7 As 126/2013 — Nejvyšší správní soud

33 Ad 15/2025- 69 - text  13 33 Ad 15/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: M. M., nar. X, Poste restante K. V., právně zastoupený JUDr. Karlem Seidlem, advokátem, Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha v řízení o žalobě ze dne 29. 4. 2025 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2025, č. j. MPSV-2025/87294-914 o příspěvek na živobytí takto: I. Rozhodnutí žalovaného č.j. MPSV-2025/87294-914 ze dne 10. 4. 2025 se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Karlu Seidlovi, Ph.D, advokátu se přiznává odměna ve výši 18 404 Kč, jež mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Plzni do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. S ohledem na genezi správního a soudního řízení soud nejprve konstatuje, že rozhodnutím Úřadu práce ČR-Krajská pobočka v Karlových Varech ze dne 27. 2. 2023 č.j. 16028/2023/KVA byla žalobci odejmuta ode dne 1. 8. 2019 dávka příspěvek na živobytí, jež mu byla vyplácena od 2. 3. 2015. Rozhodnutí podrobně zrekapitulovalo opakovanou snahu správního orgánu provést sociální šetření v místě bydliště žalobce v souladu s § 63 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, jež však nebylo realizováno, neboť žalobce neposkytl potřebnou součinnost, a správnímu orgánu neumožnil provést místní šetření k ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávku, přičemž bez provedení tohoto šetření nebylo možno bez pochybností prokázat, že žalobce předmětný byt užívá, a pochybnosti o tomto užívání přineslo i vyjádření policejního orgánu. S ohledem na to, že nebylo možno ověřit skutečné bydliště žalobce, a s tím související výši odůvodněných nákladů na bydlení či okruh společně posuzovaných osob, bylo přistoupeno k odejmutí dávky. 2. Následně bylo vydáno žalovaným dne 20. 4. 2023 rozhodnutí č.j. SZ/MPSV-2023-75678-915, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí, a toto bylo potvrzeno. Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou ze dne 3. 7. 2023. 3. Rozhodnutím zdejšího soudu č.j. 33 Ad 14/202-69 ze dne 27. 10. 2023 bylo uvedené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení. Důvodnou soud shledal námitku žalobce týkající se nedůvodnosti odejmutí dávky pomoci v hmotné nouzi zpětně od srpna 2019. Ostatní žalobní námitky soud shledal nedůvodnými. 4. Následně žalovaný vydal dne 5. 12. 2023 žalobou napadené rozhodnutí č.j. MPSV-2023/254581-915, jímž bylo rozhodnutí ÚP ČR – Krajské pobočky v Karlových Varech ze dne 27. 20. 2023 č.j. 16028/2023/KVA změněno s ohledem na závazný právní názor zdejšího soudu vyslovený v rozhodnutí č.j. 33 Ad 14/202-69 ze dne 27. 10. 2023 tak, že dávka příspěvek na živobytí se odnímá ode dne 1. 9. 2019. 5. Rozhodnutím zdejšího soudu č. j. 33 Ad 29/2024-88 ze dne 3. 3. 2025 bylo uvedené rozhodnutí ze dne 5. 12. 2023 zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení, neboť soud shledal důvodnou argumentaci žalobce, že odejmutí dávky příspěvek na živobytí bylo následkem skutečnosti, že žalobce neumožnil žalovanému provedení sociálního šetření k ověření skutečností rozhodných pro dávku, přičemž odejmutí dávky je nejpřísnější možnou sankcí, a z tohoto důvodu je pro přezkoumatelnost rozhodnutí žalované nezbytné, aby v něm byly výslovně uvedeny důvody, jež žalovanou vedly právě k uložení této sankce a důvody, proč nepovažoval za adekvátní přistoupit k uložení mírnější sankce spočívající ve snížení výše dávky. 6. Žalovaný následně vydal dne 10. 4. 2025 žalobou napadené rozhodnutí č.j. MPSV-2025/87294-914, jímž podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změnil rozhodnutí Úřadu práce ČR-krajské pobočky v Karlových Varech, č.j. 21584/2024/KVA ze dne 13. 3. 2024 tak, že podle ust. § 21, § 49 odst. 5 ve spojení s ust. § 44 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, žalobci odejmul příspěvek na živobytí ode dne 1. 