4 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

63 A 19/2024- 56 - text  13 63 A 19/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Szalonnásem ve věci žalobkyně: N. M. zastoupená advokátkou Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, se sídlem Krátký lán 138/8, 160 00 Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, 301 00 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2024, č. j. PK-DSH/13742/24, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Předmět řízení 1. Žalobkyně, ukrajinská státní příslušnice, brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2024, č. j. PK-DSH/13742/24 (dále též jen: „napadené rozhodnutí“), kterým podle § 92 odst. 1 správního řádu zamítl jako opožděné její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Stříbro ze dne 22. 6. 2023, č. j. 4093/SPO/22-13, vydané dne 4. 8. 2023 (dále též jen: „rozhodnutí o přestupku“). Jím byla žalobkyně uznána vinnou přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2. zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (dále též jen: „ZSP“) ve znění účinném do 1. 7. 2023 v souvislosti s porušením § 18 odst. 3 ZSP, jehož se dopustila tím, že překročila nejvyšší povolenou rychlost mimo obec o 56 km/h, za což jí byly uloženy správní tresty pokuty ve výši 6 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. 2. Podstatu věci tvoří otázka, zda žalobkyně podala řádně odvolání proti přestupkovému rozhodnutí, pokud tak učinila částečně v azbuce, když latinkou v něm uvedla jen své identifikační údaje a spisovou značku přestupkového řízení, resp. zda vady vytknuté správním orgánem v tomto odvolání řádně odstranila podáním učiněným až po uplynutí stanovené lhůty k jejich odstranění. Obsah žaloby 3. Žalobkyně v žalobě uvedla, že napadá správnost postupu správních orgánů. Ty totiž neměly vyzývat žalobkyni k předložení podání v českém jazyce, nýbrž měly opatřit jeho překlad do českého jazyka. Žalobkyni byl rozhodnutím Městského úřadu Stříbro, č. j. 4093/SPO/22-8, ze dne 25. 5. 2023, ustanoven tlumočník do ukrajinského jazyka. Žalobkyni tak vzniklo právo jednat se správním orgánem právě v jazyce ukrajinském. 4. Žalobkyně není občanem ČR, přísluší však k národnostní menšině, která tradičně a dlouhodobě žije na území ČR (ukrajinská národnost). V takovém případě ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též jen: „správní řád“) zakládá právo činit podání v jazyce národnostní menšiny. Dále žalobkyně uvedla, že Listina základních práv a svobod v čl. 37 odst. 4 a Evropská úmluva o lidských právech v čl. 6 odst. 3 garantují obviněnému právo na tlumočníka. V řízení byl tlumočník ustanoven. Žalobkyně tedy měla právo činit podání v jazyce své národnostní menšiny, tj. v jazyce, pro nějž byl v řízení ustanoven tlumočník. 5. Správní orgán byl poté, co rozhodl o ustanovení tlumočníka, povinen zasílat žalobkyni písemnosti v ukrajinském jazyce. Proto i eventuální opožděné předložení překladu bylo včasné, neboť nezavazovala-li žalobkyni stanovená lhůta, nemohla marně uplynout. Uvedené nevylučuje, že samotné podání ze dne 29. 8. 2023 bylo bez vad, neboť bylo učiněno v jazyce uznané národnostní menšiny a zároveň jazykem, pro který byl do řízení ustanoven tlumočník. Vyjádření žalovaného 6. Podle žalovaného není žalobkyně příslušnicí národnostní menšiny ve smyslu § 16 odst. 4 správního řádu a § 2 odst. 2 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů (dále též jen: „zákon o právech příslušníků národnostních menšin“), neboť není občankou ČR, nenarodila se v ČR a ani netvrdí, že by na ČR měla nějaké historické rodinné vazby. Žalobkyně se narodila na Ukrajině, je tedy usídlenou migrantkou, na kterou se nevztahují práva národnostních menšin. Navíc k tomu, aby určitá osoba mohla uplatňovat práva příslušníka národnostní menšiny, musí orgánu veřejné moci nejprve sdělit, že tato práva hodlá uplatňovat. Musí tak učinit v probíhajícím správním řízení, nikoliv až v řízení před soudem, jak činí žalobkyně. I kdyby byla žalobkyně příslušnicí národnostní menšiny, na podstatě věci by to nic nezměnilo. Z dikce § 16 odst. 4 správního řádu je zřejmé, že i v takovém případě by byl správní orgán oprávněn vyzvat žalobkyni, aby předložila podání v českém jazyce. Dále žalovaný uvedl, že právo na ustanovení tlumočníka nedopadá na písemný styk účastníka řízení se správním orgánem, tento závěru obsahuje i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05. 