6 Ads 122/2009 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 8/2022- 54 - text  11 17 Ad 8/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: R. P., narozený dne X, bytem X, zastoupen advokátem JUDr. Ladislavem Jiráskem, se sídlem Klíčová 199/2, 353 01 Mariánské Lázně, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 1. 2022, č. j. X takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 20. 1. 2022, č. j. X a jemu předcházející rozhodnutí žalované ze dne 24. 11. 2021, č. j. X se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalované. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Žaloba 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalované, jímž byly zamítnuty námitky žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí žalované č.j. X ze dne 24. 11. 2021, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o starobní důchod pro nesplnění ust. § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů a § 2 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993, ve znění účinném od 1, 6. 2015. 2. Žalobce v žalobě namítal, že podal dne 25.08.2021 žádost o přiznání starobního důchodu s tím, že mu tento nárok vznikl v souladu s ustanovením § 21 odst. 1 písm. a) zákona, když odpracoval 25 let, dosáhl věku 55 let a odpracoval v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení nejméně 10 roků v uranových dolech a že splnil podmínky stanovené v nařízení vlády č. 363/2009 Sb. Hlavním důvodem, proč žalovaná zamítla žádost žalobce byl ten, že u žalobce nebyly splněny podmínky stanovené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydaného pod č.j. 6 Ads 122/2009-59 ze dne 21.04.2010, kterými jsou: zaměstnání bylo zákonem stanoveným způsobem (postupem podle § 17 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení) zařazeno do I. pracovní kategorie, soukromý podnik, v němž bylo takové zaměstnání vykonáváno, vznikl na základě transformace či privatizace státem vlastněného podniku, zaměstnání i po změně vlastnické formy zaměstnavatele bylo nadále vykonáváno za stejných (identických) podmínek jako v době, kdy bylo zaměstnání zařazeno do zvýhodněné pracovní kategorie. Podle názoru žalobce jsou podmínky stanovené v tomto rozsudku překonané, a dokonce v přímém rozporu se zákonem č. 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), který v § 1 odst. 1 písm. f) garantuje právo na rovné zacházení v oblasti práva sociálního zabezpečení. Žalobce také citoval ust. Antidiskriminačního zákona, podle něhož nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním“. Podle názoru žalobce je podmínka stanovená v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky spočívající v tom, že pro vznik nároku na předčasný odchod do důchodu musí žadatel pracovat ve státním sektoru nebo v podniku, který vznikl na základě transformace či privatizace státem vlastněného podniku, zcela diskriminační, neboť zvýhodňuje zaměstnance státních či privatizovaných podniků, proti zaměstnancům soukromých podniků, kteří vykonávají totožnou práci a ve stejné pracovní kategorii, jakou vykonávali v minulosti u státních podniků. 3. Přitom soukromé podniky a podnikatelé hradili za své zaměstnance stejné odvody na sociální pojištění jako státní podniky a podniky privatizované, a není tedy důvodu nahlížet na jejich zaměstnance jinak. Opačný názor by byl zcela jednoznačně diskriminační. V tomto ohledu nelze souhlasit s názorem Nejvyššího soudu zmíněným v odstavci [27], citovaného rozhodnutí, kde uvádí: „Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že zákonnou podmínkou zařazení zaměstnání do zvýhodněných pracovních kategorií bylo kazuistické posouzení každého zaměstnání a jeho konkrétních podmínek příslušnými státními orgány postupy určenými zákonem. Pokud by došlo v soukromém podniku ke vzniku nového zaměstnání, které nebylo posouzeno výše popsanou procedurou a zavedeno dle příslušných právních předpisů do resortních seznamů zaměstnání zařazených do I. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečeni, pak by nebylo možno takovéto zaměstnání zpětně pouze například dle analogie mezi zvýhodněná zaměstnání ex post zařadit. V takovémto případě se již jedná o odlišné podmínky, neboť zaměstnanec již vstupoval do nového pracovněprávního vztahu bez souvislosti s předchozím zaměstnáním a v nových podmínkách si již sjednával mzdová a další ujednání. U takovýchto nově vzniklých zaměstnání by se nenaplnila základní podmínka stanovená zákonem (§ 17 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. ve znění účinném do 31. 