4 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

17 A 16/2024- 33 - text  6 17 A 16/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobkyně: N. T. zastoupena Mgr. Adamem Hefnerem, advokátem, sídlem Koželužská 3034/1, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, IČO: 00007064, pošt. schr. 21/OAM, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti Sdělení o nesplnění podmínek žalovaného ze dne 20. 8. 2024, č. j. OAM-46629-9/ZM-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení sdělení žalovaného, jímž Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, vyrozumělo žalobkyni o tom, že podmínky stanovené v ust. § 42g odst. 7 a 8 zákona č. 326/1999 Sb., pro zaměstnávání žalobkyně na pracovním místě řidička nákladního automobilu skupiny D (83321 Řidiči nákladních automobilů (kromě tahačů)), místo výkonu práce: Na Cvičišti 1201, 337 01 Rokycany - Nové Město, číslo volného pracovního místa: 29743340764, u zaměstnavatele pana Jaroslava Mrázka, IČO: 48370304, se sídlem Okružní 28/14, 326 Plzeň - Božkov, nejsou splněny. 2. Žalobkyně v žalobě namítala, že ji žalovaný nepoučil o možnosti podat správní žalobu ani ji nevyzval k odstranění vad oznámení. Žalovaný sice uvádí, že na sdělení podle ust. § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců se nevztahuje druhá a třetí část správního řádu, a že se jedná o jiný úkon podle čtvrté části správního řádu, ale opomíjí, že některá ustanovení upravující správní řízení jsou stále použitelná a že na postup podle ust. § 42g odst. 7 až 9 zákona o pobytu cizinců se vztahuje směrnice 2011/98/ES o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě. Ustanovení ust. § 154 odst. 1 správního řádu totiž na úpravu ve shora uvedených částech správního řádu odkazuje dvojím způsobem, když na jedné straně tam vyjmenovaná ustanovení se použijí obdobně a na straně druhé jiná ustanovení se použijí přiměřeně. Navíc všechny postupy správního orgánu, tedy i postup při vydání sdělení o (ne)splnění podmínek, musí respektovat základní zásady činnosti správních orgánů. Dále čl. 8 odst. 1 předmětné směrnice uvádí, že proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o změnu je možné podat opravný prostředek, a to v souladu s vnitrostátním právem. 3. Podle žalobkyně ust. § 177 odst. 1 SŘ uvádí, že základní zásady činnosti správních orgánů se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje. Jednou z těchto zásad je zásada poučovací podle ust. § 4 odst. 2 SŘ. Podle této zásady je správní orgán povinen dotčené osobě, zde oznamovateli změny, poskytnout přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech. Pokud žalovaný měl za to, že žalobkyně dokládá svou odbornou způsobilost nedostačujícím (resp. chybným) dokladem, bylo na místě postupovat v souladu s poučovací zásadou. Žalobkyně se přitom nedomnívá, že by poučení o chybějícím dokladu bylo hmotněprávním poučením. Pokud by žalovaný argumentoval tím, že se jednalo o vadu nezhojitelnou, pak toto není pravda. Žalobkyně by obratem byla schopna do správního spisu doložit Prohlášení zaměstnavatele o odborné způsobilosti, které nebylo přiloženo toliko administrativním pochybením a tímto doložením tohoto Prohlášení by odpadl důvod pro zkoumání podkladů prokazujících způsobilost, tedy řidičského oprávnění atd. Případně by žalobkyně obratem zajistila vydání českého řidičského oprávnění, jak ji přikazuje zákon č. 361/2000. Z důvodů na straně žalovaného nicméně žalobkyně neměla objektivní povědomí o tom, že její Oznámení měla trpět vadami. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí s tím, že žalobkyně dne 25.7.2024 žalovanému skutečně doručila oznámení o změně zaměstnavatele. Podle oznámení měla žalobkyně začít pracovat u zaměstnavatele, pana Jaroslava Mrázka, jako řidička nákladního automobilu s místem výkonu práce Na Cvičišti 1201, 337 021 Rokycany-Nové město. Pro tento druh práce bylo ohlášeno volné pracovní místo, jehož číselné označení žalobkyně napsala do tiskopisu oznámení změny zaměstnavatele a tento druh práce je uveden také v pracovní smlouvě, kterou žalobkyně ke svému oznámení předložila. Je zřejmé, že k výkonu tohoto zaměstnání je třeba odborné způsobilosti, tedy zejména platného řidičského oprávnění a pak také průkazu profesní způsobilosti řidiče, pokud není součástí řidičského průkazu samotného. Poměrně