2 Azs 92/2005 — Nejvyšší správní soud

77 A 24/2023- 51 - text  16 77 A 24/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobkyně: T. A. P., nar.: X, st. příslušnost X, v ČR bytem X, zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 101/5, 118 00 Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2023, č. j. 107367-3/2023-MZV/OPL, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Předmět řízení 1. Žalobkyně podala prostřednictvím svého zástupce dne 23. 11. 2022 u Velvyslanectví České republiky v Hanoji žádost o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny podle § 42a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále též jen: „ZPC“) spolu se žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti podle § 169d odst. 3 ZPC, kterou odůvodnila převážně odkazy na svou rodinnou situaci. Správní orgán I. stupně svým usnesením ze dne 9. 1. 2023, č. j. 2354-4/2022-HANOKO (dále též jen: „usnesení správního orgánu I. stupně“), žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt zamítl, a v důsledku toho pak dle § 169d odst. 3 ZPC současně zastavil řízení o žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu. Odvolání žalobkyně směřující proti usnesení správního orgánu I. stupně pak žalovaný svým rozhodnutím ze dne 19. 4. 2023, č. j. 107367-3/2023-MZV/OPL (dále též jen: „napadené rozhodnutí“), zamítl a napadené usnesení potvrdil. Obsah žaloby 2. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí i usnesení správního orgánu I. stupně za nezákonná a nepřezkoumatelná. 3. Již v rámci odvolání proti usnesení správního orgánu I. stupně žalobkyně namítala, že nevyhovění její žádosti o upuštění od osobního podání by mělo zcela nepřiměřený dopad do jejího soukromého a rodinného života, neboť se intenzivně podílí na výživě a výchově svých synů, zejména pak dohlíží na výchovu a vzdělání nezaopatřeného syna. Oba její synové ovládají český jazyk a jsou plně integrování do české společnosti. Žalobkyně po celou dobu svého pobytu sdílí se svojí rodinou společnou domácnost, stará se o obživu rodiny a také o výchovu svých synů. Celá rodina považuje Českou republiku za svůj domov. 4. Žalobkyně také již ve svém odvolání rovněž namítala nepřezkoumatelnost usnesení správního orgánu I. stupně, neboť nebyl náležitě posouzen a odůvodněn dopad usnesení správního orgánu I. stupně do jejího soukromého a rodinného života. Správní orgán I. stupně se například vůbec nevyjádřil k délce doby, po kterou by žalobkyně byla nucena setrvat v zemi původu a byla by odloučena od svých nejbližších příbuzných, pakliže by skutečně měla podat svou žádost o pobytové oprávnění osobně. 5. U správního orgánu I. stupně funguje systém tzv. slosovatelných registrací. Žalobkyně by tak neměla jistotu, že jí bude vůbec umožněno žádost o pobytové oprávnění podat. K tomu je třeba počítat s délkou řízení, která činí dle ZPC 270 dnů, zástupci žalobkyně je ale z praxe známo, že Ministerstvo vnitra, které žádosti o pobytové oprávnění rozhoduje, často nedodržuje zákonné lhůty. Ve skutečnosti hrozí odloučení žalobkyně od rodiny na velmi dlouhou dobu, což je vzhledem k jejímu rodinnému zázemí na území České republiky zcela nepřiměřené. 6. Správní orgán I. stupně také nedostatečným způsobem posoudil dopad případného vycestování žalobkyně na chod její domácnosti. V takovém případě by totiž manžel žalobkyně musel obstarat jak péči o domácnost, tak péči a podporu o nezaopatřeného syna ve studiu a rovněž by musel i nadále zajišťovat finanční prostředky pro chod celé rodiny. Role žalobkyně a jejího manžela jsou přitom současně rozděleny tak, že manžel žalobkyně zajišťuje obživu rodiny a žalobkyně pečuje o domácnost a o nezaopatřeného syna, což by v případě jejího vycestování nebylo možné. 7. Žalobkyně poukázala na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2022, č. j. 31 A 39/2021-74, v němž bylo konstatováno, že upuštění od povinnosti podat žádost osobně je zákonným krokem pro vyřízení pobytového statusu. Skutečností, že žalobce v České republice již povoleným pobytem disponoval a není osobou pro správní orgány České republiky zcela neznámou, se oslabuje nutnost trvat na osobním podání žádosti v zemi žalobce. Žalobkyně je přitom také správním orgánům známou osobou. V ČR má rodinu a na území žije již velmi dlouhou dobu. 8. S námitkami žalobkyně se žalovaný vypořádal tak, že rodinná situace žalobkyně není dle jeho názoru ničím výjimečná a není tak důvod presumovat, že by se její rodina v době její nepřítomnosti o sebe nemohla postarat, neboť žádný z jejích členů není na péči žalobkyně závislý. Stran nejistoty týkající se délky odloučení od rodiny z důvodů častých průtahů v obdobných správních řízeních a tzv. slosovatelných registracích pak správní orgán uvedl, že se jedná o ničím nepodloženou a spekulativní námitku. Odkazy žalobkyně na judikaturu Krajského soudu v Hradci Králové žalovaný odmítl s tím, že tento rozsudek nemá sjednocující charakter, a není proto pro řízení žalobkyně závazný. 