33 A 50/2025 – Krajský soud v Plzni

33 A 50/2025- 34 - text  7 33 A 50/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobkyně: F. M. B., narozená X, toho času pobytem v ČR v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá Jezová 1501, 294 21 Bělá pod Bezdězem, zastoupená: Organizace pro pomoc uprchlíkům, org. pomoci uprchlíkům, sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Oddělení cizinecké policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort, IČO 75151529, Nádražní 2437/2, 301 00 Plzeň, v řízení o žalobě ze dne 11. 11. 2025 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 10. 2025, č. j. KRPP-150047-8/ČJ-2025-030022, takto: I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 28. 10. 2025, č. j. KRPP-150047-8/ČJ-2025-030022 se zrušuje. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 28. 10. 2025, č. j. KRPP-150047-8/ČJ-2025-030022 žalovaný rozhodl o zajištění žalobkyně podle § 129 odst. 1 v návaznosti na § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců) za účelem předání do Řecké republiky (dále jen Řecko) podle právního předpisu Evropské unie – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013 (dále jen Dublinské nařízení), kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států. Doba zajištění byla stanovena podle § 129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, na 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 27. 10. 2025, 15:00 hodin. II. Žaloba 2. V úvodu žaloby předložila žalobkyně výčet ustanovení zákonů, jejichž porušení se měl žalovaný v rámci vydání rozhodnutí dopustit (§ 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2 a 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení). Dále žalobkyně vytýkala žalovanému nedostatečné posouzení její situace, jakožto žadatelky o mezinárodní ochranu v Řecku. Podle žalobkyně nelze v rámci Dublinského nařízení přemisťovat žadatele o mezinárodní ochranu do zemí, v nichž v rámci azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů existuje riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Žalobkyně v tomto směru poukázala na vyvratitelnost domněnky, dle které státy participující na Dublinském systému dodržují základní práva žadatelů o mezinárodní ochranu chráněná Evropskou úmluvou. Dle názoru žalobkyně se žalovaný v napadeném rozhodnutí věnoval otázce systematických nedostatků azylového řízení v Řecku pouze velmi obecně a nedostatečně. Způsob vypořádání této otázky považovala žalobkyně za velmi stručný. V tomto směru žalobkyně poukázala na fakt, že Dublinské transfery do Řecka byly pozastaveny na celoevropské úrovni od roku 2011 do 2017. Žalobkyně pro podporu citovala kritické zprávy předních lidskoprávních organizací popisujících situaci okolo žadatelů o mezinárodní ochranu v Řecku. Současně žalobkyně poukázala na minimální realizovatelnost transferů v rámci Dublinského nařízení z členských států EU, a to včetně ČR, do Řecka. Tyto údaje dle názoru žalobkyně musí být žalované z úřední činnost známé. Dále žalobkyně popsala svou situaci, kdy zmínila, že uprchla ze Sýrie, aby v Evropě požádala o mezinárodní ochranu, protože v Sýrii se obává o svoji bezpečnost, jelikož je Kurdka. K tomu doplnila, že v Řecku o mezinárodní ochranu žádat nechtěla a ani tak vědomě neučinila. To ostatně vysvětlila i v rámci výslechu před žalovanou. V Řecku jí byly odebrány otisky prstů a bylo jí sděleno, že to je kvůli kontrole kriminality. O tom, že má v Řecku podanou žádost se žalobkyně dozvěděla až po příjezdu do ČR. Netušila proto, že by neměla Řecko opouštět. Žalobkyně má strach z návratu do Sýrie a současně se obává, že by byla v případě, že by její azylové řízení probíhalo v Řecku, ve velkém nebezpečí nuceného navracení do Sýrie. Žalobkyně uznává, že napadené rozhodnutí o zajištění není rozhodnutím o samotném transferu. Nicméně vzhledem k tomu, že účelem zajištění má být právě nucené předání do Řecka, je nutné zkoumat, jestli toto předání je realizovatelné, a tudíž jestli je realizovaný účel zajištění. Žalobkyně je toho názoru, že z výše uvedených informací o azylovém řízení vyplývá, že předání do Řecka realizovatelné není. