3 Afs 365/2017 — Nejvyšší správní soud

57 Af 16/2020- 51 - text  27 57 Af 16/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Lukáše Pišvejce ve věci žalobkyně: KOLASOL, s.r.o., IČ 02714779 sídlem Slovanské údolí 233/16, 318 00 Plzeň zastoupena TOMÁŠ GOLÁŇ, daňovou kanceláří s.r.o. IČ 26879441, sídlem Jiráskova 1284, 755 01 Vsetín proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2020, č.j. 13601/20/5300-21441-712599, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Včas podanou žalobou proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. (dále jen „s.ř.s.“) se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. dubna 2020, č.j. 13601/20/5300-21441-712599 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl její odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 25. února 2019, č.j. 300268/19/2301-51522-402477, č.j. 306064/19/2301-51522-402477, č.j. 306093/19/2301-51522-402477, č.j. 306104/19/2301-51522-402477, č.j. 306115/19/2301-51522-402477, č. j. 306133/19/2301-51522-402477, č.j. 306142/19/2301-51522-402477, č.j. 306154/19/2301-51522-402477 (dále jen „dodatečné platební výměry“) a tato potvrdil. Dodatečnými platebními výměry byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně za zdaňovací období únor až září 2016. II. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě nejprve shrnula skutkový stav věci. Dle žalobkyně výsledkem u ní provedené daňové kontroly ze strany správce daně nebyla domnělá účast žalobkyně v daňovém podvodu, ale neprokázání splnění podmínek pro uznání nároku na odpočet daně ve smyslu ust. § 72 a 73 zákona o DPH. Jako předmět své žaloby pak žalobkyně označila posouzení, zda byl dostatečným způsobem ve smyslu ust. § 92 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb. (dále jen „daňový řád“) zjištěn skutkový stav věci a zda žalovaný unesl své důkazní břemeno, které jej ve věci tížilo. Dle žalobkyně žalovaný založil své závěry na selektivním výběru důkazních prostředků a účelové ignoraci důkazních prostředků prokazujících nárok žalobkyně na odpočet DPH. Napadené rozhodnutí je pak dle žalobkyně zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. 3. Dále se žalobkyně věnovala rozložení důkazního břemene v daňovém řízení mezi daňový subjekt a správce daně ve smyslu ust. § 92 odst. 3 a ust. § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. V této souvislosti poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2018, č.j. 8 Af 5/2015-82 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. srpna 2019, č.j. 25 Af 61/2018-102. Poté žalobkyně vymezila hmotněprávní podmínky pro uznání nároku na odpočet DPH dle ust. § 72 zákona o DPH a formální podmínky pro uznání nároku na odpočet DPH dle ust. § 73 zákona o DPH. Odkaz žalovaného na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věcech sp. zn. C-104/12, C-465/03 a C-435/05 považovala žalobkyně za nedůvodný, neboť tyto se věnovaly posouzení otázky naplnění podmínky užití přijatého plnění v rámci ekonomické činnosti daňového subjektu. Závěr žalovaného v bodě 52 napadeného rozhodnutí pak žalobkyně považovala za nepřezkoumatelný, neboť žalobkyní předloženými daňovými doklady a jejich přílohami byla prokázána přímá vazba mezi přijatým plněním a plněním uskutečněným, když toto se zároveň plně shoduje s plněním uskutečněným pro odběratele žalobkyně. 4. Ve vztahu k obchodnímu případu se společností LUCK EVER s. r. o. (dále jen „Luck Ever“) uvedla, že nelze k její tíži klást zjištění o virtuálním sídle Luck Ever, když tato měla sídlo na stejné adrese zapsané již před okamžikem její registrace k DPH. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. července 2018, č.j. 5 Afs 252/2017-31. K absenci internetových stránek Luck Ever žalobkyně uvedla, že není právní povinností tyto mít. Dále žalobkyně poukázala na to, že její dodavatelé vykázali předmětná plnění ve svých kontrolních hlášeních a přiznali daň na výstupu z těchto plnění. Tuto skutečnost žalobkyně považovala za rozhodnou pro potřeby zásady daňové neutrality, když tuto žalobkyně vyložila tak, že plátce daně nemá DPH nijak zatěžovat a má pro něj být daňově neutrální. Dále žalobkyně uvedla příklad fungování zásady daňové neutrality v praxi, přičemž poukázala na skutečnost, že odpočet DPH není dobrodiním státu. Narušení zásady daňové neutrality pak žalobkyně spatřovala v tom, že jejími