1 Afs 15/2013 — Nejvyšší správní soud

55 Af 13/2024- 56 - text  15 55 Af 13/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jana Šmakala a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobkyně: Strojírny – RINOH, s.r.o., sídlem Luční 67/12, Plzeň zastoupena společností DPE servis a.s., vykonávající daňové poradenství, sídlem Sobí 1178/6, Praha 9 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2024, č.j. 30964/24/5100-41452-712033, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 16. 12. 2024, Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) doručenou téhož dne, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2024, č.j. 30964/24/5100-41452-712033 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žalobkynina odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 25. 1. 2024, č.j. 80163/24/2300-31471-401006, č.j. 81943/24/2300-31471-401006 a č.j. 82761/24/2300-31471-401006, a tato rozhodnutí byla potvrzena. 2. Předmětnými rozhodnutími správce daně byly zamítnuty žalobkyniny žádosti o změnu podmínek stanovených předcházejícími rozhodnutími o posečkání úhrady daně ve vztahu k odvodu za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 12 763 200 Kč do 31. 1. 2024, odvodu za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 2 057 000 Kč do 31. 1. 2024, resp. penále za prodlení s odvody za porušení rozpočtové kázně ve výši 24 199 997 Kč do 31. 1. 2024. II. Žaloba 3. Žalobkyně nejprve úvodem žaloby shrnula dosavadní průběh věci a poté uplatnila následující žalobní námitky. 4. Žalobkyně konstatovala, že žalovaný na straně 11 napadeného rozhodnutí uvádí: „Odvolací orgán (v návaznosti na shora uvedené) zdůrazňuje, že správce daně nemůže vyhovět žádosti o posečkání, pokud touto žádostí daňový subjekt sleduje obstrukční cíle, resp. vyhýbání se úhradě nedoplatku bez zjevných důvodů, popř. nepodložené oddalování daňové exekuce, neodůvodněné mírnění důsledků, jež vzešly z vyměření či doměření daně, či maření možnosti správce daně uspokojit se z majetku daňového subjektu v případě, že daňový subjekt nesplní povinnosti vyplývající z rozhodnutí o posečkání (přiměřeně rozsudek SDEU sp. zn. T-1/08 ze dne 17. 5. 2011, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 Afs 15/2013-34).“ a „Dle odvolacího orgánu lze obstrukční cíle odvolatele shledat právě v řešeném případě a jeho tvrzení o snaze „uhradit závazky vůči Finanční správě“ musí odvolací orgán s ohledem na skutečnosti uvedené mj. v bodech [45] až [59] tohoto rozhodnutí odmítnout jako účelové.“ Takový závěr žalovaného vychází dle žalobkyně z chybného skutkového posouzení. 5. Žalobkyně trvá na tom, že její činnost směřuje pouze k zajištění úhrady svých závazků vůči správci daně. Jak již dříve uvedla ve svých podáních, výnos, který může být dosažen z titulu exekucí či jiného druhu vymáhání, nemůže dosáhnout navrhovaných hodnot ve splátkách. Žádostí o rozložení úhrady na splátky (třebaže opakovanou) se tedy žalobkyně snaží zajistit uspokojení pohledávek správce daně společně s udržením svého strojírenského podnikání. Tento fakt dokládá mimo jiné i skutečnost, že společníci žalobkyně P. N. a B. H. dobrovolně nabídli ručitelské prohlášení správci daně v celkové výši 10 000 000 Kč, jestliže žalobkyně nebude schopna ve lhůtách posečkané daně uhradit. Toto ručení bylo následně i upravováno, aby splňovalo požadavky stanovené v §173 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), nicméně i přesto bylo ze strany správce daně odmítnuto, což však nemůže být na újmu žalobkyně a obzvlášť daný proaktivní přístup nemůže být považován za obstrukční cíl. Argumentace žalovaného, že ručení není v celém rozhodu (sic!), nemůže v daném případě obstát, jelikož se musí vzít potaz postavení ručitelů jako fyzických osob a okolnost, že ručená částka byla v danou chvíli vyšší, než byl majetek, se kterým mohla žalobkyně disponovat. Lze tedy říci, že žalovaný se zachoval v rozporu s cíli správy daně stanovených v § 1 odst. 2 [daňového řádu], když bez relevantních důvodů nepřijmul ručitelské prohlášení a nezabezpečil tím úhradu daně. 6. Žalobkyně dále konstatovala, že žalovaný na straně 12 napadeného rozhodnutí uvádí: „Správce daně totiž v zamítavých rozhodnutích mj. uvedl, že jednáním odvolatele došlo v roce 2023 ke snížení hodnoty aktiv cca o 30 mil. Kč (došlo k meziročnímu poklesu výše zásob, a to z částky cca 