5. 1992) pro vytvoření nového pracovního místa ve zvýhodněné pracovní kategorii. Takovou zákonnou podmínkou bylo rozhodnutí příslušného ústředního orgánu, v jehož oboru působnosti se vykonávalo posuzované zaměstnání, o zařazení zaměstnání do resortního seznamu zaměstnání zařazených do I. a II. pracovní kategorie formou výnosu. Nejvyšší správní soud tedy tímto vypořádává námitku stěžovatelky spočívající v tom, že podmínkou pro zařazeni do I. Pracovní kategorie je výkon zaměstnání v organizaci, která spadala do působnosti některého z resortů a jednalo se o zaměstnání, které bylo výnosem příslušného orgánu zařazeno do resortního seznamu. Závěry Nejvyššího správního soudu v tomto konkrétním případě rozhodně nemohou být aplikovány na všechna zaměstnání vykonávaná u soukromého zaměstnavatele, která mají charakter obdobný zaměstnání zařazenému do zvýhodněné I. pracovní kategorie, to by bylo ostatně nespravedlivé paušální zvýhodnění soukromých zaměstnavatelů, kteří zaměstnance v rizikových provozech využívali, avšak nijak se nepodíleli na zvýšených nákladech spojených s jejich důchodovým zvýhodněním.“ 4. Argumentace soudu v tomto ohledu podle žalobce vůbec nemůže obstát, neboť privatizované podniky se na zvýšených nákladech spojených s důchodovým zvýhodněním nepodílely. Rozhodně pak nelze uznat ani úvahu v tom směru, že si zaměstnanci uzavírající nové pracovní místo u soukromého podniku mohli s ohledem na své zařazení sjednat nové mzdové či jiné zvýhodnění. Jak již žalobce uvedl, odvody na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti byly již v roce 1992 stejné u všech profesí a rozhodně nelze souhlasit se závěrem nejvyššího soudu, že by se u takovýchto zaměstnání nenaplnila základní podmínka stanovená zákonem, tedy ustanovením § 17 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. ve znění účinném do 31.05.1992, tedy vytvoření nového pracovního místa ve zvýhodněné kategorii, Toto ustanovení žádnou takovou podmínku nestanovilo, když znělo: „Federální ústřední orgány státní správy a ústřední orgány státní správy republik, v jejichž oborech působnosti se vykonávají práce, které odůvodňují, aby zaměstnání byla zařazena do I. nebo II. pracovní kategorie, vydávají v dohodě s federálním ministerstvem práce a sociálních věcí a příslušným ministerstvem práce a sociálních věcí, a jde-li o ústřední orgány státní správy republik též v dohodě s příslušným ministerstvem zdravotnictví a sociálních věcí republiky, svými výnosy resortní seznamy zaměstnání zařazených do I. a II. pracovní kategorie. 5. Soud i na tomto místě podle žalobce mylně uvádí, že se jednalo o ustanovení § 17 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. ve znění účinném do 31.05.1992, když k tomuto datu odst. 2 již neplatil, neboť byl zrušen již zákonem č. 306/1991 Sb. účinným od 01.08.1991. 6. Žalobce pracoval ve společnosti DIAMO s.p. od 16.09.1985 jako provozní elektrikář a od 18 1 1.1985 jako důlní elektrikář, a to až do 31.05.1992. Poté nastoupil od 1. 6. 1992 ke společnosti REKON a s., kde pracoval také jako vedoucí elektro. Na dole SVORNOST vykonával funkci vedoucí elektro a strojní části důlního střediska od 01.07.1992 do 31.12.1996, kdy podle potvrzení společnosti Lázně Jáchymov po celou dobu rekonstrukce vykonával práce v kontrolovaném pásmu v, podzemí bývalého uranového dolu, který byl před 31. 12. 1992. zařazen do kategorie IAA-Uran na základě nařízení vlády ČR č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do 1 a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Místem výkonu práce žalobce bylo tedy důlní dílo SVORNOST. Tuto skutečnost ostatně potvrdili i statutární zástupce společnosti REKON a s., kteří v té době ve společnosti pracovali, když samotná společnost dnes již bohužel neexistuje a byla z obchodního rejstříku již vymazána. Ze stanoviska Českého báňského úřadu ze dne 13.08.1981 zaslaného Československým státním lázním, lázeňské organizaci Jáchymov, je jednoznačné, že důl SVORNOST má charakter uranového dolu a toto stanovisko bylo vydáno právě za účelem jednání s nadřízenými orgány o pracovně a sociálně-pracovním postavení pracov