky dne 17. 9. 2024 za prací a dne 15. 2. 2025 přijel do České republiky (dále jen „ČR“), odkud již nevycestoval. Byl si vědom toho, že je zde od 15. 5. 2025 nelegálně, přičemž ani nečinil žádné kroky za účelem prodloužení víza či legalizace pobytu. Do Vietnamu se nevrátil, protože by již nemohl vydělávat peníze pro svou rodinu. V ČR chtěl zůstat ještě asi 2 roky, aby vydělal peníze, a poté by se vrátil zpět do Vietnamu. Nemá tu (a ani v jiném členském státě EU) nikoho, ke komu by měl vyživovací povinnosti, ani jakékoliv závazky či pohledávky, nenavázal zde žádné vazby. Vyhoštěním by nedošlo k zásahu do jeho soukromého či rodinného života, zásah by byl jen ekonomický, jelikož jeho rodině budou chybět peníze, které by zde jinak vydělal. Nemá žádné překážky, které by mu bránily vycestovat do Vietnamu, má tam celou rodinu, ke které se může vrátit. Na vycestování má peníze. 9. Ministerstvo vnitra závazným stanoviskem ze dne 29. 9. 2025 ve smyslu § 120a zákona o pobytu cizinců k existenci důvodů znemožňujících vycestování žalobce do země původu správnímu orgánu prvního stupně sdělilo, že vycestování žalobce je možné. 10. Dne 29. 9. 2025 byl žalobce vyrozuměn o tom, že bylo ukončeno shromažďování podkladů pro rozhodnutí ve věci správního vyhoštění a že se podle § 36 správního řádu může vyjádřit k podkladům rozhodnutí ve lhůtě 15 dnů. Sdělil, že nemá žádné připomínky. 11. Správní orgán prvního stupně proto prvostupňovým rozhodnutím ze dne 29. 9. 2025 žalobci uložil podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a stanovil dobu v délce 1 roku jako dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, Islandu, Lichtenštejnska, Norska a Švýcarska, ode dne, kdy žalobce z tohoto území vycestuje. Doba k vycestování mu byla určena v délce 20 dnů od právní moci rozhodnutí, a to za současného konstatování, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedl, že není věcí správního uvážení, zda v případě naplnění podmínek uvedených v § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců má zahájit správní řízení a rozhodnout, či nikoliv. Ze shromážděných podkladů plyne, že žalobce splnil všechny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Žalobce se na území ČR nachází od 15. 5. 2025 bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. Sám přitom uvedl, že o tom věděl, a přesto neučinil žádné kroky k legalizaci svého pobytu. Je přitom povinností cizince si zjišťovat informace spojené s legálním pobytem a jednat proaktivně. Pokud cizinec nedodržuje své povinnosti, musí být srozuměn s tím, že mu bude uloženo vyhoštění. Správní orgán prvního stupně svým rozhodnutím přijímá opatření na základě platné právní normy, jímž chrání zájmy státu a společnosti proti nežádoucímu jednání žalobce. Je v zájmu státu účinně bojovat proti negativnímu jevu v podobě nelegálního pobytu cizinců. Správní orgán prvního stupně současně zvažoval, zda by vyhoštění nevedlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobce, tento následek však shledal přiměřeným. Žalobce na území ČR ani v EU nikoho nemá, neuvedl ani žádnou zásadní sociální či kulturní vazbu. Nemá tu žádné pohledávky a nemá ani jakékoliv povolení k výkonu výdělečné činnosti, nemůže si tak zde legálně ani opatřit prostředky na obži