62 A 9/2024 – Krajský soud v Plzni

62 A 9/2024- 27 - text  9 62 A 9/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Veronikou Burianovou ve věci žalobkyně: T. Y. N. N. v ČR bytem Ch. zastoupená JUDr. Bc. Marcelou Lafek, advokátkou sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 10. 2024, č. j. MV-126436-4/SO-2024, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 16. 10. 2024, č. j. MV-126436-4/SO-2024, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 7. 2024, č. j. OAM-33595-16/ZM-2024, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Bc. Marcely Lafek, advokátky. Odůvodnění: Vymezení věci, žaloba a vyjádření žalované 1. Žalobkyně přicestovala na území České republiky dne 22. 1. 2024 na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia s platností od 14. 2. 2024 do 31. 12. 2024. Dne 30. 5. 2024 podala žalobkyně Ministerstvu vnitra (dále jen „správní orgán prvního stupně“) žádost o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) k zaměstnavateli N. T. M. na pracovní pozici Prodavači smíšeného zboží. Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 24. 7. 2024, č. j. OAM-33595-16/ZM-2024 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), žádost žalobkyně zamítl a žalobkyni nevydal zaměstnaneckou kartu podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť pobyt účastnice řízení na území není v zájmu České republiky. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 10. 2024, č. j. MV-126436-4/SO-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobkyně proti prvoinstančnímu rozhodnutí a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. 2. Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. Žalobkyně namítla, že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav věci a své závěry založily na domněnkách bez opory ve spisu, neboť se v průběhu řízení žalobkyně nedotázaly na motivaci a úmysly žalobkyně při podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty, neprovedly její výslech ani výslech zaměstnavatele, a dovodily nesprávné závěry o důvodech pro postup zvolený žalobkyní. Dále správní orgány bez opory v zákoně zohlednily délku pobytu žalobkyně na území v době podání žádosti o změnu účelu pobytu a jejich závěry jsou nepřezkoumatelné, jelikož neuvedly, jaká doba by byla akceptována jako dostatečná. Žalovaná pochybila i v závěru, že žalobkyně účel svého pobytu dosud nenaplnila (neukončila vysokoškolské studium), jelikož účelem pobytu žalobkyně bylo studium, nikoli úspěšné absolvování studia, kdy tento účel žalobkyně v době před podáním žádosti plnila a plní jej dosud. Žalobkyně namítla dále nesprávnost východiska správních orgánů, že se na žádost žalobkyně vztahuje nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu (dále jen „Nařízení“), a Program klíčový a vědecký personál, neboť žalobkyně podala žádost na území, nikoli prostřednictvím zastupitelského úřadu. Žalobkyně nesouhlasila s výkladem neurčitého právního pojmu zájem České republiky podaným správními orgány, které argumentovaly diskriminačním výkladem Nařízení, a označila jejich výklad za nepřezkoumatelný. Žalobkyně konečně namítla i porušení rovnosti před zákonem a porušení zásady rozhodování skutkově podobných věcí shodně. Žalobkyně navrhla, aby soud zrušil napadené a prvoinstanční rozhodnutí a vrátil věc správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. 3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že pobyt žalobkyně nebyl nežádoucí od počátku, stal se jím až poté, kdy projevila v podané žádosti o zaměstnaneckou kartu svůj úmysl neplnit původně požadovaný účel pobytu, ale vykonávat zde nežádoucí nekvalifikovanou práci. V řízení o dlouhodobém pobytu cizince nelze kalkulovat s vidinou získání trvalého pobytu a kvůli tomuto důvodu bez ohledu na podmínky stanovené zákonem o pobytu cizinců dlouhodobý pobyt udělit. Cizinec, který vstoupí na území za účelem studia v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2016/801, o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti au-pair, se má věnovat primárně tomuto studiu a nikoli zaměstnání, které může být pouze činností vedlejší. Žalobkyně k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia předložila doklad o dispozici s finančními prostředky na bankovním účtu se zůstatkem 183 240 Kč ke dni 22. 9. 2023, jinak by jí nebyl povolen pobyt za účelem studia. Namítá-li žalobkyně, že nebyla dotazována na motivaci, správní orgány se dostatečně zabývaly pobytovou historií žalobkyně, plněním účelu a naplněním zamýšleného účelu předchozího pobytu (studia vysoké školy za účelem získání vysokoškolského vzdělání) a zkoumaly zamýšlený účel pobytu žalobkyně na území (zaměstnání na pracovní pozici vyžadující nízkou kvalifikaci). Žalovaná s vědomím rozsudků Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 158/2024 a 5 Azs 149/2024, s nimiž nesouhlasila, poukázala na dosud neskončená řízení vedená před kasačním soudem sp. zn. 4 Azs 93/2024, 6 Azs 157/2024, 8 Azs 84/2024 a 10 Azs 172/2024 a navrhovala, aby soud vyčkal s rozsudkem ve věci žalobkyně na ukončení těchto řízení. Žalovaná závěrem odkázala na pro ni příznivý rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2024, č. j. 41 A 23/2024-28. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. Posouzení věci soudem 4. Soud o žalobě rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť oba účastníci s takovým postupem vyslovili výslovný souhlas (žalobkyně v podání ze dne 15. 11. 2024 a žalovaná ve vyjádření k žalobě). 5. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, přičemž neshledal žádnou vadu napadeného rozhodnutí, k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. 6. Podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců ministerstvo nevydá zaměstnaneckou kartu nevydá, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky. 7. Podle § 181b odst. 1 písm. c) ZPC vláda nařízením stanoví maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období 1 roku rozvrženého rovnoměrně na jednotlivé kalendářní měsíce na příslušném zastupitelském úřadu, jde–li o žádosti o zaměstnaneckou kartu. 8. Podle § 1 odst. 2 a § 2 odst. 2 Nařízení platí, že v případě zastupitelského úřadu neuvedeného v příloze č. 2 Nařízení lze žádosti o zaměstnaneckou kartu podávat bez omezení, jinak je maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze v rámci období 1 roku podat na zastupitelském úřadu, uveden ve sloupci 2 přílohy č. 2 Nařízení. Podle přílohy č. 2 Nařízení lze v rámci období 1 roku na zastupitelském úřadě v Hanoji podat maximálně 200 žádostí o zaměstnaneckou kartu výhradně v rámci Programu klíčový a vědecký personál. 9. Podle § 42g odst. 5 věty druhé ZPC platí, že v průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem může cizinec žádost o vydání zaměstnanecké karty podat ministerstvu. 10. Soud předznamenává, že z hlediska soudního přezkumu představují napadené a prvoinstanční rozhodnutí jeden celek (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, č. 534/2005 Sb. NSS) a že správní soudy neprovádí dokazování správním spisem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). 11. Žaloba je důvodná. 12. Ve vztahu k žalobkyní namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí uvádí soud následující. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu je rozhodnutí přezkoumatelné, pokud je z něj zřejmé, jak správní orgán rozhodl, jaký skutkový stav vzal za rozhodný, jak uvážil o relevantních skutečnostech a jak se vypořádal s námitkami účastníka řízení. Zároveň však platí, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí z důvodu, že z něj nelze zjistit důvody, proč bylo rozhodnuto tak, jak bylo rozhodnuto. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno jen těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí není nepřezkoumateln