1 Azs 260/2020 — Nejvyšší správní soud

77 A 14/2020- 52 - text  8 77 A 14/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Veroniky Burianové a JUDr. Ondřeje Szalonnáse ve věci žalobkyně: T. G., nar. X, státní příslušnost X, X, zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, IČ 00007064, náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 12. 2019, č.j. MV-166527-4/SO-2019, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [I] Předmět řízení 1. Žalobou ze dne 4. 2. 2020, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou téhož dne, se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 18. 12. 2019, č.j. MV-166527-4/SO-2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím bylo k odvolání žalobkyně podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „ministerstvo“) ze dne 9. 10. 2019, č. j. OAM-3934-26/DP-2018 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla podle ustanovení § 44a odst. 4 ve spojení s § 46a odst. 2 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, neboť žalobkyně přestala splňovat podmínku prokazovanou podle § 42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. 2. Pobyt cizinců na území České republiky je upraven zákonem o pobytu cizinců. Správní řízení je upraveno správním řádem. [II] Žaloba 3. Žalobkyně připomněla, že pobývá v České republice od roku 2011. Bydlí ve společné domácnosti s manželem a dvěma dcerami, přičemž manžel se věnuje podnikání a zajišťování příjmů rodiny. Péče žalobkyně o rodinu a domácnost umožňuje manželovi, aby se plně věnoval jeho profesi. Žalobkyně pobývá v České republice na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Dcery i manžel mají v ČR povolen trvalý pobyt. Dne 22. 8. 2018 žalobkyně podala žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu. Žádost byla ministerstvem zamítnuta proto, že rodina žalobkyně nedosahuje dostatečných příjmů dle § 44a odst. 4 ve spojení s § 46a odst. 2 písm. d) a § 42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně především poukázala na výpočet rozhodného příjmu rodiny, ve kterém nebyl započítán daňový bonus, který manželovi jakožto daňovému poplatníkovi vznikl. 4. Žalobkyně spatřovala nesprávnost rozhodnutí zejména v příliš formalistickém postupu správních orgánů, co se výpočtu rozhodného příjmu rodiny týče, a v nedostatečném a nepřezkoumatelném posouzení přiměřenosti rozhodnutí vzhledem k jeho dopadům do rodinného a soukromého života. Výpočet rozhodného přijmu rodiny 5. Český statistický úřad ve svých metodických pokynech zpřesňuje, jakým způsobem se vypočítává čistý příjem rodiny v případě, že poplatníkovi daně vzniká nárok na daňový bonus: „Částka bonusu zvyšuje celkové čisté příjmy u dané skupiny domácností a snižuje míru jejich daňového zatížení. Mezi hrubými a čistými příjmy v případě výskytu bonusu platí vztah: hrubé příjmy mínus pojištění mínus daň z příjmu plus daňový bonus se rovná čistý příjem.“ Z toho plyne, že pro skutečné zjištění majetkových poměrů rodiny je třeba daňový bonus započítávat. 6. I když zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon o životním a existenčním minimu“), nezapočítává daňový bonus do okruhu započitatelných příjmů, činí tak s ohledem na účel těchto institutů - rozhodných příjmů a životního minima, který je v důvodové zprávě vymezen následovně: „Používá se jako kritérium pro posuzování sociální potřebnosti, pro poskytování dávek sociální péče sociálně potřebným občanům, pro určení příjemců a výše dávek státní sociální podpory; jako kritérium výše příjmů je používáno i v jiných oblastech.“ Zákonodárce tedy stanovil toto kritérium především s ohledem na stanovení okruhu osob potřebných pro příjem sociálních dávek a jejich výši. Použití tohoto standardu nevyloučil ani v jiných zákonech. Jako technickou pomůcku využívá částku životního minima i zákon o pobytu cizinců. Zákonodárce v případě použití výpočtu rozhodného příjmu dle zákona o životním a existenčním minimu v ustanovení § 46a odst. 2 [ve spojení s § 44a odst. 4 a § 42b odst. 1 písm. d)] zákona o pobytu cizinců uvádí, že pokud se neprodlužuje platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, je třeba vždy posuzovat přiměřenost tohoto rozhodnutí, a to ve dvou rovinách 1. důsledky rozhodnutí musí být přiměřené důvodu pro zrušení platnosti (na jedné straně tedy stojí důvod zrušení platnosti pobytového oprávnění a na druhé důsledek tohoto rozhodnutí) 2. je nutné posoudit přiměřenost ve smyslu § 174a – tedy posoudit dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. 