9. Žalobkyně má tak za to, že žalovaný bezezbytku aproboval argumentaci správního orgánu I. stupně, a zatížil tak své rozhodnutí týmiž vadami. Nadále se žalobkyně domnívá, že došlo k porušení základních zásad správního řízení uvedených v § 2 odst. 3 a odst. 4 a § 4 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též jen: „správní řád“). V důsledku toho byl následně případ žalobkyně nesprávně právně posouzen tak, že její případ nebyl podřazen pod neurčitý právní pojem „odůvodněný případ“ ve smyslu ustanovení § 169d odst. 3 ZPC. 10. K závěrům žalovaného, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2022, č. j. 31 A 39/2021-74, není v tomto řízení závazný, žalobkyně uvedla, že tento je k dnešnímu dni pravomocný, a je tedy pro žalovaného v obdobném případě závazný. 11. Žalobkyně si je samozřejmě vědoma, že skutečnost, že v minulosti již disponovala pobytovým oprávněním a není tak osobou českým správním orgánům neznámou, není samo o sobě důvodem pro upuštění od povinnosti od osobního podání, nicméně, jak ostatně soud v Hradci Králové konstatoval, tato skutečnost oslabuje nutnost trvání na osobním podání v zemi původu žalobkyně. V případě žalobkyně k tomuto jako nosný důvod přistupuje právě její soukromý a rodinný život v České republice, na jejímž území nadto dlouhá léta i se svou rodinou žije. Z těchto důvodů je žalobkyně i nadále přesvědčena, že závěry zmíněného rozsudku jsou aplikovatelné i v jejím případě. 12. Správní orgány se de facto omezily na posouzení dopadů do rodinného a soukromého života toliko u osoby žalobkyně, které však navíc nelze považovat za dostatečné. Odůvodnění o přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromých a rodinných poměrů žalobkyně, které uvedl správní orgán I. stupně a které žalovaný aproboval, nelze dle jejího názoru omezit toliko na to, že jde o zásah dočasný a nezbytný. Podle žalobkyně i dočasný zásah může být nepřiměřený. Především však ale není nezbytný, neboť ZPC upravuje právě institut upuštění od povinnosti osobního podání. Přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého života je nutné zkoumat též z hlediska rodinných příslušníků, kteří mají nezávislé pobytové oprávnění na území. Vůči manželovi a dětem pak žalobkyně akcentuje právo na rodinný život zakotvené mj. ve Směrnici Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny. 13. Dle ustálené judikatury je nutné zásah do práva na rodinný život rodinných příslušníků cizince žádajícího o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny srovnávat se zásahem do rodinného a soukromého života a práva na volný pohyb v důsledku vyhoštění občana Evropské unie. Žalobkyně odkázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-540/03 Evropský parlament proti Radě Evropské unie, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2012, č. j. 7 As 6/2012-29, a návazný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012, č. j. 11 A 200/2010-158. Žalobkyně si je vědoma, že v nyní projednávaném případě se jedná prozatím toliko o posouzení žádosti o upuštění od osobního podání žádosti, je však dle jejího názoru na místě podotknout, že závěry zastupitelského úřadu a žalovaného mají bezprostřední dopad na posouzení její žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, neboť právě nyní se rozhoduje o tom, zda její žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny bude vůbec meritorně posouzena, tudíž je dle jejího názoru na místě nenechat se oklamat zdánlivým procesním charakterem nyní posuzované věci, ale zaměřit se na reálné dopady tohoto rozhodnutí. 14. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že se bude jednat o odloučení na signifikantní dobu. Ministerstvo vnitra má na meritorní posouzení žádosti lhůtu 270 dnů. Po schválení žádosti je následně