33 A 21/2025 – Krajský soud v Plzni

33 A 21/2025- 68 - text  7 33 A 21/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: H. D. T., toho času pobytem v ČR v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, IČO: 00007064, pošt. schr. 21/OAM, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě ze dne 23. 5. 2025 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2025, č. j. OAM-424/BA-BA01-BA06-PŘZ-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Dne 15. 4. 2025 vydal žalovaný rozhodnutí pod č. j. OAM-424/BA-BA01-BA06-Z-2025, jímž byl žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu (dále jen zákon o azylu) zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC); ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 28. 7. 2025. Dne 13. 5. 2025 podal žalobce žádost o posouzení důvodů zajištění ve smyslu § 46a odst. 10 zákona o azylu. Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 5. 2025, č. j. OAM-424/BA-BA01-BA06-PŘZ-2025 bylo rozhodnuto tak, že je žalobce i nadále zajištěn. II. Žaloba 2. V úvodu žaloby předestřel žalobce jím shledaná ustanovení zákonů, jejichž porušení se žalovaný měl dopustit (§ 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a § 46a odst. 10 a § 47 odst. 2 zákona o azylu). Poté vytýkal žalobce žalovanému nedostatečné posouzení možnosti uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu, jež spatřoval zejména ve vztahu ke skutečnosti, že k žádosti o propuštění ze dne 13. 5. 2025 doložil originál Dokladu o zajištění ubytování ze dne 15. 4. 2025, ze kterého vyplývá, že má zajištěno ubytování v domě svého známého, pana M. L. na adrese P. Žalobce se domnívá, že v jeho případě mělo být žalovaným přistoupeno k uplatnění zvláštního opatření podle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Dále žalobce rozporoval závěry žalovaného, který své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že žalobce o poskytovateli ubytování v předchozím průběhu správního řízení nikdy nehovořil. K tomu uvedl, že od žadatele o mezinárodní ochranu není možné důvodně požadovat, aby vyjmenoval každého jednoho známého a kamaráda, kterého na území ČR má. Tento požadavek je v řadě případů téměř nesplnitelný a nemůže být použit jako argument pro zdůvodnění odmítnutí alternativy k detenci podle § 47 zákona o azylu, ke které má být přistupováno přednostně. Dále žalobce podotkl, že k vyjmenovávání známých a přátel došlo během pohovoru pro účely žádosti o mezinárodní ochranu, který je pro žadatele často psychicky velmi náročný, trvá velmi dlouho a je často obtížné informace přesně dostat skrz jazykovou bariéru. Žalobce uvádí, že takové pocity měl u pohovoru i on; nelze pak důvodně předpokládat, že si bude uvědomovat i to, že nevyčtení všech známých a kamarádů bude mít negativní vliv i na posuzování pevností vazby na známého-poskytovatele ubytování pro účely využití zvláštního opatření. Žalobce dále uvedl, že argument, že v rámci pobytu v zařízení žalobce plně spolupracuje se správním orgánem a úředními osobami, je nedůvodný, vzhledem k tomu, že cizinec s ohledem na povinnost pobytu v ZZC nemá jiné volby. Právě pobyt v ZZC je ale časem, ve kterém se žalovaný může nejlépe přesvědčit o schopnosti zajištěného spolupracovat se správními orgány a plnit povinnosti ze správního řízení vyplývající. I na tento fakt se pak vztahuje povinnost žalovaného po dobu zajištění zkoumat, zda důvody zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany trvají. Považovat tento argument za lichý z důvodu, že žadatel o mezinárodní ochranu vykazuje známky plné spolupráce a dobrého chování, je zvláštní v případě, kdy v jiném místě odůvodnění žalovaný uvádí, že má důvodnou obavu, že takového chování a spolupráce žalobce není schopen. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí píše také o tom, že není zřejmé, jak by si žalobce obstarával prostředky na opakované dojíždění na kontroly na pracoviště žalovaného. Žalobce v reakci na to uvedl, že vzhledem k jeho zajištěnému ubytování není taková obava důvodná, neboť v rámci Prahy se může pohybovat pěšky, maximálně MHD, jejíž cena není nijak vysoká. Z uvedených důvodů žalobce soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 3. Ve vyjádření k žalobě dne 28. 5. 2025 žalovaný s argumentací žalobce obsaženou v žalobě nesouhlasí a má za to, že z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Popsal zde skutkový stav a zdůvodnil, z jakých důvodů dospěl k domněnce, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze účelově s cílem oddálit správní vyhoštění ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný v rámci řízení dospěl k závěru, že z jednání žalobce je zřejmé, že v jeho případě existuje nebezpečí, že se bude vyhýbat své povinnosti z území ČR vycestovat, a bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění. Z postupu žalobce je zároveň dle žalovaného zřejmé, že by jeho propuštěním ze zajištění byl ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany, a nelze v jeho případě předpokládat, že by žalobce své jednání změnil a respektoval by zvláštní opatření dle zákona o azylu, které by mu správní orgán uložil. Ze všech těchto důvodů by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo dle názoru žalovaného účinné. Žalovaný v této souvislosti odkázal na judikaturu NSS (č.j. 1 Azs 349/2016), kde bylo konstatováno, že účelem zvláštních opatření není pouze zajistit účast žadatele v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochranu, ale také zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu. O neúčinnosti zvláštního opatření v případě žalobce svědčí nejen jeho vědomé nerespektování právního řádu ČR i mu uložených povinností, ale také jeho zcela účelové jednání, když se udělení mezinárodní ochrany začal domáhat teprve po svém zajištění, kdy se jeho vyhoštění stalo reálným. V jeho případě nelze tedy uložení zvláštního opatření považovat za účinné. Z výše uvedených důvodů žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl. IV. Posouzení věci soudem 4. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.). 5. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť byly pro takový postup splněny podmínky dle § 51 odst. 1 s.ř.s. a napadené výroky rozhodnutí správního orgánu přezkoumal v mezích žalobních bodů. V. Rozhodnutí soudu 6. Žaloba je nedůvodná. 7. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „ ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“. 8. Dle § 47 odst. 1 zákona o azylu „Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.“ 9. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu „Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“ 10. Dle § 46a odst. 10 zákona o azylu „Ministerstvo po dobu platnosti rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění zkoumá, zda důvody zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany trvají. Ministerstvo při předání rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany poučí o jeho právu požádat o propuštění. Žádost o propuštění je žadatel o udělení mezinárodní ochrany oprávněn podat nejdříve po uplynutí 15 dnů ode dne nabytí právní moci posledního rozhodnutí ministerstva nebo soudu k zajištění, podle toho, které rozhodnutí nabylo právní moci později; to platí i pro podání opakované žádosti o propuštění.“ 11. Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 4. 2025, č. j. OAM-424/BA-BA01-BA06-Z-2025, byl žalobce zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Důvody pro zajištění spatřoval žalovaný především v tom, že dne 4. 4. 2025 byl žalobce kontrolován na adrese H. F., k