dodavateli, kteří uskutečnění zdanitelného plnění ve prospěch žalobkyně vykázali v kontrolních hlášeních i daňových přiznáních, deklarovaná daň byla ze strany daňových orgánů ponechána beze změny a odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2019, č.j. 3 Afs 308/2017-52. Podle žalobkyně svědek S. výslovně potvrdil jako dodavatele žalobkyně mj. společnost STAVONET, s.r.o., přičemž jeho výpověď byla dostatečně konzistentní a konkrétní. Toto dle žalobkyně potvrdilo, že skutečnost, že dodavatel Luck Ever nedisponoval vlastními zaměstnanci v dostatečném počtu, je nicneříkající, neboť tito mohli být dodáváni jeho dodavateli, což lze ověřit z podaných kontrolních hlášení. Důsledkem selektivního výběru důkazních prostředků ze strany žalovaného tak bylo neunesení důkazního břemene jej tížícího dle ust. § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. Závěr žalovaného, že žalobkyně neprokázala, co bylo předmětem fakturace, pak žalobkyně považovala za nesprávný, neboť daňovým orgánům předložila přílohy daňových dokladů v podobě protokolu o předání a převzetí díla. Kompletní účetnictví žalobkyně daňovým orgánům předložit nemohla, neboť toto bylo zajištěno na základě zákona č. 141/1961 Sb. (dále jen „trestní řád“), přičemž žalobkyně se domáhala, aby pověřené úřední osoby daňových orgánů do Policií ČR zajištěného účetnictví nahlédly, aby např. nedošlo k námitce, že některé fotokopie pořízené zástupcem žalobkyně byly nečitelné. Daňové orgány toto však opakovaně odmítly. 5. Ve vztahu k obchodnímu případu se společností Kopacil plus s. r. o. (dále jen „Kopacil“) žalobkyně poukázala na skutečnost, že sídlo společnosti bylo v době registrace této k DPH na shodné adrese, a pokud tedy měl správce daně znalost o tom, že se jedná o virtuální sídlo, měl se ve smyslu ust. § 4 odst. 1 písm. i) zákona č. 235/2004 Sb. (dále jen „zákon o DPH“) dožadovat sdělení skutečného sídla. Ve vztahu k nezveřejnění účetní závěrky společností Kopacil žalobkyně uvedla, že v rozhodné době neuplynula lhůta ke zveřejnění účetní závěrky. Dále žalobkyně uvedla, že společnost Kopacil předmětná plnění vykázala v kontrolním hlášení i daňovém přiznání a daň na vstupu odvedla. Žalobkyní předloženými přílohami daňových dokladů se pak žalovaný nijak řádně nezabýval. 6. Ve vztahu k obchodnímu případu se společností Wortex spol. s r. o. (dále jen „Wortex“) žalobkyně prezentovala stejnou námitku jako v ostatních obchodních případech ve vztahu k virtuálnímu sídlu této společnosti a její registraci k DPH. Není pravdou, že by tato firma vůbec nezveřejňovala účetní závěrky, když za rok 2015 tuto zveřejnila. Na standardně fungující subjekt v podobě společnosti Wortex pak žalobkyně usuzovala z důvodu, že tato podávala kontrolní hlášení i daňová přiznání, v nichž deklarovala uskutečnění plnění pro žalobkyni. I v tomto případě pak žalobkyně předložila daňovým orgánům přílohy daňových dokladů, kterými se však tyto řádně nezabývaly. 7. V další části žaloby žalobkyně poukázala na to, že žalovaným vyžadovaný důkazní prostředek v podobě jmenného seznamu pracovníků dodavatelů, kteří měli předmětné práce provést, je v obchodní praxi nestandardní a neobvyklý a žalobkyně se s ním ve své obchodní praxi nikdy nesetkala. Zároveň namítala, že žalovaný uvedl, že i přes předložení jiných důkazních prostředků, je pouze tento schopen prokázat přijetí plnění od deklarovaných dodavatelů. Takovým postupem žalovaného pak dle žalobkyně došlo k vytvoření faktické nemožnosti unesení důkazního břemene ze strany žalobkyně, která požadavek na předložení předmětného jmenného seznamu není schopna splnit. V této souvislosti pak žalobkyně odkázala na závěry plynoucí z již citovaného rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 8 Af 5/2015-82. Zároveň žalobkyně uvedla, že seznamem firmy KOMA Tachov bylo možno identifikovat jednotlivé pracovníky. Žalobkyně konečně namítla, že žalovaný účelově shrnul závěry plynoucí ze zjištění ve vztahu k jednotlivým dodavatelům, ačkoliv v meritu věci existovaly skutkové rozdíly i úkony. Důkazní prostředky, na nichž žalovaný založil svůj závěr, pak tento dle žalobkyně buď vůbec nehodnotil, nebo účelově jejich význam a smysl obracel. Pochybnosti žalovaného jsou pak dle žalobkyně založeny pouze na zcela nerelevantních údajích, které vedle tvrzení žalobkyně neobstojí. 8. Žalobkyně navrhla, aby soud napade