10 mil. Kč na cca 90 tis. Kč, k poklesu krátkodobých pohledávek z cca 20 mil. Kč na cca 1,5 mil. Kč, a k poklesu krátkodobého finančního majetku z cca 1,2 mil. Kč na 140 tis. Kč). Z takto „získaných“ finančních prostředků v řádu milionů Kč ovšem odvolatel neprovedl jakoukoliv úhradu nedoplatků a ve vztahu k těmto skutečnostem jen konstatoval, že „nemohl pokračovat v rozsahu dřívějšího podnikání, neboť nemohl získat cizí zdroje v důsledku rozsahu závazků vůči finančnímu úřadu a veškerý majetek, který prodal, byl prodán za tržní cenu“. Takové ničím nepodložené tvrzení odvolatele – stejně jako námitka, že správce daně má zřízeno zástavní právo k movitým věcem (stroje, zařízení) a k nemovité věci vlastníka odlišného od odvolatele – ovšem nemůže správnost závěru správce daně, že odvolatel žádostí o změnu sleduje obstrukční cíle (srov. bod [66] tohoto rozhodnutí), se kterým se odvolací orgán z výše uvedených důvodů ztotožňuje, zpochybnit.“ Takový závěr žalovaného vychází dle žalobkyně z chybného skutkového posouzení. 7. Žalobkyně k tomu uvedla, že nad rámec svých konstatování z citovaného bodu napadeného rozhodnutí uvádí, že správci daně musí být zřejmé z jeho úřední činnosti a prosté logiky podnikání, že dané snížení aktiv nepředstavuje žádný finanční příjem či „získané“ finanční prostředky, ze kterých by bylo možné hradit dlužné nedoplatky správci daně, jelikož z důvodu omezení způsobu podnikání a nemožnosti externího financování musela žalobkyně přistoupit k použití svých zásob a krátkodobých pohledávek k pokrytí svého podnikatelského provozu a úhrady výdajů za účelem zachování svého podnikání. 8. Dále žalobkyně konstatovala, že žalovaný na straně 13 napadeného rozhodnutí uvádí: „Odvolatel ale stran své ekonomické situace, vyjma pouhého konstatování, že „nemohl pokračovat v rozsahu dřívějšího podnikání“ (viz shora), popř. že „veškerý jeho vhodný majetek je zastaven vůči správci daně a není tak sto uhradit dlužnou daňovou povinnost k 31. 1. 2024 jednorázově“, nenabídl jakékoliv relevantní vysvětlení – a tím spíše důkazy – o jeho celkové ekonomické situaci. Za relevantní vysvětlení – a tím spíše důkazy – o celkové ekonomické situaci nelze považovat ani tvrzení odvolatele ve vyjádření k seznámení, tedy že „správce daně při své úvaze nepřihlédl k mu známým informacím získaným z jeho úřední činnosti“. Je tomu právě naopak, neboť již v bodu [67] tohoto rozhodnutí bylo zdůrazněno, že správce daně přihlédl mj. k tomu, že jednáním odvolatele došlo v roce 2023 ke snížení hodnoty aktiv cca o 30 mil. Kč (došlo k meziročnímu poklesu výše zásob z částky cca 10 mil. Kč na cca 90 tis. Kč, k poklesu krátkodobých pohledávek z cca 20 mil. Kč na cca 1,5 mil. Kč, a k poklesu krátkodobého finančního majetku z cca 1,2 mil. Kč na 140 tis. Kč). Sám odvolatel konstatoval, že „veškerý majetek, který prodal, byl prodán za tržní cenu“, ale z takto „získaných“ finančních prostředků – v řádů milionů Kč – odvolatel neprovedl jakoukoliv úhradu nedoplatků, přičemž ve vyjádření k seznámení se ani k těmto skutečnostem již nikterak nevyjádřil.“ Takový závěr žalovaného vychází dle žalobkyně z chybného právního posouzení. 9. Žalobkyně k výše uvedenému uvedla, že žalovaný při posouzení důvodů pro povolení posečkání dle § 156 odst. 1 písm. d) daňového řádu nedostatečně zhodnotil předložené důkazy prokazující její ekonomickou situaci. Žalobkyně žalovanému předložila veškeré jí dostupné dokumenty týkající se jejího podnikání, přičemž vypovídající podklady pro možnost vytvoření si uceleného obrazu o ekonomické situaci žalobkyně byly předloženy správci daně primárně v přiznání k dani z příjmů žalobkyně za rok 2023 a prohlášení o majetku žalobkyně ze dne 22. 4. 2024, tudíž musí být žalovanému známy z jeho úřední činnosti. 10. Tvrzení žalovaného z bodu 71 napadeného rozhodnutí, že přihlédl k informacím získaných v rámci své úřední činnosti, když poukázal na snížení hodnoty aktiv v roce 2023, nemůže bez dalšího obstát, jelikož žalovaný použil danou hodnotu jako indikátor výsledku hospodaření žalobkyně zcela vytrženou z kontextu ekonomické situace žalobkyně a bez hlubšího zaobírání se dalšími údaji vyplývajícími z daňového přiznání za rok 2023. Žalovaný tímto selektivním hodnocením převzatých podkladů porušil svoje zákonné povinnosti ve smyslu § 92 odst. 7 a § 93 odst. 1 a 2 daňového řádu, když při své správní úva