6 Ads 1/2012 — Nejvyšší správní soud

16 Ad 100/2020- 37 - text  8 16 Ad 100/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou ve věci žalobkyně: Bc. M. F., narozená X, trvale bytem P., t.č. bytem A., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, IČ 00551023, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 (dále jen MPSV), v řízení o žalobě ze dne 29.12.2020 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3.11.2020 č.j. MPSV-2020/215819-914 o dávku státní sociální podpory rodičovský příspěvek, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Soud upozorňuje, že řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), a pro návrh na přezkoumání rozhodnutí je stanoven termín žaloba, účastníci jsou označováni žalobce/žalobkyně a žalovaný. Dle § 4 odst. 1 písm. a) s.ř.s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen „správní orgán“). Podle § 75 odst. 1 s.ř.s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. v této věci stav ke dni 3.11.2020, a je povinen přezkoumat napadený výrok v mezích žalobních bodů uvedených v žalobě (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.). Ve věcech státní sociální podpory rozhoduje specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu (§ 31 odst. 2, 3 s.ř.s.). 2. Včasnou žalobou ze dne 29.12.2020 se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 3.11.2020 č. j. MPSV-2020/215819-914, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Plzni (dále jen úřad práce či ÚP), č. j. 95274/20/PS ze dne 21.09.2020, o nepřiznání dávky státní sociální podpory rodičovský příspěvek ode dne 1.4.2020 (dále též prvoinstanční rozhodnutí či rozhodnutí ÚP). 3. V žalobě žalobkyně vyjádřila nesouhlas s napadeným rozhodnutím, protože dle ní je v rozporu s právními předpisy a nesprávné s odkazem na znění § 30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen zákon). Dále uvedla, že dle § 3 odst. 1 písm. a) zákona platí, že dávky státní sociální podpory, tj. i rodičovský příspěvek, náleží fyzické osobě, jestliže osoba a osoby společně s ní posuzované jsou na území České republiky hlášeny k trvalému pobytu, jde-li o státní občany České republiky. Tyto podmínky ona i její dcera, X X, splňují. Uvedla také, že se ni nevztahují čl. 10 a 11 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systému sociálního zabezpečení (dále jen koordinační nařízení), neboť dle rozhodnutí X úřadu X X ze dne 12.5.2020 jí v X nevznikl nárok na peněžitý příspěvek v mateřství resp. rodičovství (tzv. barselsdagpenge). V rozhodnutí MPSV se podává, že pro vznik nároku na výplatu rodinných dávek z českého systému u osob, na které se vztahují koordinační předpisy, je nutné, aby oprávněná osoba nebo rodinný příslušník v České republice (dále jen ČR) byla zaměstnána, nebo pobírala důchod anebo měla bydliště (str. 3 rozhodnutí MPSV). Tento výklad je však v přímém rozporu se zněním § 3 odst. 1 písm. a) zákona, který vznik nároku odvozuje od trvalého pobytu státního občana ČR v ČR. Přitom argument, že kritéria uvedená v rozhodnutí MPSV (zaměstnání, pobírání dávek, bydliště), jsou převzata z koordinačního nařízení, které je ze své povahy přímo aplikovatelné a má aplikační přednost před zákonem, neobstojí, neboť koordinační nařízení nezakládá nárok na výplatu dávek; nárok vzniká na základě splnění zákonných podmínek kompetentního členského státu. Koordinační nařízení toliko definuje pravidla přednosti v případě souběhu v situaci, kdy existuje více kompetentních států k poskytování rodinných dávek. V tomto kontextu je pak také odůvodnění rozhodnutí MPSV vnitřně nekonzistentní a zmatečné, když přebírá kritéria v něm obsažená (str. 4 rozhodnutí MPSV), avšak zároveň konstatuje, že v jejím případě neexistuje více kompetentních států pro vyplacení dávky, neboť ČR pro vyplacení rodičovského příspěvku vůbec kompetentní není (taktéž str. 4 rozhodnutí MPSV). Zcela absurdně je pak v rozhodnutí MPSV dovozováno, že na žalobkyni se proto vztahuje čl. 11 koordinačního nařízení, neboť jediný kompetentní stát pro vyplácení dávky je X (str. 4 rozhodnutí MPSV), přičemž tento výklad jde zcela zjevně proti jeho