4 Azs 73/2017 — Nejvyšší správní soud

17 A 26/2023- 20 - text  7 17 A 26/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: A. S., narozený dne X, státní příslušnost: X, toho času v: Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě ze dne 4. 9. 2023 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2023, č. j. OAM-1142/BA-BA01-VL13-PS-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce byl na základě výše nadepsaného rozhodnutí žalovaného zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a zároveň mu byla stanovena doba trvání zajištění do dne 14. 2. 2024. Důvodem pro vydání napadeného rozhodnutí byly ve zkratce následující skutečnosti: dne 12. 8. 2023 byl žalobce kontrolován při pobytové kontrole v Praze, přičemž ke kontrole nepředložil žádný doklad. Následně bylo po lustraci v dostupných evidencích zjištěno, že není držitelem žádného víza nebo povolení k pobytu na území České republiky. Naopak bylo zjištěno, že dne 2. 7. 2023 mu bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR, toto rozhodnutí se stalo vykonatelným dne 10. 7. 2023. Žalobci tedy bylo v minulosti uloženo správní vyhoštění, které nerespektoval. Vzniklo tak podezření, že dotyčný nadále pobýval na území ČR neoprávněně, bez cestovního dokladu a navíc maří výkon správního rozhodnutí. Se žalobcem bylo zahájeno Policií ČR řízení o správním vyhoštění, za tímto účelem byl ostatně i umístěn do zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „ZZC“). Žalobce nebyl v ČR rovněž nikde hlášen k pobytu, a není tedy zřejmé, kde by se zdržoval. Žalobce nemá k ČR žádné vazby, všechny rodinně příslušníky má podle svých slov v Uzbekistánu, nemá tedy ani tento subjektivní důvod se zdržovat na území ČR po dobu probíhajícího správního řízení ve věci jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce již v rámci řízení na Policii ČR jasně uvedl, že není překážka, která by mu bránila v návratu do Uzbekistánu, vycestoval z vlasti kvůli potřebě výdělku finančních prostředků. Tedy skutečnosti, jež je z pohledu řízení ve věci mezinárodni ochrany zcela irelevantní, a naopak svědčí o jeho zjevné nedůvodnosti a účelovém využití podané žádosti o mezinárodní ochranu jako o prostředku k vyhnutí se vyhoštění do vlasti. Žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu v ČR, a to až po zadržení Policií ČR, zajištění za účelem realizace vyhoštění a umístění do ZZC, i když na území ČR pobýval již delší dobu a on sám nevyvinul naprosto žádnou dřívější snahu požádat v ČR o mezinárodní ochranu. Z výpovědí žalobce učiněných v rámci správního řízení podle zákona o pobytu cizinců nevyplynulo přitom naprosto nic, co by žalobci bránilo v dřívějším podání žádosti o mezinárodní ochranu před jeho zadržením a umístěním do ZZC, pokud o podání žádosti měl skutečný zájem. Z jednání žalobce je naopak zcela zřejmé, že svou žádost o mezinárodní ochranu podal toliko ve snaze oddálit, zmařit nebo znemožnit realizaci vyhoštění, neboť hrozba nuceného návratu do vlasti se po jeho zajištění stala reálnou a že pokud by k jeho zajištění Policií ČR nedošlo, sám žalobce by tento krok v ČR nikdy neučinil. Žalovaný správní orgán je přesvědčen, že v případě osoby, která palčivě pociťuje potřebu mezinárodní ochrany, tato k dané možnosti přistoupí bezprostředně poté, co má k tomu příležitost. Žalovaný správní orgán rovněž dospěl s ohledem na všechny výše uvedené argumenty k závěru, že z jednání výše žalobce je zřejmé, že v jeho případě existuje nebezpečí, že se bude vyhýbat své povinnosti z území ČR vycestovat, bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění a že podání žádosti o mezinárodní ochranu bylo v jeho případě zapříčiněno pouze snahou vyhnout se tomuto vyhoštění. 