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, protože žalovaný se v něm věnoval otázce systematických nedostatků azylového řízení v Řecku pouze zcela obecně, když příslušnou pasáž pouze mechanicky překopíroval z předchozích rozhodnutí. Z uvedených důvodů žalobkyně soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí zrušil. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 3. Ve vyjádření k žalobě dne 18. 11. 2025 žalovaný mimo jiné sdělil, že žalobkyně byla dne 12. 11. 2025 ze ZZC propuštěna. Dále žalovaný konstatoval, že napadené rozhodnutí odpovídá zákonným požadavkům. Dále byl žalovaný přesvědčen, že rozhodoval v souladu s právem a na základě všech skutečností známých v době rozhodování o věci. Dále žalovaný konstatoval, že postupoval v souladu s čl. 18 odst. 1 písm. b) Dublinského nařízením. Žalovaný se realizovatelností předání žalobkyně do Řecka zabýval na straně 5 napadeného rozhodnutí. K žalobkyní citovaným statistikám žalovaný shrnul, že každý případ je posuzován zcela individuálně, a nelze automaticky předpokládat, že pokud byl výsledek předcházejících případů neúspěšný z pohledu realizace předání, že takto dopadne i tento konkrétní případ. Jiná situace by byla, pokud by český příslušný orgán, tedy Ministerstvo vnitra ČR, vydalo informaci, že transfery do Řecka nelze realizovat, nebo pokud by žalovanému bylo z vlastní činnosti známo, že Ministerstvo vnitra ČR nezahajuje dublinské řízení do Řecka. Tak tomu ovšem není. Žalovaný tedy nemá ani žádný důvod, zjištěný z vlastní činnosti, domnívat se, že by v Řecku měly být systematické nedostatky v azylovém řízení. Žalobkyně dále argumentuje zprávami lidskoprávních organizací, které mají říkat, že azylové řízení v Řecku trpí vadami, a to pokud jde o právní úpravu i aplikaci práva. Pokud by tomu tak bylo, pak by řecká legislativa a praxe odporovala evropskému právu a bylo by všeobecně známo, že činí kroky k donucení Řecka k nápravě, tak tomu ovšem není. Zřejmě se tedy pohled "vládních" orgánů na úrovni EU neshoduje s pohledem lidskoprávních organizací na tyto konkrétní oblasti. Je pochopitelné, že žalobkyně předkládá argumenty podporující její názor a snahu docílit prosazení jejího názoru, právě proto využívá dílčí formulace z různých zpráv účelově vytržené z kontextu. Pokud by azylové řízení v Řecku trpělo vadami, existoval by zřejmě i obecný "zákaz" dublinských transferů. Dále žalovaný konstatoval, že žalobkyně uvádí, že uprchla ze Sýrie, aby o mezinárodní ochranu požádala ve SRN, neboť se zde nachází její bratr. Žalobkyně uvádí, že v Řecku žádat o mezinárodní nechtěla, avšak dle výsledku lustrace systému EURODAC je prokazatelné, že tak učinila. Žalobkyně sama v žalobě uvádí, že ze Sýrie uprchla, aby v Evropě požádala o mezinárodní ochranu, protože se v Sýrii obává o svoji bezpečnost, jelikož je Kurdka. Pokud se žalobkyně obává o svoji bezpečnost, proč tedy "údajně" nepožádala o mezinárodní ochranu v první bezpečné zemi, tzn. v Řecku, a nadto neměla tak v úmyslu učinit ani v ČR. O mezinárodní ochranu chce žádat pouze v SRN, jak sama opět potvrdila v rámci protokolu, a to na straně 3, kde uvádí následující „Chtěla jsem si v Německu požádat o azyl. Dělají to tak všichni a vím, že je to nelegálně, ale chtěla jsem za bratrem do Německa." Na základě výše uvedených skutečností žalovaný v jednání žalobkyně spatřoval účelové zneužiti institutu mezinárodní ochrany. Žalovaný také zmínil skutečnost, že žalobkyně disponovala rakouským dokladem, který byl opatřen její fotkou a jednalo se zřejmě o padělek, který získala v Řecku od převaděče. Tohoto padělaného dokladu využila k uskutečnění své cesty směřující až do cílové země, tzn. SRN, kde dle její výpovědi, tento doklad zničila, neboť měla strach z německé policie. Její jednání mělo zjevně účelový charakter, neboť směřovalo k tomu, aby si neoprávněně zajistila pobyt a dostala se přes území členských států schengenského prostoru do SRN. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Posouzení věci soudem 4. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.). 5. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť postupoval dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. 6. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných