8 Afs 75/2005 — Nejvyšší správní soud

30 Af 41/2014- 91 - text 20 pokračování 30Af 41/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: RTV Cheb, k.s., se sídlem Cheb, Dlouhá 42/10, IČ 18233651, zastoupeného Ing. Radkem Lančíkem, daňovým poradcem, se sídlem Brno, Divadelní 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2014, čj. 12842/14/5000-14306-702189, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í [I] Vymezení věci Žalobce se žalobou ze dne 9. 8. 2014, k poštovní přepravě podanou téhož dne a do podatelny Krajského soudu v Plzni doručenou dne 21. 8. 2014, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2014, čj. 12842/14/5000-14306-702189 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí (dodatečné platební výměry) Finančního úřadu pro Karlovarský kraj ze dne 20. 5. 2013, čj. 456928/13/2403-24801-403309, čj. 456933/13/2403-24801-403309, čj. 456771/13/2403-24801-403309 a čj. 456922/13/2403-24801-403309 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“ nebo „dodatečné platební výměry“). Dodatečnými platebními výměry byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2010, duben 2010, červenec 2010 a říjen 2010 v celkové výši 23.660,- Kč (4 x 5.915,- Kč) a současně mu byla uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně v celkové výši 4.732,- Kč (4 x 1.183,- Kč). Daň z přidané hodnoty byla v rozhodném období upravena zákonem č. 235/2004 Sb., ve znění účinném pro rok 2010 (dále též jen „zákon o dani z přidané hodnoty“ nebo „ZDPH“). Základním předpisem pro oblast daně z přidané hodnoty je též směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále též jen „Směrnice“). Postup správců daní, práva a povinnosti daňových subjektů a třetích osob, které jim vznikají při správě daní, upravuje zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších přepisů (dále též jen „daňový řád“). [II] Žaloba Žalobce v žalobě uvedl následující důvody, pro které má za to, že napadené rozhodnutí je nezákonné. 1. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že nájem není zákonem o dani z přidané hodnoty, ve znění roku 2010, definován a není definován ani ve Směrnici. Pro posouzení, zda se jedná o nájem nemovitosti, je nutné vycházet ze základního rysu nájmu nemovitého majetku, který ve svých rozsudcích poskytuje Evropský soudní dvůr (dále jen „ESD“). Nájmem nemovitosti je podle ESD poskytnutí práva pro danou osobu na smluvenou dobu a za smluvenou úplatu zabrat a užívat nemovitost podobně jako vlastník za současného vyloučení stejných práv třetích osob. Nájem nemovitosti je vyložen poměrně rozsáhlou judikaturou. Za nejdůležitější rozhodnutí lze označit rozsudek C-326/99 Stichting Goed Wonen, v němž ESD poprvé vyslovil definici nájmu nemovitosti a také znovu zopakoval důležitou zásadu, kterou je přednost komunitární definice nájmu před soukromoprávními definicemi jednotlivých členských států. K tomu žalobce namítá, že rozsudek C-326/99 Stichting Goed Wonen se týká užívání družstevních bytů. Není mu proto jasné, jak užívání družstevních bytů souvisí s umístěním telekomunikačních zařízení. 2. Žalovaný rovněž uvedl, že plátce, který hledá vymezení tohoto pojmu, nemůže použít občanský zákoník nebo jiný předpis, ale vždy jen Směrnici. Z rozsudku C-326/99 Stichting Goed Wonen i rozsudků, které následovaly, vyplývá několik důležitých kritérií, která musí vzít plátce v úvahu při rozhodovaní, zda zařadit službu do kategorie osvobozeného nájmu nemovitostí či nikoli. ESD totiž tato hlavní kritéria ve svých pozdějších rozhodnutích neustále opakuje. Nájem nemovitostí je podle ESD činností „relativně pasivní“, což lze vyložit tak, že komplexní služba, zahrnuje-li ještě i jiné složky než nájem, nemůže být většinou za nájem považována, a nemůže být proto dle příslušného ustanovení osvobozena. Pokud nejsou výše uvedené podmínky splněny, jedná se podle ustanovení § 14 ZDPH o službu, u které se uplatní základní sazba daně. K tomu žalobce namítá, že z rozsudku C-392/11 Field Fisher Waterhouse plyne opak, a sice že zahrnuje-li nájem nemovitosti ještě i jiné složky než nájem, může být taková komplexní služba za nájem považovaná a může být proto dle příslušného ustanovení od DPH na výstupu osvobozena. V uvedeném rozsudku se doslova uvádí: „Vzhledem k předcházejícím důvodům je na položené otázky třeba