4 Ads 147/2011 — Nejvyšší správní soud

33 Ad 4/2023- 35 - text  8 33 Ad 4/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: J. K., nar. X, bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, IČ 00551023, sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 (dále jen MPSV), v řízení o žalobě ze dne 16. 2. 2023 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2022, č. j. MPSV-2022/223688-914 , o příspěvek na živobytí takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Včasnou žalobou ze dne 16. 2. 2023 s připojenou kopií napadeného rozhodnutí se žalobce domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Plzni, kontaktního pracoviště Plzeň-město (dále jen ÚP) ze dne 2. 11. 2022, č. j. 171803/2022/PPA kterým byla zamítnuta žádost žalobce o dávku příspěvek na živobytí. Žalobce uvedl, že se od října 2020 nacházel v obtížné životní situaci, neboť v době vyhlášení nouzového stavu v době pandemie covid -19 mu bylo nařízením vlády zakázáno podnikat, čímž přišel najednou a neočekávaně o zdroj příjmu. Po opakovaně prodělaném onemocnění způsobeným virem covid 19 dodnes trpí tzv. postcovidovým syndromem a má vážné zdravotní problémy. O jeho žádosti ze dne 20. 7. 2021 o pomoc v hmotné nouzi bylo rozhodnuto zamítavým rozhodnutím vydaným až dne 2. 11. 2022, tedy po zákonné lhůtě, přičemž odmítá nepravdivé tvrzení správního orgánu prvního stupně, že průtahy byly způsobeny jeho zaviněním. Nesouhlasí s odůvodněním, že celkové sociální majetkové poměry společně posuzovaných osob jsou takové, že mohou po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na základě zjištění, že žalobce náklady na zajištění základních životních potřeb a nákladů na bydlení hradil ze zapůjčených financí. MPSV odvolání žalobce zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo, přičemž své zamítavé rozhodnutí odůvodnilo tím, že důvodem nepřiznání příspěvku na živobytí překvapivě najednou nebyl vysoký příjem žalobce, ale ničím nepodložené účelové tvrzení, že žalobce údajně nebyl osobou v hmotné nouzi, protože údajně neprojevoval dostatečnou snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním. Žalobce nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí týkajícím se hodnocení celkových sociálních a majetkových poměrů společně posuzovaných osob, jež jsou dle žalovaného takové, že mohou po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, k čemuž žalovaný dospěl na základě zjištění, že žalobce hradil náklady na zajištění základních životních potřeb a na bydlení ze zapůjčených financí. Stejně tak žalobce nesouhlasí s tím, že nebyl osobou v hmotné nouzi, neboť neprojevoval dostatečnou snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním, neboť to neodpovídá skutečnosti. Žalovaný při svém rozhodování zcela opomněl zohlednit, že žalobci bylo nejprve výslovně znemožněno věnovat se výdělečné činnosti a později, v období posuzovaném za účelem zjištění stavu hmotné nouze, byl žalobce kvůli jeho výrazně zhoršenému zdravotnímu stavu uznán dlouhodobě práce neschopným. Správní orgány se vůbec nezabývaly otázkou, z jakých konkrétních důvodů žalobce jako žadatel o příspěvek na živobytí nevykonával výdělečnou činnost a nezjišťovaly, zda si žalobce skutečně mohl zvýšit příjem vlastním přičiněním a tím si zabezpečit finanční prostředky na zajištění základních životních potřeb a úhradu nákladů na bydlení. Žalobce odkázal na znění Metodického pokynu MPSV č. 2/2010 k upřesnění některých postupů orgánů pomoci v hmotné nouzi při aplikaci zákona č. 111/2006 Sb. a na definici pojmu příjem zakotvenou v § 9 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož by se pro účely dávek pomoci v hmotné nouzi zápůjčka, kterou obdrží osoba v hmotné nouzi, správně za započitatelný příjem považovat neměla, nebotˇvzniklé závazky nemohou zvyšovat příjmovou stránku posuzované osoby a nemělo by tedy na ně být nahlíženo jako na majetek, z něhož byly hrazeny náklady na bydlení a zajišťovány základní životní potřeby posuzované osoby v mimořádné situaci v přechodném období bez příjmů. Žalobce se nacházel v obtížné sociální situaci a před podáním žádosti o poskytnutí pomoci ze strany státu objektivně učinil veškeré dostupné zákonné kroky k vyřešení situace hmotné nouze pouze vlastními silami, v rozsahu, ve kterém to bylo po něm za daných okolností možné spravedlivě požadovat. Žalobce se proto domnívá, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svém právu ve věci zákonného nároku na dávku pomoci v hmotné nouzi příspěvek na živobytí. Navrhl proto, aby žalobou napadené rozhodnutí i rozhodnutí ÚP v Plzni jemu předcházejícího bylo zrušeno a povinnému subjektu ÚP v Plzni bylo nařízeno dávku pomoci v hmotné nouzi příspěvek na živobytí poskytnout. 