7 As 287/2014 — Nejvyšší správní soud

30 A 87/2019- 43 - text  10 30 A 87/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce (soudce zpravodaj), soudce Mgr. Alexandra Krysla a soudkyně JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobce: M. K., bytem X zastoupený advokátem JUDr. Pavlem Tomkem se sídlem Polská 4, 360 01 Karlovy Vary proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, 360 21 Karlovy Vary o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2019, č.j. KK/1561/DS/19-3 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2019, č. j. KK/1561/DS/19-3, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Chebu, odboru správních činností, oddělení registru vozidel a řidičů (dále jen „prvoinstanční správní orgán“) ze dne 3. 6. 2019. Rozhodnutím prvoinstančního správního orgánu bylo žalobci podle § 94 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“) odňato řidičské oprávnění pro skupinu „B“, neboť v řízení vyšlo najevo, že žalobce při udělení řidičského oprávnění ani v době rozhodování prvoinstančního správního orgánu nesplňoval podmínku trvalého nebo přechodného pobytu na území České republiky podle § 82 odst. 1 písm. d) silničního zákona. II. Žaloba 2. Žalobce namítá, že v roce 2009 získal řidičské oprávnění pouze pro skupinu „B“, a proto je v rozporu se zákonem odejmout mu řidičské oprávnění pro skupiny „AM“ a „B1“, pro něž mu řidičské oprávnění nebylo uděleno. 3. Dále žalobce namítá, že v roce 2009, kdy mu bylo uděleno řidičské oprávnění, splňoval podmínku přechodného pobytu na území České republiky ve smyslu § 2 písm. hh) silničního zákona ve znění účinném v době udělení řidičského oprávnění. Tuto skutečnost dokládá potvrzení o přechodném pobytu, podle něhož byl žalobci povolen přechodný pobyt na území České republiky od 17. 7. 2007, přičemž dle tvrzení žalobce tento přechodný pobyt trval i v době udělení řidičského oprávnění. Dále přechodný pobyt žalobce v době udělení řidičského oprávnění dokazuje doklad o rodném čísle, které mu bylo přiděleno dne 18. 3. 2009. Podle žalobce by k udělení rodného čísla nedošlo, pokud by jeho přechodný pobyt netrval. 4. Prvoinstanční správní orgán po žalobci neoprávněné požadoval prokázání obvyklého bydliště v období od 27. 9. 2008 do 31. 3. 2009, neboť v této době česká legislativa neznala pojem obvyklého bydliště, ale k udělení řidičského oprávnění postačovalo doložení přechodného pobytu po dobu alespoň 185 dnů. Změna příslušné legislativy v podobě prokazování obvyklého bydliště nemůže jít k tíži žalobce, neboť by se jednalo o pravou retroaktivitu odporující právu na spravedlivý proces a principu právní jistoty. 5. Žalobce rovněž namítá, že prvoinstanční správní orgán při zjišťování přechodného pobytu žalobce nesprávně vycházel ze zprávy Policie ČR, Odboru cizinecké policie, ačkoli od roku 2011 přešla působnost v oblasti agendy cizinců s povoleným pobytem na území České republiky do příslušnosti Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR. 6. Dále žalobce namítal, že již uplynuly lhůty pro obnovu řízení i pro přezkumné řízení stanovené správním řádem a vyjádřil názor, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 As 47/2013 nelze v této věci použít, neboť se týkalo zamítnutí žádosti o udělení řidičského oprávnění a nikoli odnětí již dříve uděleného řidičského oprávnění. Podle žalobce současné znění § 94 odst. 1 písm. c) silničního zákona pochází teprve z roku 2011, a proto žadateli o řidičské oprávnění, který o ně zažádal před rokem 2012 mohlo hrozit odnětí řidičského oprávnění jedině v rámci obnoveného řízení, v němž by byla žádost o udělení řidičského oprávnění zamítnuta. Vzhledem k tomu, že od udělení řidičského oprávnění uplynulo již více než 10 let, shledává žalobce rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění neproporcionálním a v rozporu se zásadou dobré víry, zásadou retroaktivity a zásadou ochrany nabytých práv. V současné době již žalobce není schopen doložit důkazy ke svému skutečnému pobytu na území České republiky v roce 2009 a ani to po něm nemůže být po takové době spravedlivě požadováno ze strany správních orgánů. Přitom dle žalobce ani neexistují žádné vážné pochybnosti, že žalobce v roce 2009 jednal protizákonně nebo obcházel zákon. Žalobce je v dobré víře, že splnil podmínky pro udělení řidičského oprávnění, a proto by dle jeho názoru i případně nezákonné rozhodnutí o udělení řidičského oprávnění z roku 2009 mělo být s ohledem na zásadu ochrany nabytých práv ponecháno v platnosti. 