4 Afs 314/2022 — Nejvyšší správní soud

77 Af 9/2023- 35 - text  11 77 Af 9/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobce: M. V., X, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, Sluneční náměstí 2588/14, 158 00 Praha 5, proti žalovanému: Finanční úřad pro Karlovarský kraj, Krymská 2a, 360 01 Karlovy Vary, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2023, č.j. 352824/23/2400-11450-405128, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [I] Předmět řízení 1. Žalobou ze dne 9. 9. 2023, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou téhož dne, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2023, č.j. 352824/23/2400-11450-405128 (dále jen „napadené rozhodnutí“) a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím byla podle § 159 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuta žalobcova námitka proti předepsání úroku z nesprávně stanovené daně, oznámenému žalobci dne 14. 3. 2023 vyrozuměním č.j. 189197/23/2407-50521-400188 o předpisu úroku z neoprávněného jednání správce daně, vzniklém do 31. 12. 2020 podle § 254 daňového řádu a pokračujícím jako úrok z nesprávně stanovené daně od 1. 1. 2021 dle § 254 daňového řádu na pokutě za porušení povinností souvisejících s kontrolním hlášením za 2. čtvrtletí 2018. 2. Postup správců daní, práva a povinnosti daňových subjektů a třetích osob, která jim vznikají při správě daní, upravuje daňový řád. [II] Žaloba 3. Žalobce nejprve popsal podstatu sporu, která spočívá v tom, že správce daně předepsal na žalobcův osobní daňový účet úrok podle § 254 daňového řádu a pro určení výše úroku ode dne 1. 1. 2021 použil sazbu 8 % p. a. + reposazbu vyhlášenou ČNB. Učinil tak v souladu s bodem 11. přechodných ustanovení novely č. 283/2020 Sb., věty druhé: „Ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se na tento úrok uplatní zákon č. 280/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“. 4. Žalobce namítal, že pro určení výše úroku podle § 254 daňového řádu se použije právo účinné v době, kdy dluh vznikl a trvá, a proto mu měl správce daně přiznat úrok v sazbě 14 % p. a. + reposazba vyhlášená ČNB, protože citovaná věta přechodných ustanovení zpětně mění jeho právo na určitou výši úroku. 5. Žalobce namítal, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, č.j. 1 Afs 15/2009-105, publ. pod č. 1837/2009 Sb. NSS, jsou daňové orgány ohledně práv či povinností zasahujících do hmotněprávní sféry jednotlivce vázány právními předpisy platnými v době vzniku daňového dluhu, oproti tomu řízení se zásadně řídí platnými a účinnými procesními předpisy. K uvedenému závěru Nejvyšší správní soud dospěl i v usnesení rozšířeného senátu ze dne 30. 11. 2010, č.j. 5 Afs 86/2009-121. V rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č.j. 9 Afs 36/2012-45, Nejvyšší správní soud dále rozvedl „V případech časového střetu staré a nové právní normy obecně platí, že od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí novou právní normou. Naproti tomu vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy a právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla tzv. pravá retroaktivita). Aplikuje se princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání, což znamená, že nová hmotněprávní pravidla jsou v zásadě nepoužitelná na právní vztahy založené a existující před jejich vstupem v účinnost s tím, že procesní pravidla jsou považována za použitelná na všechna řízení zahájená po jejich vstupu v účinnost. Proto jsou ohledně práv či povinností zasahujících do hmotněprávní sféry daňového subjektu správci daně vázáni právními předpisy platnými v době vzniku celního dluhu“. 6. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č.j. 5 Afs 28/2003-69, publ. pod č. 438/2005 Sb. NSS, se o hmotněprávní ustanovení jedná, pokud má být v důsledku jeho změny zasaženo do hmotněprávní sféry daňového subjektu. Stejně je pak nutno posuzovat povahu ustanovení, které upravuje úrok placený správcem daně za jeho pochybení, protože se jedná o příslušenství daně, tedy součást daňové povinnosti (srov. § 2 odst. 4 a 5 daňového řádu). V případě hmotněprávních norem týkajících se úroků se výše popsaná obecná pravidla časové působnosti norem uplatní podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č.j. 7 Afs 59/2010-143, publ. pod č. 2511/2012 Sb. NSS: „Pro úrok, jenž je třeba vnímat jako cenu finančních prostředků v čase, která je dána úrokovou mírou, je rozhodným právem právo účinné v době, kdy dluh vznikl a trvá; okamžik prodlení však může být výslovně zákonem vázán na určitou skutečnost.