2. Proti rozhodnutí žalované o zajištění brojil žalobce žalobou, v níž namítal následující: napadeným rozhodnutím byl žalobce po podání žádosti o mezinárodní ochranu zajištěn podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu v ZZC, a to na nejdelší přípustnou dobu. Žádný z důvodů pro zajištění cizince uvedených v ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu přitom sám o sobě nepředstavuje skutečnosti, pro které by bez dalšího nebylo možné využití zvláštního opatření ve smyslu ustanovení § 47 zákona o azylu (resp. jeho využití by bylo omezeno) a vždy (resp. až na výjimečné případy) by bylo zapotřebí cizince bez dalšího zajistit. Na základě uvedeného má žalobce za to, že žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem a dovozenou soudní praxí. Konkrétně se žalovaný omezil toliko na rámcové zhodnocení majetkových a rodinných poměrů žalobce, jeho pobytové historie na území ČR a soulad chování žalobce s právním řádem ČR. Žalobce se domnívá, že pokud by se žalovaný zabýval zhodnocením předpokladů pro zajištění žalobce řádně a úplně, dospěl by nepochybně k závěru, že není nezbytné zajistit žalobce podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a že je dostačující uložit mu zvláštní opatření ve smyslu ustanovení § 47 zákona o azylu. Žalovaný však možnost uložení této alternativy posoudil nedostatečně a při uložení zajištění v napadeném rozhodnutí vycházel de facto pouze ze skutečnosti, že se žalobce nacházel na území ČR nelegálně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž nevyplývá, že by žalobce měl v minulosti páchat jakoukoliv formu trestné činnosti nebo narušovat veřejný pořádek. Uvedené deficity odůvodnění napadeného rozhodnutí jej činí nepřezkoumatelným. Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem je žalobce přesvědčen, že pokud by měl možnost pobývat na základě zvláštního opatření podle ustanovení § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu v pobytovém středisku určeném žalovaným, měl by možnost pravidelně kontaktovat svoji rodinu, čímž by se jeho psychické rozpoložení zásadně zlepšilo. Nad rámec uvedeného je žalobce toho mínění, že i kdyby soud shledal napadené rozhodnutí co do zajištění jako takového bezvadným a v souladu se zákonem, doba trvání zajištění stanovená napadeným rozhodnutím je v případě žalobce stanovena v rozporu se zákonem. Napadené rozhodnutí stanoví maximální přípustnou dobu zajištění. Žalobce upozorňuje na mimořádnost institutu zajištění cizince a dodává, že délka zajištění nesmí přesáhnout dobu přiměřenou vzhledem ke sledovanému cíli. Žalobce dále připomíná povinnost správního orgánu důkladně a svědomitě posuzovat skutečnosti, které by zajištění odůvodňovaly, přičemž uvedené skutečnosti musí být přesvědčivým a nezpochybnitelným způsobem doloženy ve spisovém materiálu. Nejsou-li tyto podmínky respektovány, nemá skutková podstata, z níž žalovaný v řízení vychází, ve spisovém materiálu oporu. V napadeném rozhodnutí však absentují dostatečně odůvodněné a podložené úvahy vedoucí žalovaného k závěru, že žalobce naplňuje skutkovou podstatu jednoho z důvodů zajištění pod ustanovením § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Ačkoliv žalovaný stanovení doby zajištění zdůvodnil, není z odůvodnění patrné, zda žalovaný zohlednil konkrétní situaci žalobce. Proto je napadené rozhodnutí ve vztahu ke stanovení doby zajištění žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 3. V žalobě žalobce žádal také o přiznání odkladného účinku žalobě. Soud se však tímto návrhem nezabýval z důvodu, že ve věci rozhodl již před uplynutím lhůty pro rozhodnutí o odkladném účinku podle § 73 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Z toho důvodu považoval rozhodnutí o odkladném účinku za nadbytečné. 4. Žalovaná k žalobě uvedla následující: z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů žalovaný vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Popsal skutkový stav a zdůvodnil, z jakých důvodů dospěl k domněnce, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze účelově s cílem oddálit správní vyhoštění ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu v přijímacím středisku nebo v ZZC, pokud nelze účinně uplatnit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu, jestliže byla žádost podána v ZZC a existují oprávněné důvody se domnívat, že byla podána pouze s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv ji mohl podat dříve. Žalovaný správní orgán z informací poskytnutých příslušnými složkami Policie ČR podle § 87 odst. 1 zákona o azylu zjistil, že žalobce byl rozhodnutím Policie ČR zajištěn podle § 124 zákona o pobytu cizinců a umístěn do ZZC za účelem realizace správního vyhoštění. Žalobci bylo v minulosti uloženo správní vyhoštění, které nerespektoval. Do protokolu o vyjádření účastníka řízení dne 12. 8. 2023 žalobce mimo jiné uvedl, že naposledy vstoupil do schengenského prostoru v říjnu 2022 letecky do Lotyšska, pak byl asi týden v Polsku a poté p