podrobně tento zákonný požadavek popsal žalovaný v napadeném sdělení. Žalobkyně tím, že má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt již od října 2019 byla držitelkou zaměstnanecké karty, byla povinna si vyměnit svůj ukrajinský řidičský průkaz a český. Jinými slovy, pokud by za této situace chtěla žalobkyně na území České republiky řídit jakékoliv motorové vozidlo (včetně malého motocyklu), nebyla by tak oprávněna činit na základě řidičského průkazu vydaného ukrajinskými státními orgány. Žalobkyní předložený ukrajinský řidičský průkaz je pro účely provozu na pozemních komunikacích v České republice, kde má práci vykonávat, podle § 118 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neplatný. O ukrajinské „kartě řidiče“ se pak vůbec nemá smysl bavit. Ta samotná neopravňuje žalobkyni k řízení motorových vozidel. Navíc zákon o provozu na pozemních komunikacích (zákon č. 361/2000 Sb.) v § 3 odst. 4 stanoví, že motorové vozidlo zařazené do skupiny vozidel C1, C1+E, C, C+E, D1, D1+E, D nebo D+E může řídit pouze osoba způsobilá k řízení těchto vozidel podle zvláštního právního předpisu. Tímto předpisem je zákon č 247/2000 Sb., o odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Protože žalobkyni vydala doklad o způsobilosti řidiče či „kartu řidiče“, jak sama uvádí, Ukrajina, která není členským státem Evropské unie, nemůže tuto odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel prokazovat ani rozhodnutím příslušného orgánu jiného členského státu Evropské unie nebo Švýcarské konfederace. Žalobkyně podle žalovaného podmínku oznámení změny zaměstnavatele spočívající v tom, že předloží doklad, který prokazuje její odbornou způsobilost pro výkon povolání, nesplňuje. Naopak předložení ukrajinského řidičského průkazu a ukrajinského osvědčení o profesní způsobilosti řidiče svědčí o tom, že žalobkyně nesplnila povinnosti, které jsou vyžadovány českou právní úpravou a že s nevyměněným řidičským průkazem a absentujícím průkazem o profesní způsobilosti řidiče podle zákona 247/2000 Sb. prostě nedisponuje a nedisponovala ani v okamžiku oznámení změny zaměstnavatele. Jinak by totiž ke svému oznámení předložila český řidičský průkaz, v němž by byl záznam o profesní způsobilosti řidiče nebo případně by se jednalo o samostatný doklad. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně tuto skutečnost v žalobě samotné ani nerozporuje. Doklad o odborné způsobilosti ke svému oznámení předložila - ukrajinský řidičský průkaz a ukrajinskou „kartu řidiče“, jen šlo o doklad, který její odbornou způsobilost k výkonu povolání řidičky nákladního vozidla na území neprokazoval, přesněji prokazoval, že takovou způsobilost ve skutečnosti nemá. V případě žalobkyně podle žalovaného nejde zcela jistě o žádnou odstranitelnou vadu oznámení, jde o to, že žalobkyně ve skutečnosti podmínky zákona o pobytu cizinců nesplňovala, tedy k jejímu oznámení nebylo ve smyslu § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců možno přihlížet. Uplatnění poučovací povinnosti v tom rozsahu a v té podobě, ve které ji na žalovaném vyžaduje žalobkyně, není možná, neboť je vyloučena v této podobě zvláštní právní úpravou zákona o pobytu cizinců. Pro úplnost žalovaný sděluje, že správní řád v § 4 zakotvuje poučovací povinnost pouze, pokud jde o procesní práva a procesní povinnosti jakožto procesní právní předpis. 5. K námitce, že žalobkyně nebyla žalovaným ve sdělení o nesplnění podmínek poučena o možnosti podat opravný prostředek v souladu s článkem 8 odst. 2 směrnice 2011/98/EU, žalovaný uvedl, že Žalovaný má povinnost poučovat pouze o řádných opravných prostředcích, a ty v tomto případě nejsou přípustné. V napadeném rozhodnutí je obsaženo poučení: „Dle § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se na oznámení změny zaměstnavatele a dalších změn (§ 42g odst. 7-11 zákona o pobytu cizinců) nevztahují ustanovení části druhé a třetí zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Toto sdělení je tedy vydáno dle části čtvrté zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a nelze se proti němu odvolat.“ Povinnost uvedenou v čl. 8 odst. 2 lze podle žalovaného vztahovat pouze na žádosti o vydání či prodloužení zaměstnanecké karty nebo na případy zrušení její platnosti. Tuto otázku bude řešit až nově navrhovaná právní úprava. Směrnice č. 20