7. Žalobce rovněž uvádí, že i v současné době splňuje podmínku obvyklého bydliště na území České republiky ve smyslu § 2 písm. hh) silničního zákona. V průběhu správního řízení žalobce doložil nájemní smlouvu ze dne 26. 9. 2018 k místnosti v prvním patře domu na adrese V., a potvrzení o přechodném pobytu na této adrese od 28. 11. 2018. Svůj pobyt na této adrese dokládal také čestným prohlášením pronajímatele J. R. a navrhoval jeho svědeckou výpověď k prokázání svého faktického pobytu na zmíněné adrese. Prvoinstanční správní orgán však ke zmíněným důkazům pouze konstatoval, že je mu z vlastní činnosti známo, že tato adresa je cizinci uváděna pouze za účelem získání řidičských průkazů a že pronájem jednoho pokoje nesvědčí o existenci obvyklého bydliště žadatele. Takovéto konstatování prvoinstančního i odvolacího správního orgánu bez uvedení dalších skutečností je dle názoru žalobce nepřezkoumatelné. Podle žalobce na uvedené adrese v současné době bydlí pouze další 3 cizinci a prvoinstančnímu správnímu orgánu nic nebránilo vtom, aby je také vyslechl, a získal tak důkazy v potřebném rozsahu pro posouzení skutkového stavu věci. Neprovedením výslechu svědka R. a nezohledněním jeho čestného prohlášení prvoinstanční správní orgán a žalovaný zatížily správní řízení nezákonností, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Dle názoru žalobce ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni (např. rozsudek NSS sp. zn. 5 As 143/2017-44) vylučuje označení důkazního prostředku předem za nezpůsobilý jen proto, že svědek náleží k určitě sociální nebo profesní skupině, ale musely by být dány další skutečnosti, které takový závěr odůvodňují, což se však v tomto případě nestalo, a proto měl být žalobcem navržený svědek vyslechnut. Žalobce proto namítá, že prvoinstanční správní orgán ani žalovaný neprovedl pečlivě hodnocení důkazů. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Z vyjádření žalovaného vyplynulo, že s podanou žalobou nesouhlasí a trvá na tom, že v průběhu správního řízení nedošlo ke zkrácení procesních práv žalobce a že vůči němu bylo postupováno v souladu se zákonem, a proto navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Námitky žalobce považuje žalovaný za neopodstatněné a bezpředmětné. Žalovaný se neztotožňuje s názorem žalobce, že žalobce splnil všechny podmínky pro udělení řidičského oprávnění. Žalobce neprokázal naplnění podmínky přechodného pobytu na území České republiky, tedy nedoložil alespoň 185 dní v kalendářním roce strávených v konkrétní fyzické domácnosti v České republice. Žalobce přitom neprokázal, ani že by v současné době měl v České republice obvyklé bydliště v podobě skutečné domácnosti, přestože k tomu byl prvoinstančním správním orgánem řádně vyzván. Žalovaný má za to, že prvoinstanční správní orgán splnil svou povinnost zkoumat naplnění podmínky přechodného pobytu prostřednictvím dotazu a informací obdržených od Úřadu pro motorismus ze Spolkové republiky Německo, díky nimž dospěl k závěru, že žalobce podmínku obvyklého bydliště nesplňuje. Tento závěr podporují i informace od Spolkového úřadu pro nákladní dopravu a řidiče SRN. 9. K námitce žalobce týkající se nezákonného odnětí řidičského oprávnění pro skupiny „AM“ a „B1“, žalovaný uvádí, že námitka je bezpředmětná, neboť z výroku rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu je naprosto zřejmé, že žalobci bylo odňato řidičské oprávnění pouze pro skupinu „B“ a nikoli „AM“ nebo „B1“. 10. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou žalobce, dle které jeho přechodný pobyt v roce 2009 prokazuje potvrzení o přechodném pobytu a doklad o přidělení rodného čísla, neboť dané dokumenty neprokazují skutečné zdržování se žalobce na území České republiky po zákonem požadovanou minimální dobu. Žalovaný s odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 47/2013 trvá na názoru, že k prokázání přechodného pobytu ve smyslu silničního zákona ve znění účinném v roce 2009 nepostačoval pouze formální úředně evidovaný přechodný pobyt, ale je nezbytné prokázat i skutečný faktický pobyt, byť tehdejší znění zákona neužívalo pojem obvyklého bydliště. I v roce 2009 bylo totiž nezbytné, aby přechodný pobyt splňoval atributy skutečné domácnosti na území České republice, a proto