4 As 11/2021 — Nejvyšší správní soud

55 Ad 4/2022- 43 - text  8 55 Ad 4/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jana Šmakala a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobce: V. M. zastoupen advokátem JUDr. Josefem Kopřivou, sídlem Václavské náměstí 819/43, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2022, č.j. VS-209671-21/ČJ-2021-80000L-51ODV, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou ze dne 11. 8. 2022, Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) doručenou téhož dne, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2022, č.j. VS-209671-21/ČJ-2021-80000L-51ODV (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí ředitele Věznice Plzeň ze dne 18. 3. 2022, č.j. VS-24700-9/ČJ-2022-8011PR (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím bylo rozhodnuto tak, že žalobci byla v souladu s § 123 odst. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) a s dopisem žalovaného vedeným pod č.j. VS-134244/ČJ-2021-800072 ze dne 24. 8. 2021 poskytnuta odměna ve výši 10 000 Kč. II. Žaloba 2. Žalobce v bodě I. a II. žaloby shrnul dosavadní průběh věci, včetně citací z prvoinstančního rozhodnutí a ze svého odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. 3. V bodě III. žaloby pak žalobce k napadenému rozhodnutí uvedl následující: „Služební funkcionář ve svém vyjádření k mému odvolání, které žalovaný cituje ve svém rozhodnutí, uvedl, že při udělování odměny byla zohledněna stanoviska odpovědných funkcionářů, která vyplývala z osobní znalosti účastníka řízení a zejména z jeho služební činnosti ve sledovaném období. Generální ředitel v tomto rozhodnutí uvedl, že jsem ve sledovaném období nevykonal žádnou službu přesčas dle § 54 odst. 4 zákona o služebním poměru a že jsem ve sledovaném období neodsloužil plný počet hodin služby. Generální ředitel dále připomněl, že rozdělování odměn příslušníkům Věznice Plzeň bylo přihlíženo k jejich absencím v době nouzového stavu a více byli odměňováni dozorci, kteří ve sledovaném období vykonávali službu nad rámec vyplánovaných směn, zvláště pokud se jednalo o nepřetržitý režim služby. K tomu je nutno poznamenat, že službu přesčas si nenařizuji já, ale nařizuje mi ji vedoucí příslušník. Pokud mi tato služba nebyla nařízena, nemohl jsem ji vykonat. Několik dnů jsem byl v karanténě, neboť jsem se nakazil nemocí covid 19, a to i přes tvrzení žalovaného, že „protiepidemiologická opatření ve Věznici Plzeň byla a jsou na vysoké úrovni a jsou všemi zaměstnanci důsledně dodržována. Pokud dozorce řádně dodržoval přijatá protiepidemiologická opatření nastavená ve Věznici Plzeň, riziko nakažení příslušníka ve službě je a bylo minimální. V době nouzového stavu byli ubytováni odsouzení v karanténě či s nemocí Covid-19 na každém oddíle Věznice Plzeň.“. Již v průběhu řízení jsem konstatoval, že jsem čerpal dovolenou v rozsahu 2 týdnů, jejíž nástup mi ostatně nařídil vedoucí příslušník, byť na mou žádost. Nelze proto konstatovat, že jsem z vlastního přičinění nesplnil kritéria pro poskytnutí plnohodnotné odměny. Již v odvolání proti rozhodnutí jsem popsal mimořádné podmínky, za nichž jsem vykonával službu, a osobní nasazení v rámci těchto podmínek. Žalovaný se ani neobtěžoval tyto podmínky nějak komentovat, nebo dokonce mou argumentaci vyvrátit. Žalovaný si posteskl, že „lze si tedy stěží představit situaci, kdy by se příslušníci bezpečnostního sboru na služebního funkcionáře mohli hromadně obracet například s žádostmi o udělení odměny po splnění jakéhokoliv služebního úkolu, přičemž služebnímu funkcionáři by nezbývalo než o takových žádostech vést s každým jednotlivým příslušníkem řízení ve věcech služebního poměru a provádět dokazování, zda byl předmětný služební úkol mimořádný nebo zvláštně významný či nikoli. Uvedený postup by zcela jistě paralyzoval nejen samotné poskytování odměn příslušníkům, ale i neúměrně zatěžoval činnost služebního funkcionáře jako správního orgánu v rámci řízení ve věcech služebního poměru.