— Nejvyšší správní soud

30 A 25/2012- 59 - text 11 pokračování 30A 25/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců Mgr. Jany Komínkové a Mgr. Jaroslava Škopka, v právní věci žalobce M.M., bytem…, zastoupeného JUDr. Janem Gallivodou, advokátem se sídlem Nerudova 5, 301 27 Plzeň, proti žalovanému Policejnímu Prezidiu České republiky, Ředitelství služby pro zbraně a bezpečnostní materiál Praha, poš. schránka 62, 170 89 Praha 7, v řízení o žalobě proto rozhodnutí žalovaného ze dne 22. prosince 2011, čj. PPR-19408-4/ČJ-2011-0099US t a k t o : I. I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. prosince 2011, čj. PPR-19408-4/ČJ-2011-0099US se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11 833,- Kč k rukám JUDr. Jana Gallivody, advokáta se sídlem v Plzni, Nerudova 5, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 29.2.2012, která byla usnesením tamního soudu ze dne 11. dubna 2012, čj. 10A 36/2012-26, postoupena dne 3. 5. 2012 Krajskému soudu v Plzni, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál ze dne 2.9.2011 a rozhodnutí tohoto správního orgánu bylo potvrzeno. Správní orgán I. stupně rozhodl podle § 27 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/2002 Sb., o zbraních (dále jen zákon o zbraních) o odnětí zbrojního průkazu č. AL 201557 platného pro skupiny A, B, D, E, s platností od 18.1.2013, vydaného Policií České republiky M.M., nar…, který přestal splňovat podmínku spolehlivosti podle § 23 odst. 1 písm. c) zák. o zbraních. V odůvodnění žaloby žalobce uváděl, že rozhodnutí o odnětí zbrojního průkazu bylo vydáno z důvodu, že ve smyslu § 23 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních žalobce přestal splňovat podmínku spolehlivosti, jelikož byl na základě trestních příkazů dvakrát uznán vinným ze spáchání přestupků podle zákona o zbraních. Žalobce vytýkal správnímu orgánu I. stupně i žalovanému nesprávnou aplikaci ust. § 23 odst. 1 písm. c) zák. o zbraních. Z výkladu uvedeného ustanovení plyne, že k tomu, aby mohla být fyzická osoba označena za nespolehlivou, musí být současně splněny dvě podmínky, a to, aby osoba byla v posledních třech letech pravomocně uznána vinnou ze spáchání více než jednoho přestupků a druhá, aby tato osoba svým jednáním představovala vážné nebezpečí pro vnitřní pořádek a bezpečnost. První podmínka je objektivně zjistitelná, avšak u druhé je správnímu orgánu dána možnost uvážit, jak vážné nebezpečí dotčená osoba představuje a zda je tato podmínka splněna. Žalovaný ve svém rozhodnutí zastával názor, že úkolem správního řízení ve věci odnětí zbrojního průkazu není znovu se zabývat všemi okolnostmi obou spáchaných přestupků, které byly projednány a pravomocně rozhodnuty. Pro správní řízení je podle žalovaného podstatná závažnost přestupků a jejich pravomocnost. Žalovaný v napadeném rozhodnutí při posuzování znaku nebezpečnosti uváděl, že použitý výraz není expressis verbis ekvivalentem pojmu přestupku podle § 2 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích a není tedy materiálním znakem. Tato materiální stránka podle žalovaného spadá do kompetence příslušného správního orgánu. Po pravomocném vyslovení viny, nelze podle žalovaného izolovaně posuzovat jednání ve vztahu k zákonu o zbraních a z takto vytvořené vazby dovozovat vážnost nebezpečí pro veřejný pořádek a bezpečnost. Vymezením osmi úseků vyjmenovaných v § 23 odst. 1 písm. c) zák. o zbraních, zákonodárce vymezil jen ty skutkové podstaty přestupků, u kterých pravomocné vyslovení viny představuje vážné nebezpeční pro vnitřní pořádek a bezpečnost. Z dikce § 23 odst. 1 písm. c) zák. o zbraních pak vyplývá, že jednání, jako obligatorní znak objektivní stránky přestupku, představuje vážné nebezpečí pro vnitřní pořádek a bezpečnost již samotné uznání viny za spáchání přestupku na vyjmenovaném úseku. S tímto právním názorem žalobce nesouhlasí a naopak zastává názor, že gramatický výklad dotčeného ustanovení předpokládá k prohlášení nespolehlivosti osoby dvě základní podmínky, a to, pravomocné odsouzení za jeden a více přestupků v uvedených oblastech a dále podmínku, že dotyčný tímto svým jednáním představuje pro vnitřní pořádek a bezpečnost vážné nebezpečí. Pokud by se úvaha po dotčeném správním orgánu nevyžadovala, je zřejmé, že pojem bezpečnosti by nefiguroval ani ve znění dotčeného ustanovení. Správní orgán podle žalobce má tedy