33 A 45/2025 – Krajský soud v Plzni

33 A 45/2025- 48 - text  12 33 A 45/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: Q. H. N., narozený X, toho času pobytem v ČR v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, zastoupený: Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, IČO: 72051612, sídlem K. H. Máchy 1266, 356 01 Sokolov, v řízení o žalobě ze dne 3. 10. 2025 proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 10. 2025, č.j. KRPK-77944-27/ČJ-2025-190022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 1. 10. 2025, č.j. KRPK-77944-27/ČJ-2025-190022 žalovaný rozhodl o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců) za účelem správního vyhoštění; zároveň byla dle § 124 odst. 3 téhož zákona stanovena doba trvání zajištění na 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 1. 10. 2025, 10:00 hodin. II. Žaloba 2. V úvodu žaloby popsal žalobce svou pobytovou historii a rodinou situaci. Zejména poukázal na délku svého pobytu na území ČR; okolnosti pozbytí pobytového oprávnění, rodinné poměry na území ČR, důvody nevycestování ve stanovené době, právě probíhající řízení dle zákona o pobytu cizinců před soudem a sdělení týkající se připravenosti podrobit se zvláštním opatřením za účelem vycestování z území vyjmenovaným v § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, včetně poskytnutí finanční záruky ve výši 50 000 Kč. Žalobce dále vytýkal žalované nedostatečné a nesprávné posouzení toho, zda lze v jeho případě přednostně využít zvláštních opatření za účelem jeho vycestování z území a předejít tak jeho zajištění a souvisejícímu omezení osobní svobody zaručené čl. 8 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce dále namítal pochybení žalovaného, když žalobci nesdělil konkrétní částku finanční záruky, kterou by považoval za dostačující pro přijetí zvláštního opatření. V tomto směru žalobce dále uvedl, že má na území ČR hlášenou adresu místa pobytu, kde sdílí společnou domácnost s manželkou a dvěma nezletilými syny. V průběhu řízení o povinnosti opustit území byl při provedených pobytových kontrolách na této adrese přítomen, ke správnímu orgánu se vždy dostavil dobrovolně a poskytoval plnou součinnost. Pokud pak žalovaný shledal v jeho jednání spočívajícím v dobrovolném dostavení se na pracoviště před rozhodnutím o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě účelové obcházení zákona vyznívající v jeho neprospěch, žalobce reagoval tím, že čekání na rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě shledal legitimním důvodem pro setrvání na území i Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 22. 4. 2024, č. j. 50 A 7/2024-30. Žalobci nelze dle jeho názoru vyčítat ani to, že odmítl vycestovat z území dne 2. 10. 2025, tj. v den následující po seznámení se skutečností, že odkladný účinek jeho žalobě nebyl přiznán, když lze jen stěží očekávat, že bude žalobce schopen při reflexi jeho osobní a rodinné situace (délky pobytu a přítomnosti dvou nezletilých synů) schopen do druhého dne vycestovat z území. Právní zástupce žalobce přitom výslovně uvedl, že žalobce je ochoten dobrovolně vycestovat z území do 30 dnů, a že je připraven (respektive jeho manželka) složit finanční záruku ve výši 50 000 Kč, přesto žalovaný dospěl k nedostatečně odůvodněnému závěru, že žalobce dobrovolně vycestovat nehodlá. Žalovaný na str. 7 napadeného rozhodnutí uvedl, že shledal avizovanou výši peněžité záruky nedostatečnou pro pokrytí všech předvídaných nákladů na vycestování žalobce. V rámci podaného vysvětlení však oprávněná úřední osoba žalovaného žalobci nesdělila výši finanční záruky, která by z pohledu žalované byla akceptovatelná, pouze její výši odhadla v napadeném rozhodnutí. Žalobce poté nesouhlasil se závěry žalovaného stran neuložení zvláštních opatření dle § 123b odst. 1 písm. c), písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nevěnoval dostatečnou pozornost proporcionalitě jeho dopadu do základního práva žalobce i jeho rodinných příslušníků, manželky a dvou nezletilých synů, na respektování soukromého a rodinného života chráněného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Žalovaný měl vycházet z rozhodnutí o povinnosti