“. To však nebyl můj případ. Žalovaný poté věnoval 3 stránky argumentaci, kterou zkopíroval z rozhodnutí o odvolání kolegy S., jenž si o odměnu požádal. Já jsem o odměnu nežádal, ale vedl jsem se služebním funkcionářem spor o její výši. Žalovaný se měl namísto uvedeného postesknutí věnovat zdůvodnění toho, proč v průběhu celého řízení nebylo vyhověno mému návrhu na provedení důkazu, a to doplnění spisu o přehled výše odměn příslušníků oddělení výkonu vazby a trestu Věznice Plzeň. Tím, že žalovaný mou námitku zcela ignoroval, se ztotožnil se zcela nepřijatelným zdůvodněním služebního funkcionáře, že by tento důkaz byl nadbytečným, protože postupoval podle § 77 odst. 8 zákona o služebním poměru. Uvedený přístup obou služebních funkcionářů vyvolává pochybnosti o opakovaném tvrzení, že byla při rozdělování odměn zachována rovnost v přístupu k odměňovaným příslušníkům.“ III. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se řádně vypořádal se všemi námitkami žalobce a zároveň své rozhodnutí v dané věci řádně odůvodnil. I přes výše uvedenou skutečnost považuje žalovaný za nutné vyjádřit se k tvrzené argumentaci žalobce a opětovně uvést skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. 5. Dále žalovaný uvedl, že předně opětovně nesouhlasí s tvrzením žalobce, že by usnesení vlády České republiky č. 665 ze dne 19. července 2021 založilo všem příslušníkům Vězeňské služby nárok na poskytnutí odměny ve výši 20 000 Kč, a současně odmítá též tvrzení o porušení § 77 odst. 8 zákona o služebním poměru (povinnost rovného zacházení). Žalovaný uvedené závěry již obsáhle vysvětlil právě v napadeném rozhodnutí, přičemž součástí jeho odůvodnění byly rovněž úvahy ohledně nenárokové povahy odměn a z ní plynoucích důsledků pro řízení ve věcech služebního poměru, a to za účelem komplexního vysvětlení problematiky odměňování se všemi souvislostmi. Žalovaný k tomuto nejprve uvádí, že předmětným usnesením vlády České republiky č. 665 o mimořádném finančním ohodnocení příslušníků Vězeňské služby České republiky v souvislosti s pandemií nemoci COVID-19 a na změnu systematizace bezpečnostních sborů v kapitole 336 – Ministerstvo spravedlnosti v roce 2021 (dále též jen „usnesení vlády“), vláda pod bodem I. 2. uvolnila finanční prostředky na pokrytí odměn pro příslušníky Vězeňské služby České republiky, kteří se v době pandemie COVID-19 podíleli na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními a mimořádnými opatřeními vlády. Vláda tak tímto rozhodnutím pouze vyčlenila finanční prostředky pro Vězeňskou službu ČR za účelem vyplacení těchto mimořádných odměn. Z uvedeného však nelze dovozovat, že by všichni příslušníci Vězeňské služby ČR, kteří vykonávali službu v době nouzového stavu vyhlášeného v souvislosti s onemocněním COVID-19, automaticky získali nárok na mimořádnou odměnu, a současně už vůbec nelze dovozovat, že tato odměna mohla být všem příslušníkům poskytnuta pouze ve výši 20 000 Kč, neboť předmětné usnesení vlády rovněž ani nestanoví konkrétní výši mimořádné odměny. Žalovaný je přesvědčen, že obdobně jako je tomu při poskytování jakýchkoliv jiných odměn, bylo i v dané situaci pouze na jednotlivých služebních funkcionářích, aby zhodnotili konkrétní okolnosti a na základě nich rozhodli o poskytnutí odměn těm příslušníkům Vězeňské služby ČR, kteří splnili výše uvedenou podmínku, tedy se podíleli na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními a mimořádnými opatřeními vlády. Od toho se následně odvíjelo, zda, popřípadě v jaké výši, se tyto mimořádné odměny jednotlivým příslušníkům Vězeňské služby ČR poskytnuly. Služební funkcionář při určení komu a v jaké výši bude poskytnuta odměna, musí postupovat v souladu s § 77 odst. 8 zákona o služebním poměru. Jak již bylo rovněž uvedeno v napadeném rozhodnutí, samotnými kritérii pro posouzení poskytnutí odměny jednotlivým příslušníkům byla zejména osobní nasazení každého příslušníka, počet hodin služby v uvedeném období, počet hodin služby přesčas bez nároku na služební příjem apod., tedy pouze objektivní kritéria umožňující spravedlivé rozdělení vládou uvolněných finančních prostředků. Žalovaný v této souvislosti dále odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí a opakuje, že cílem poskytnutí odměny dle § 123 zákona o služebním poměru je jednorázové ocenění splnění mimořádného nebo zvlášť významného služebního úkolu, splnění naléhavých služebních úkolů za nepřítomného příslušníka, případně dosavadní výkon služby při dovršení 50 let věku. Je tak zcela jednoznačné, že takové ocenění je vždy ponecháno na úvaze služebního fu