7. Je tedy zřejmé, že zákonodárce nastavil jisté zmírňující ustanovení k případné nepřiměřené přísnosti, která by mohla vzniknout až přílišně důslednou formalistickou aplikací dikce zákona správním orgánem prvního stupně. Smyslem a účelem ustanovení § 42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců je, aby na území ČR nepobývali cizinci, kteří budou pro český sociální systém zátěží. V souvislosti s tím např. Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 57 A 94/2013, uvedl mj. toto: „Dle krajského soudu je nutno k výkladu tohoto ustanovení [§42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, pozn.] přistupovat racionálně, a to vždy s ohledem na konkrétní okolnosti toho kterého případu.“ Tak se ovšem v případě žalobkyně nestalo. Čistý příjem, se kterým může rodina disponovat, je vyšší než srovnávací příjem, který je vypočítáván technikou stanovenou v zákoně o životním a existenčním minimu. V případě manžela žalobkyně činí daňový bonus 34 608 Kč, měsíční příjem rodiny je tedy vyšší téměř o 3 000 Kč. Co se týče skutečných nákladů na bydlení rodiny, z nájemní smlouvy je zřejmé, že nájemné činí 8 500 Kč a zálohy na služby činí 600 Kč na osobu. 8. Pokud by správní orgán vzal v potaz skutečné příjmy, kterými může rodina žalobkyně disponovat, tj. příjem manžela s daňovým bonusem, musel by dospět k závěru, že je zde kladný rozdíl mezi příjmy a součtem životních minim rodiny a doložených nákladů na bydlení. Z toho vyplývá, že rodina disponuje dostatečnými příjmy. Ovšem i kdyby správní orgán prvního stupně trval na důsledné aplikaci ustanovení § 42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, je zřejmé, že tento deficit v rozpočtu vzniklý technikou výpočtu nemůže převážit rozsáhlý dopad do soukromého a rodinného života. Žalobkyně je z výše uvedených důvodů přesvědčena, že důsledek rozhodnutí je zcela zjevně nepřiměřený důvodu jeho vydání. Posouzení přiměřenosti 9. Žalobkyně dále uvedla, že v jejím případě je nutné posoudit přiměřenost rozhodnutí zejména optikou § 174a zákona o pobytu cizinců a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. V případě rozhodování o neprodloužení pobytového oprávnění je nutné, mimo jiných kritérií, dle § 174a zákona o pobytu cizinců i ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva zohlednit rozsah, ve kterém by byl rodinný nebo soukromý život cizince narušen délkou pobytu cizince ve smluvním státě, rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát a existenci překážek k rodinnému a soukromému životu ve státu původu (např. rozhodnutí Uner proti Nizozemsku, Rodrigues da Silva proti Nizozemsku, Nunez proti Norsku). K tomu je mimo jiné nutno dodat, že Česká republika nemá s Mongolskem uzavřenu smlouvu o bezvízovém styku, proto by bylo pro žalobkyni velmi náročné setkávat se se svojí nejbližší rodinou. K tomu také žalobkyně uvedla, že její obě dcery navštěvují české vzdělávací instituce, přičemž mladší dcera, které je v současné době 5 let, se v České republice dokonce narodila. Z těchto skutečností je zcela zřejmé, že má žalobkyně i její rodina na území České republiky silné vazby a všichni její členové jsou zde zcela integrováni. 10. V případě žalobkyně posuzovaly správní orgány především skutečnosti v její neprospěch. Správní orgány sice důsledně zkoumaly příjmovou situaci rodiny, ovšem už dále nezohlednily intenzitu citových vazeb mezi jednotlivými členy rodiny, nepřihlédly k nízkému věku dcery žalobkyně, ani k délce pobytu žalobkyně na území České republiky (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2019 sp. zn. 7 Azs 374/2018). Nejvyšší správní soud v daném rozhodnutí také uvedl: „Nelze přitom ani bagatelizovat zájmy státu, neboť respektování pravidel záko