2. Napadeným rozhodnutím ze dne 14. 12. 2022 č. j. MPSV-2022/223688-914 bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Plzni (dále jen ÚP) ze dne 2. 11. 2022, č. j. 171803/2022/PPA, o nepřiznání žádosti o dávku příspěvek na živobytí podané dne 20. 7. 2021. Žalovaný v odůvodnění konstatoval, že ÚP v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce v žádosti o přiznání dávky příspěvek na živobytí uvedl, že sdílí společnou domácnost s L. F. v pronajatém bytě. Na základě doložených dokladů a provedeného sociálního šetření byla zhodnocena sociální situace žalobce a s ním společně posuzované osoby a byl posouzen nárok na dávku a její výši, byl přijat závěr, že celkové sociální a majetkové poměry společně posuzovaných osob mohou i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Odvolání proti rozhodnutí ÚP žalobce odůvodnil nedodržením zákonem stanovené lhůty na vydání rozhodnutí správním orgánem. Žalobce dále nesouhlasil s celkovým hodnocením sociálních majetkových poměrů společně posuzovaných osob, neboť byl nucen hradit náklady ze zapůjčených financí, protože žádné úspory už neměl, neměl ani žádný zdroj příjmů a jeho zdravotní stav se výrazně zhoršil a neumožňoval mu plnohodnotně pracovat. Není ani pravda, že by poskytnuté půjčky žádným způsobem nesplácel, naopak, všechny půjčky několik let předtím pravidelně splácel a přestal je splácet, až když přišel o zdroj příjmů. Jak vyplynulo z provedených důkazů i tvrzení žalobce, náklady na zajištění základních životních potřeb a náklady na bydlení žalobce hradil ze zapůjčených financí, přičemž tyto půjčky žádným způsobem nesplácel. S ohledem na to, že finance nebyly vraceny, zvyšovaly dle žalovaného příjmovou stránku společně posuzovaných osob a umožňovaly hradit životní náklady. Z předchozích řízení o dávkách pomoci v hmotné nouzi vyplývá, že v době, kdy měl žalobce platné a aktivní živnostenské oprávnění, došlo k omezení podnikatelské činnosti v důsledku pandemie covid-19 a žalobce neuplatnil nárok na kompenzační bonus, jenž v té době vláda vyplácela, čímž se vlastním přičiněním připravil o možnost alespoň částečné náhrady ušlého zisku. Zároveň žalovaný zohlednil, že žalobce uvedl, že ani před pandemií nebyl výdělečně činný a své náklady hradil z půjček a úspor po rodičích, v roce 2019 prodal byt po rodičích se záměrem prodejem získané finanční prostředky investovat do kryptoměny a veškeré prostředky získané prodejem bytu požil na úhradu tzv. bankovní garance, avšak podvodným způsobem byl o tyto prostředky připraven, což řeší Policie ČR. Žalovaný měl shodně s ÚP za to, že se žalobce v tomto ohledu mohl rozhodnout o využití uvedených finančních prostředků za situace, kdy nebyl výdělečně činný a neměl jiný příjem než půjčky a úspory po rodičích, jež nespecifikoval, zodpovědněji, tedy zejména je mohl využít pro zajištění svých vlastních potřeb a až případné zbylé finance využít k investování. Každý občan má právo rozhodnout o svých finančních prostředcích, avšak za své rozhodnutí je pak odpovědný. Žalovaný souhlasil s námitkou žalobce o nedodržení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, přičemž popsal průběh správního řízení, s tím, že správní orgán prvního stupně činil v řízení úkony a průtahy v řízení byly způsobeny i odvolatelem. Vzhledem k tomu, že ve věci již bylo rozhodnuto a žalobce v průběhu řízení nenamítal nečinnost správního orgánu, nelze činit opatření proti nečinnosti. Zákon č. 111/2006 Sb. vychází z principu odpovědnosti osoby za své sociální postavení a pro určení stavu hmotné nouze pro nárok na opakující se dávky se proto mj. zohledňuje, zda si osoba (společně posuzované osoby) nemohou zvýšit příjem vlastním přičiněním, a tím si zabezpečit zcela či částečně finanční prostředky na zajištění základních životních potřeb a úhradu odůvodněných nákladů na bydlení. Jednou ze základních podmínek, aby osoba byla považována za osobu v hmotné nouzi, je předpoklad aktivity v