odpovědět, že směrnice o DPH musí být vykládána v tom smyslu, že nájem nemovitého majetku a poskytování služeb spojených s tímto nájmem, jako jsou ty, o které se jedná ve věci v původním řízení, mohou představovat jediné plnění z hlediska DPH. V tomto ohledu možnost poskytnutá pronajímateli v nájemní smlouvě, aby od této smlouvy odstoupil v případě, že nájemce neplatí poplatky za služby, představuje indicii svědčící ve prospěch existence jediného plnění, třebaže nutně není rozhodujícím faktorem pro posouzení existence takovéhoto plnění. Naopak okolnost, že služby, jako jsou ty, o které se jedná ve věci v původním řízení, by v zásadě mohly být poskytovány třetí osobou, neumožňuje dospět k závěru, že tyto služby nemohou za okolností věci v původním řízení tvořit jediné plnění. Předkládajícímu soudu přísluší určit, zda s ohledem na výklad poskytnutý Soudním dvorem v tomto rozsudku a vzhledem ke zvláštním okolnostem zmíněné věci jsou dotčená plnění navzájem spojena natolik, že je třeba na ně nahlížet jako na jediné plnění spočívající v nájmu nemovitého majetku.“ 3. Žalovaný uvedl, že daňový subjekt u plnění na základě výše uvedených smluv (tj. Smlouva o nájmu ze dne 15. 9. 2008 s Ministerstvem obrany a Nájemní smlouva na umístění telekomunikačního zařízení uzavřená dne 14. 5. 2003 s Ministerstvem vnitra – pozn. soudu) uplatnil osvobození od daně bez nároku na odpočet daně dle § 56 ZDPH, tzn., neuplatnil daň na výstupu. Celkové čtvrtletní nájemné dosáhlo z obou uzavřených smluv výše 35 490 Kč. Správce daně uzavřel daňové řízení s tím, že předmětná plnění posoudil jako poskytnutí práva využití věci nebo práva ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b) ZDPH, které je službou, nikoli jako nájem ve smyslu § 56 odst. 3 ZDPH, neboť účel užití pronajatých prostor je v tomto případě úzce svázán s provozem technologického zařízení k elektronické komunikaci, a to prostřednictvím průmyslového zařízení daňového subjektu. Správce daně konstatoval, že užití prostor tak není cílem smlouvy, ale pouhým prostředkem k dosažení cíle jiného. Hlavním cílem, tedy příčinou uzavření předmětných smluv o nájmu, není pasivní přenechání prostoru k užívání, ale poskytnutí práva na umístění technologického zařízení. Na základě výše uvedených skutečností po provedené daňové kontrole daně z přidané hodnoty vydal správce daně dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden, duben, červenec a říjen 2010, kde v každém z nich doměřil daň na výstupu 5 915 Kč ze základu daně 29 575 Kč. K tomu žalobce namítá, že i kdyby tomu tak bylo, měl být upraven koeficient podle ust. § 76 ZDPH a žalobce měl mít vyšší nárok na odpočet DPH na vstupu, který se tímto koeficientem krátí z důvodu vykázání nikoliv plnění osvobozeného od DPH na výstupu, nýbrž plnění zdaňovaného DPH na výstupu. Správce daně ale jen přesunul plnění z osvobozeného od DPH na výstupu do plnění zdaňovaného DPH na výstupu, aniž by se v důsledku toho změna koeficientu projevila ve zvýšení odpočtu DPH na vstupu. Žalovaný pak taktový postup správce daně aproboval, čímž se i on dopustil nezákonnosti. 4. Žalovaný uvedl, že daňový subjekt uzavřel nájemní smlouvy, ale nájemce předmětné prostory neužíval, ani je nemohl užívat jako vlastník za současného vyloučení stejných práv třetích osob, neboť ochoz je volně přístupný všem nájemcům a do místností, kde je umístěna technologie, musí nájemce před vstupem volat operátora. Z obou uzavřených smluv a z místního šetření dále vyplynulo, že nájemce mohl prostory využívat pouze pro účel uvedený ve smlouvách, hlavním cílem uzavření smluv o nájmu nebylo fakticky pasivní přenechání nebytového prostoru k užívání za sjednané nájemné, nýbrž poskytnutí práva na umístnění a provozovaní antén, které slouží k přenosu dat, a dále pak poskytnutí práva na umístění a provozovaní antén a monitorovacích technologií pro zajištění bezpečnosti vzdušného prostoru ČR a NATO, kdy tato skutečnost vyplývá také z vyjádření daňového subjektu ze dne 9. 4. 2013, které bylo zaevidováno u správce daně pod č.j. 346107/13. K tomu žalobce namítá, že situace, kdy nájemce při vstupu do najatých prostor kontaktuje operátora je zcela běžná a nijak to nebrání užívání najatých prostor nájemcem. Naopak. v duchu rozsudku C-392/11 Field Fisher Waterhouse je to právě ta situace, kdy služba ope