7. Žalovaný nadále setrvává na závěru, že azbukou psané podání ze dne 29. 8. 2023 doručené správnímu orgánu ve formě autorizované konverze z cizí datové schránky bylo pro správní orgán zcela nesrozumitelné a nebylo z něj zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá. Správní orgán I. stupně proto postupoval správně, když žalobkyni vyzval, aby podání předložila v českém jazyce a zároveň ji poučil, že pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní, nebude k jejímu azbukou psanému podání přihlíženo. Žalobkyně tak neučinila, a proto o jejím odvolání nebylo rozhodováno, přičemž odvolání v českém jazyce podala až 10 měsíců po uplynutí lhůty k odstranění vad podání. Žalovaný setrval na závěru uvedeném ve vyrozumění ze dne 22. 3. 2024, č. j. PK-DSH/4302/24, že azbukou psané podání bylo pro správní orgán zcela nesrozumitelné, neboť z něj nebylo zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá, a proto nemohlo zahájit odvolací řízení a správnímu orgánu nevznikla povinnost rozhodovat. Tato povinnost vznikla až poté, co žalobkyně podala odvolání v českém jazyce. Žalovaný odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 91 Co 308/2015, z něhož vyplývá, že podání sepsané v jiných cizích jazycích, které orgán veřejné moci, nebo účastníci, jimž je adresováno neovládají, bude zpravidla nesrozumitelné. Žalovaný má proto za to, že postupoval správně, když odvolání jako opožděné zamítl. Replika žalobkyně 8. Žalobkyně ve své replice uvedla, že souhlasí s tím, že ve striktním slova smyslu není příslušníkem národnostní menšiny, neboť není občanem ČR. Podle žalobkyně by téže právo mělo svědčit také osobě, která není občanem ČR, avšak identifikuje se s národnostní menšinou, která zde tradičně a dlouhodobě žije. Pokud by byla určitá práva přiznávána občanu ČR a upíraná jinému státnímu příslušníku, jednalo by se o nepřípustnou diskriminaci. Ze samotné formulace, že občan, náležející do uznané národnostní menšiny, má právo užít jazyka národnostní menšiny, nelze argumentem a contrario dovozovat, že osobě téže národnosti, která není občanem ČR, takové právo nesvědčí, nýbrž je nutno aplikovat nediskriminační výklad, že tatáž práva náleží též osobě, která není občanem ČR, ve vztahu k jazyku, který je jazykem uznané národnostní menšiny v ČR. 9. Žalobkyně nesouhlasila s tvrzením žalovaného, že i kdyby byla považována za příslušníka národnostní menšiny, měl by správní orgán vyzvat k předložení podání v českém jazyce. Podle § 9 zákona o právech příslušníků národnostních menšin mají příslušníci národnostních menšin právo na užívání jazyka národnostní menšiny v úředním styku a před soudy. Právní řád výslovně dává právo činit podání v jazyce národnostní menšiny. Žalovaný odkazuje na § 16 odst. 4 správního řádu, podle nějž má občan ČR, která je příslušníkem národnostní menšiny právo činit podání v jazyce této národnostní menšiny. Nemá-li správní orgán úřední osobu znalou jazyka národnostní menšiny, obstará si tento občan tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků. Náklady tlumočení a náklady na pořízení překladu v tomto případě nese správní orgán. Právní řád výslovně dává právo činit podání v jazyce národnostní menšiny, nelze po příslušníku národnostní menšiny požadovat, aby předkládal překlad svého podání. Požadavek na to, aby si žalobkyně obstarala tlumočníka, je v této věci irelevantní, neboť tlumočník byl ustanoven správním orgánem I. stupně. 10. Odkazované právní ustanovení tak zároveň činí pro věc nepřípadným odkaz na stanovisko pléna Ústavního soudu. Ústavní soud sice dovodil, že právo dle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk, avšak zároveň doplnil, že to nevylučuje, aby zákonná úprava k realizaci práva dle čl. 47 odst. 4 Listiny poskytla vyšší standard. To zákonná právní úprava učinila, když § 16 odst. 4 správního řádu hovoří výslovně o právu činit podání v jazyce uznané národnostní menšiny. To potom odpovídá právu dle čl. 6 odst. 3 písm. e) Evropské úmluvy o lidských právech. 11. K odkazu žalovaného na nutnost účastníka sdělit, že hodlá právo na komunikaci v jazyce uznané národnostní menšiny uplatňovat, žalobkyně poukázala na svou žádost o ustanovení tlumočníka, kterou právě toto správnímu orgánu sdělila, přičemž správní orgán z tohoto důvodu ustanovil tlumočníka. K odkazu na rozsudek Městského soudu v Praze žalobkyně uvedla, že se jednalo o rozsudek v civilním řízení, které má vlastní právní úpravu. Další vyjádření žalobkyně 12. V dalším vyjádření ža