možnost správní úvahy. Při tom neposuzuje nebezpečnost přestupků, resp. nepřezkoumává již pravomocná rozhodnutí, nýbrž posuzuje nebezpečnost osoby. Je tedy třeba přihlédnout a posoudit, o jaké přestupky se jedná, za jakých okolností se jich dotyčný dopustil, kdy byly zjištěny a projednány, včetně jednání žalobce po jejich zjištění, žalobcem učiněná opatření a další okolnosti a to v souladu se zásadou dobré správy dle § 2 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu. Správní orgán by při rozhodování měl šetřit oprávněné zájmy osob, zasahovat do těchto zájmů pouze v nezbytném rozsahu a dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Správní orgán by přitom měl vycházet ze vztahu, který tu je v době rozhodování. Nutnost správní úvahy je markantnější v situacích, kdy existují dvě pravomocná rozhodnutí o přestupcích, které však svou intenzitou nepředstavují vážné nebezpečí pro vnitřní pořádek a bezpečnost. Podle žalobce se dotčené orgány s podmínkou, že žalobce představuje pro vnitřní pořádek a bezpečnost vážné nebezpečí dostatečně v odůvodnění nevypořádaly. Naplnění této podmínky, které je založeno právě na správním uvážení a má odstraňovat nepřiměřené tvrdosti, dostatečným způsobem nezdůvodnily a naopak se spokojily s tím, že žalobce byl dvakrát pravomocně uznán vinným z přestupků. Na nutnost správní úvahy stran vážného nebezpečí, tak správní orgány zcela zásadním způsobem rezignovaly a rozhodnutí jsou zcela v tomto směru nedostatečně odůvodněná. Žalobce v odůvodnění žaloby dále vysvětloval, že jako fyzická osoba provozuje střelnici již od roku 2006 a za dobu provozu nedošlo k žádným škodám na zdraví či majetku. Kontrolní akce na střelnici byla provedena pouze 18.3.2009. V jejím průběhu bylo zjištěno několik nedostatků, které byly předmětem přestupkového řízení. Příkazem ze dne 23.11.2009 při tom bylo rozhodnuto o vině žalobce z důvodu neoznámení nálezu zbraní a střeliva, konkrétně nálezu torz historických zbraní, když se jednalo o zkorodované a nepoužitelné části zbraní, které na střelnici zanesli zákazníci jako dekoraci a takto byly také vystaveny. Za této situace lze mít důvodné pochybnosti o výlučném zavinění žalobce, když v podstatě není původním nálezcem. Střelnici navíc využívala i řada příslušníků Policie ČR a ani tyto osoby nenapadlo, že by tato torza podléhala oznamovací povinnosti. Dále bylo zjištěno, že v době kontroly žalobce na sobě neměl označení správce střelnice. Pochybení v tomto směru bylo zjištěno v situaci, kdy na střelnici stříleli pouze stálí zákazníci, kteří žalobce znali, věděli, že je faktickým správcem střelnice a žalobce vůči nim i jako správce vystupoval. Porušení povinnosti zajistit dostatečně provoz včetně ostrahy střelnice bylo dále spatřováno ve čtyřech oblastech. V první oblasti šlo o umožnění střelby i do předmětů, který nemají charakter terčů jako plechovky, kameny či pneumatiky. K tomu žalobce vysvětloval, že se jednalo o náhodné zásahy a vědom si toho, že by předměty ve výstřelném prostoru neměly být, ihned po kontrole je odstranil. V další oblasti bylo kontrolou zjištěno používání nedovolených zbraní a střeliva, kdy střelnice byla podle provozního řádu skupiny K, tj. kulová, avšak bylo zde stříleno z brokových zbraní. Toto pochybení však spočívá pouze ve formálním nedostatku označení střelnice pro střelbu z brokových zbraní. Již znalecký posudek z oboru balistiky připouštěl i střelbu z brokových zbraní a umožnovalo ji i povolení Policie ČR ze dne 17.5.2006. V další oblasti šlo o nezabezpečení střelnice uzavřením výstřelného prostoru v prostoru mezi střelištěm a dřevěnou budovou, k čemuž žalobce podotknul, že v době střeleb byl prostor uzavřen výstražnou páskou. Poslední oblastí byla výtka na neoplocení celého areálu střelnice a chybějící výstražné cedulky. K tomu žalobce vysvětloval, že chybějící úsek pletiva nebyl vybudován, jelikož hranice vedla nepřístupným křovím. Následně po kontrole však oplocení bylo dobudováno a byly nahrazeny i tři výstražné cedulky, které byly zřejmě odcizeny. Žalobce dále uváděl, že pokud jde o příkaz z 5.1.2010, kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupku neoznámení nálezu zbraní a střeliva, jednalo se v tomto případě o nález ocelového pouzdra Panzerfaust a zkorodovaného puškového tříštivého granátu a jednalo se o předměty, které na střelnici přinesli jiní zákazníci. Dále