2 Azs 26/2021 — Nejvyšší správní soud

77 A 76/2021- 59 - text  10 77 A 76/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobce: N. N. T., nar. X, státní příslušnost X, X, zastoupeného Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem, Václavské náměstí 808/66, 110 00 Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, IČ 00007064, náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 5. 2021, č.j. MV- 55975-4/SO-2021, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [I] Předmět řízení 1. Rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 27. 11. 2020, č.j. OAM-118284-25/OAM-2019 [(dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“); žalobcem i žalovanou označeným též jako OAM-28623-49/ZM-2019 – pozn. soudu], byla podle § 45 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo „ZPC“), zamítnuta žalobcova žádost o vydání zaměstnanecké karty, neboť žalobce neplnil v době platnosti povolení k dlouhodobému pobytu účel, pro který mu bylo povolení vydáno (výrok I.); žádost byla zamítnuta též podle § 46 odst. 6 písm. d) zákona o pobytu cizinců proto, že zaměstnavatel žalobce je ve smyslu § 178f písm. a) zákona o pobytu cizinců nespolehlivý (výrok II.) 2. K žalobcovu odvolání bylo rozhodnutím žalované ze dne 21. 5. 2021, č.j. MV-55975-4/SO-2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), prvoinstanční rozhodnutí v rozsahu výroku I. potvrzeno, výrok II. prvoinstančního rozhodnutí byl zrušen. 3. Žalobce se žalobou ze dne 15. 6. 2021, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou téhož dne, domáhal zrušení napadeného rozhodnutí. 4. Pobyt cizinců v České republice je upraven zákonem o pobytu cizinců. Správní řízení je upraveno správním řádem. [II] Žaloba 5. Žalobce předně namítal (část III. A žaloby) nesprávné právní posouzení věci. Žádost o vydání zaměstnanecké karty totiž, dle jeho názoru, není možné zamítnout podle § 45 odst. 1 ZPC z důvodu neplnění účelu předchozího povoleného pobytu. Aplikace § 45 odst. 1 ZPC na projednávaný případ je nesprávná a nepřiléhavá. Žalobce podal žádost o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g ZPC, nikoliv žádost o změnu účelu dlouhodobého pobytu podle § 45 odst. 1 ZPC. Žalobce byl přesvědčen, že správní orgány věc nesprávně právně posoudily, neboť řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty se řídí speciální právní úpravou podle § 42g a § 46 odst. 6 ZPC. Sama žalovaná přitom v napadeném rozhodnutí připouští, že § 42g ani § 46 odst. 6 ZPC neobsahuje odkaz na § 45 odst. 1 ZPC. 6. Žalobce se domníval, že takto extenzivní právní výklad provedený žalovanou je nepřípustný. Zaměstnanecká karta je svébytným pobytovým oprávněním, které v návaznosti na právo Evropské unie zavádí jednotné povolení k pobytu a k práci a obsahuje speciální právní úpravu odlišnou od obecné úpravy dlouhodobých pobytů. Rovněž je třeba zdůraznit, že žalobce nežádal o změnu účelu dlouhodobého pobytu, ale o zaměstnaneckou kartu, čemuž ostatně odpovídá i volba příslušného formuláře pro podání žádosti. Dále je třeba připomenout, že veřejné právo je ovládáno zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, a jednotlivci tak nelze stanovit povinnosti bez zákonného podkladu. Výklad provedený žalovanou přitom nad rámec zákona zavádí nový důvod pro zamítnutí žádosti o zaměstnaneckou kartu v podobě neplnění účelu předchozího povoleného pobytu, který však ze zákonné úpravy § 42g a § 46 odst. 6 ZPC nevyplývá. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu zavést takovýto důvod pro zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty, pak by dle názoru žalobce takový důvod byl v zákoně výslovně uveden. 7. Žalobce dále namítal (část III. B žaloby), že v jeho věci nebylo prokázáno naplnění důvodu pro zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 45 odst. 1 ZPC. Z provedeného dokazování bez důvodných pochybností nevyplývá, že by žalobce neměl plnit účel předchozího povoleného pobytu. Z odůvodnění napadeného i prvoinstančního rozhodnutí vyplývá, že správní orgány spatřují neplnění účelu ve skutečnosti, že žadatel byl v listopadu roku 2018 v rámci školy přeřazen do intenzivního denního kurzu českého jazyka, neboť z jazykových důvodů nezvládal studium v českém jazyce. K tomu je třeba uvést, že kurz českého jazyka žalobci pomohl, aby mohl dále pokračovat ve studiu obchodní akademie. Je nepochybné, že se žalobce po celou dobu studia připravuje na své budoucí povolání ve smyslu § 5 písm. d) zákona o zaměstnanosti. Kurz českého jazyka, který byl žalobce nucen vzhledem k jeho jazykovým obtížím navštěvovat, je bezpochyby nedělitelnou a logickou součástí jeho přípravy na budoucí povolání vedené jednotným záměrem a cílem, tedy vystudováním obchodní akademie. O tom svědčí nejen časová, ale také logická návaznost všech nedělitelných součástí žalobcovy přípravy na budoucí povolání. Zároveň je zřejmé, že v případě žalobce se rozhodně nejednalo o neplnění účelu povoleného pobytu po dobu nikoli přechodnou. 