smyslu, když čl. 11 koordinačního nařízení stanoví, že osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu a tyto právní předpisy se určí v souladu s touto hlavou (Hlava II (Určení použitelných předpisů)). Žalobkyně vyjádřila, že splňuje zákonem stanovené podmínky pro výplatu rodičovského příspěvku, neboť je občankou ČR, má v ČR trvalý pobyt a celodenně osobně pečuje o svou dceru X, nar. dne X, jež je nejmladším dítětem v rodině. Otázky, zda je žalobkyně v ČR zaměstnána, pobírá zde důchod či má zde faktické bydliště, nemají význam pro vznik nároku na rodičovský příspěvek; uplatnily by se teprve, kdyby jí nárok vznikl i v jiném členském státě EU (Evropská unie) a bylo by na místě aplikovat koordinační nařízení. Závěrem poukázala na to, že faktickým důsledkem nesprávného rozhodnutí MPSV je, že jí nyní není vyplácena žádná dávka; tento stav je však zřejmou překážkou pro výkon práva na volný pohyb pracovníků v rámci EU dle čl. 45 Smlouvy o fungování EU a práva jejich rodinných příslušníků na pobyt v zemi, v níž pracovník vykonává své zaměstnání. Požadovala proto zrušení napadeného rozhodnutí ze dne 3.11.2020 a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a také náklady řízení bez specifikace. 4. Napadeným rozhodnutím ze dne 3.11.2020 č. j. MPSV-2020/215819-914, jehož kopie byla připojena k žalobě, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ÚP č. j. 95274/20/PS ze dne 21.09.2020, o nepřiznání dávky státní sociální podpory rodičovský příspěvek ode dne 01.04.2020 a uvedené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí ze dne 3.11.2020 žalovaný popsal průběh řízení, kdy žalobkyně podala dne 01.07.2020 žádost o rodičovský příspěvek na dítě X X, narozena X, s nárokem na dávku ode dne 01.04.2020. Součástí spisu jsou tiskopisy „Doplňující údaje o společně posuzovaných osobách pro účely vyplácení dávek v rámci EU", „Dotazník pro určení státu bydliště pro účely aplikace koordinačních nařízení EU", sdělení X úřadu ze dne 12.5.2020 o nemožnosti získat mateřskou dávku a potvrzení o mzdách X X, tj. manžela žalobkyně, za rok 2019 a část roku 2020. V dotazníku pro určení státu bydliště pro účely aplikace koordinačních nařízení EU žalobkyně dne 24.8.2020 prohlásila, že se od 1.7.2019 zdržuje ve státě X na adrese X, společně s manželem X X a dětmi a jsou zdravotně pojištěni v X. Žalobkyně nevykonává žádnou výdělečnost činnost, nepobírá dávky v nezaměstnanosti, v X od 1.4.2020 pobírá přídavek na dítě a za stát bydliště v současné době považuje X. V doplňujících údajích o společně posuzovaných osobách je potvrzena manželova výdělečná činnost v X. Dále bylo mimo jiné uvedeno, že systém státní sociální podpory je upraven zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon). Podle ust. § 1 odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb., se tento zákon se použije na právní vztahy, které nejsou upraveny přímo použitelným předpisem Evropské unie v oblasti státních sociálních dávek. Na úseku rodinných dávek, tj. i rodičovského příspěvku, se postupuje podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, (dále též základní či koordinační nařízení) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále též prováděcí nařízení). Také byl citován obsah příslušných článků nařízení. Podle čl. 11 bodu 1. základního nařízení, osoby, na které se vztahuje základní nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu, které je modifikováno do podoby primární a sekundární kompetence k výplatě rodinných dávek. Pravidla přednosti v případě souběhu jsou obsažena v článku 68 základního nařízení a v článku 58 prováděcího nařízení a použijí se v situaci, kdy existuje více kompetentních států k poskytování rodinných dávek. Podle čl. 68 bodu 1. písm. a) základního nařízení u dávek poskytovaných více než jedním členským státem z různých důvodů platí toto pořadí přednosti: na prvním místě jsou nároky přiznané z důvodu zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, na druhém místě jsou nároky přiznané z důvodu pobírání důchodu, a nakonec nároky přiznané z důvodu místa bydliště. Pro vznik nároku na výplatu rodinných dávek z