opustit území. Takové posouzení považoval žalobce za zcela nedostatečné, jelikož nereflektuje, že uložení povinnosti opustit území a zajištění cizince za účelem vycestování z území sledují jiný účel a mají za následek výrazně odlišný stupeň zásahu do práv a svobod cizince a jeho rodinných příslušníků. Celá rodina žalobce, tj. manželka a 2 nezletilí synové, z nichž jeden trpí lehkou mentální retardací, poruchou pozornosti a hyperaktivitou, je v důsledku jeho zajištění vystavena velkému tlaku, obavám ze zhoršení zdravotního stavu žalobce, významnému narušení rodinného života a duševní pohody. Nelze vyloučit ani ohrožení řádného vývoje, výchovy a výživy nezletilých synů trvale pobývajících v ČR. Žalobce od svého podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody soustavně sdílel společnou domácnost s manželkou a nezletilými syny a zajišťoval chod domácnosti a péči o nezletilé syny, zejména toho mladšího z nich, který vyžaduje zvláštní péči a pozornost. Nezletilí synové jsou proto na svého otce a jeho osobní přítomnost zvyklí a citově na něm závislí. Rodina musí v důsledku zajištění žalobce nejen akutně řešit možnosti vedení rodinného života bez žalobce, ale současně čelit variantě dlouhodobého či dokonce trvalého odloučení od jeho osoby, to vše před definitivním posouzením přiměřenosti zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života vznikajícího v důsledku uložení povinnosti opustit území v soudním řízení správním vedeném pod sp. zn. 17 A 44/2025. Z uvedených důvodů žalobce soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 3. Ve vyjádření k žalobě dne 13. 10. 2025 žalovaný mimo jiné shrnul zjištěný stav věci. Poté se vyjádřil k námitce žalobce týkající se využití zvláštních opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Žalovaný k tomuto bodu žaloby uvedl, že žalobci byla uložena povinnost opustit území EU a smluvních států z důvodu nepřiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života, tj. nejmírnější forma rozhodnutí o navrácení. Žalobce uvedenou povinnost přesto nesplnil a nadále na území pobýval neoprávněně. Vyčkával na rozhodnutí soudu o jeho odkladném účinku, ale nebyl na případné rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku žaloby připraven neprodleně vycestovat a nepodnikl žádné kroky směřující k vycestování. Žalobce má evidovaný aktivní záznam o navrácení v Schengenském informačním systému. Žalobce proti rozhodnutí o povinnosti opustit území EU a smluvních států podal žalobu spolu s žádostí o přiznání odkladného účinku, kterou soud zamítl. Od 26. 9. 2025 do 1. 10. 2025 pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu a v rozporu s vydaným rozhodnutím o povinnosti opustit území EU a smluvních států. Skutečnost, že se žalobce v doprovodu svého právního zástupce v době svého opakovaného neoprávněného pobytu dobrovolně dostaví k žalovanému, se jeví jako zcela účelový krok, nikoliv jako ochota žalobce spolupracovat a nevyhýbat se kontaktu s žalovaným. Postupem času se však stává zavedenou praxí argumentovat nepřiměřeností užité povinnosti opustit území právě z důvodu „dobrovolného dostavení se“ k žalovanému. Takový postup žalovaný neakceptoval, neboť je zjevnou formou obcházení zákona prostřednictvím zneužívání hlediska přiměřenosti. Z jednání žalobce bylo dle žalovaného zřejmé, že není oprávněn k pobytu na území EU a smluvních států. Žalobce doposud svoji pobytovou situaci na území neřešil a nadále zde setrvával, a to i přes skutečnost, že si je vědom toho, že mu bylo uloženo návratové rozhodnutí. Žalobce si mohl zajistit letenku, aby doložil, že má skutečný úmysl odcestovat. Tvrzení žalobce, že „dne 2. 10. 2025 vycestovat je pro něho nereálné, ale že by mohl vycestovat v následujících 30 dnech“, shledal žalovaný v rozporu se skutkovým zjištěním svědčícím o nevůli vycestovat. Dle žalovaného existuje reálná obava, že se žalobce rozhodnutí o povinnosti opustit území EU a smluvních států nepodrobí ani v budoucnu. K uložení zvláštního opatření podle ust. § 123b odst. 1 bod a) zákona o pobytu cizinců žalovaný uvedl, že je mu z předchozích řízení známa adresa žalobce, na které se s rodinou zdržuje (U Stadionu 1334/14, 350 02 C