8. Žalobce dále namítal (část III. C žaloby), že se žalovaná nesprávně vypořádala s odvolací námitkou porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Právu účastníka řízení na vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí odpovídá povinnost správního orgánu se s takovým vyjádřením dostatečně vypořádat a v případě, že správní orgán neuzná návrhy a argumenty účastníka jako správné, musí přezkoumatelně odůvodnit, proč účastníkovy návrhy a tvrzení nepovažuje za důvodné a správné. Správní orgán I. stupně se však s obsahem žalobcova vyjádření dostatečně nevypořádal a nápravu nepřinesl ani odvolací správní orgán, čímž zatížil napadené rozhodnutí vadou nezákonnosti. 9. Žalobce rovněž tvrdil (část III. D žaloby), že se žalovaná nesprávně vypořádala s odvolací námitkou nepřiměřenosti rozhodnutí o zamítnutí žádosti z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života žalobce. Žalovaná ani správní orgán I. stupně se vůbec nevěnovaly posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce vzhledem k důvodům pro jeho vydání. Žalobce si za dobu svého pobytu utvořil na území České republiky mnoho společenských a kulturních vazeb. K České republice pojí žalobce pevné pouto, neboť zde má partnerku T. T. H. T., která na území pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu a se kterou žalobce sdílí společnou domácnost. Dále má žalobce na území mnoho přátel, například T. Q. H., T. V. T., N. T. M. N., H. Q. V. (oba st. občanství ČR). Žalobce žije na území již 5 let a za dobu pobytu si plně přivykl životu v České republice. Dle žalobcova názoru jsou tak obě rozhodnutí nepřiměřená z hlediska jejich dopadů do soukromého a rodinného života žalobce, a to především v poměru k nízké typové závažnosti aplikovaného důvodu pro zamítnutí žádosti. [III] Vyjádření žalované 10. Žalovaná ve vyjádření ze dne 14. 7. 2021 k žalobě konstatovala, že námitky uváděné v žalobě jsou ve většině obsahově shodné s námitkami uvedenými v odvolání. S ohledem na to odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém byly předmětné námitky řádně vypořádány. 11. K aplikaci § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žalovaná doplnila, že z definice zaměstnanecké karty uvedené v § 42g odst. 1 téhož zákona vyplývá, že se jedná o povolení k dlouhodobému pobytu. Ostatně zákonná úprava zaměstnanecké karty je uvedena v oddílu 3, který upravuje přechodný pobyt na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Pokud tedy účastník řízení pobýval v době podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, pak se žádostí o vydání zaměstnanecké karty logicky domáhal změny účelu svého dlouhodobého pobytu (ze studia na zaměstnání). Judikatura správních soudů doposud aprobovala aplikaci § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v případě, že cizinec neplnil účel předchozího pobytu (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2020, č.j. 14 A 203/2019-35, či rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2021, č.j. 77 A 96/2020-40). 12. Ohledně námitky neposouzení (ne)přiměřenosti napadeného rozhodnutí setrvala žalovaná na stanovisku, že to byl právě žalobce, kdo měl námitku možné nepřiměřenosti vznést a podpořit důkazy. Žalovaná pro tento případ odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2021, č.j. 8 Azs 196/2020-49, ve kterém tento soud uvedl, že „je to primárně žadatel, kdo má povinnost správnímu orgánu uvést informace ze svého soukromého a rodinného života, o nichž se domnívá, že jsou pro posouzení věci relevantní a byly by případně způsobilé převážit nad jinými zájmy a hledisky. Teprve v případě, že by měl správní orgán o těchto informacích pochybnosti, nebo b