“. 7. Žalobce namítal, že přechodným ustanovením, které žalovaný aplikoval, je mu zpětně snížen úrok ze 14 % p. a. + reposazba vyhlášená ČNB na 8 % p.a. + reposazba vyhlášená ČNB. Toto ustanovení je proto retroaktivní a je otázkou, zda jde o retroaktivitu přípustnou. V demokratickém právním státě musí mít adresáti právních norem skutečnou možnost seznámit se předem s jejich obsahem, tedy s rozsahem svých práv a povinností. Jen v tomto případě mohou přizpůsobit své jednání a nést za něj odpovědnost. Zákon, který je účinný až poté, co vznikly skutečnosti, které reguluje, již na takové jednání nemůže mít vliv, protože je v jeho možnostech pouze následně s variantními dopady (minulost, budoucnost) přidat či odebrat účinky takové právní normy. Přednost má právní jistota a důvěra v tehdy platné právo. Přitom zásady ochrany nabytých práv, právní jistoty a v důsledku důvěry v právo nedopadají jen na změny právních norem, které vyvolávají své účinky v minulosti. Moc zákonodárná je povinna konat tak, aby zásah do již vzniklých práv nezpůsobil popření oprávněného očekávání, které již způsobil. 8. Komplex těchto zásad a jejich aplikace pak tvoří zákaz retroaktivity [blíže nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 10. 12. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92 (nález č. 15 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR. Praha: Linde Praha, a. s., 2011, s. 92); dále nález ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.); nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), nález ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 33/01 (N 28/25 SbNU 215; 145/2002 Sb.) a nález ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.)] a dělí se na retroaktivitu pravou a nepravou, přičemž pravá retroaktivita je přípustná pouze výjimečně (blíže např. Tilsch, E. Občanské právo. Obecná část. Praha, 1925, s. 75; Procházka, A. Základy práva intertemporálního se zřetelem k § 5 obč. zák. Brno, 1928, s. 70; Tichý, L. K časové působnosti novely občanského zákoníku. Právník č. 12, 1984, s. 1104) a nepravá tehdy, když zákonodárce odůvodní, proč je zásadním veřejným zájmem její existenci připustit (blíže např. Tilsch, E. Občanské právo. Obecná část. Praha, 1925, s. 78; Procházka, A. Retroaktivita zákonů. In Slovník veřejného práva. Sv. III. Brno, 1934, s. 800). 9. Jak bylo výše uvedeno, úrok placený správcem daně se řídí právní úpravou platnou v okamžiku původní splatnosti daně či jejího faktického zaplacení, pokud k němu dojde později než v den splatnosti. Pokud úrok podle § 254 daňového řádu snížila novela č. 283/2020 Sb., jedná se o pravě retroaktivní ustanovení, které je dle výše vyložených zásad nepřípustné, a proto žalobce namítá, že mu mě být předepsán úrok v sazbě 14% p. a. + reposazba vyhlášená ČNB i za období ode dne 1. 1. 2021. Ani kdyby byl bod 11. přechodných ustanovení novely č. 283/2020 Sb. nepravě retroaktivní, tak nemohou být negovány právní zásady výše připomenuté. I zde platí, že musí přetrvat důvěra v právo, když v okamžiku zaplacení daní zákonodárce založil legitimní očekávání, že v případě nezákonně nesprávně stanovené daně bude daňový subjekt odškodněn úrokem v té době platným, tj. ve výši 14 % p. a. + reposazba vyhlášená ČNB (k oprávnění státu „zklamat důvěru“ blíže např. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 7. 7. 2010 sp. zn. 2 BvL 14/02, BVerfGE 127, 1, 25, bod 58). 10. Ústavní soud se ve své judikatuře mnohokrát vyjádřil k ústavním kautelám oprávnění Parlamentu stanovit daně a poplatky podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod [nález ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.), body 40 a 41; též nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10; nález ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 31/13 (N 138/74 SbNU 141; 162/2014 Sb.); nález ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.); nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 7/03 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.); sp. zn. Pl. ÚS 53/10, bod 172, nebo nález ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 9/08 (N 127/62 SbNU 3; 236/2011 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 31/13].