9. 2019 s odůvodněním, že v dané věci nelze aplikovat ust. § 63 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., neboť se nejedná o případ, kdy sice byl žalobce zastižen, ale provedení sociálního šetření znemožnil tím, že nedal souhlas se vstupem. Žalovaný proto postupoval dle § 49 odst. 2b) zákona č. 111/2006 Sb. s ohledem na to, že žalobce nesplnil povinnost vyhovět výzvě orgánu pomoci v hmotné nouzi, aby osvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu ve stanovené lhůtě, přičemž sankcí za nesplnění uvedené povinnosti je, že po předchozím upozornění může být žádost o dávku zamítnuta, výplata dávky zastavena či dávka odejmuta. V posuzované věci byly v písemných výzvách přesně specifikovány požadavky úřadu práce, tyto výzvy byly řádně doručeny, obsahovaly uvedení sankce za nesplnění stanovených povinností a nebyly nesplnitelné ani neurčité. Žalobce měl několik možností, jak se na provedení šetření v místě s úřadem práce dohodnout, avšak potřebnou součinnost při plnění uvedené povinnosti neposkytl. Z tohoto důvodu byl žalobci příspěvek na živobytí odejmut dle ust. § 49 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb. Žalovaný v té souvislosti zdůraznil nezbytnost aktivity správního orgánu při zjišťování podmínek pro nárok na dávky v hmotné nouzi na straně jedné a skutečnost, že žadatel nemůže být na druhé straně pasivní a očekávat aktivitu jen ze strany správního orgánu, avšak musí aktivně plnit povinnosti dané zákonem č. 111/2006 Sb. II. Žaloba 7. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného a následně v doplnění žaloby ze dne 10. 9. 2025 prostřednictvím soudem ustanoveného právního zástupce poukázal na skutečnost, že ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí je rozhodnuto o změně rozhodnutí Úřadu práce ČR-krajské pobočky v Karlových Varech, č.j. 21584/2024/KVA ze dne 13. 3. 2024. Tímto rozhodnutím však bylo rozhodnuto nikoli o příspěvku na živobytí, jenž je předmětem posuzovaného správního řízení, ale o dávce doplatek na bydlení. V důsledku toho je rozhodnutí zmatečné, byť z odůvodnění rozhodnutí zároveň vyplývá, že správní orgán měl v úmyslu změnit rozhodnutí Úřadu práce ze dne 27. 2. 2023 č.j. 16028/2023/KVA, jehož předmětem byla dávka příspěvek na živobytí, avšak to ve výroku rozhodnutí výslovně uvedeno není, a hovoří se o něm až v odůvodnění rozhodnutí. Z tohoto důvodu rozhodnutí napadá pro případ, že by správní soud dospěl k závěru, že tento nedostatek nemá vliv na platnost a zákonnost uvedeného rozhodnutí. 8. Žalobce podrobně zrekapituloval dosavadní průběh správních a soudních řízení týkajících se dávky příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Poukázal na to, že časově třetí rozhodnutí správního soudu o dávce příspěvek na živobytí, jímž došlo k opětovnému zrušení rozhodnutí žalovaného, je odůvodněno tím, že z ust. § 63 odst. 2 zákona o hmotné nouzi vyplývá, že jednání, jehož se žalobce dopustil tím, že neumožnil provedení sociálního šetření k ověření skutečností rozhodných pro uvedenou dávku či její výši, může, tedy nikoli nutně musí, mít za následek odejmutí dávky, ev. může být důvodem pro snížení její výše. S ohledem na to, že v této otázce zvolení typu sankce závisí na správním uvážení rozhodujícího správního orgánu, je potřebné, aby správní orgán ve svém rozhodnutí výslovně uvedl důvody, jež jej vedly k rozhodnutí uložit žalobci právě nejpřísněji možnou sankci spočívající v odejmutí dávky hmotné nouze a důvody, proč nepovažoval za adekvátní přistoupit k uložení mírnější sankce spočívající ve snížení výše těchto dávek. I přesto však dle žalobce nebylo těmto výtkám správního soudu vyhověno, neboť jednotlivé žalobcem předložené důkazy, zejm. lékařské zprávy, nejsou žalovaným vůbec hodnoceny, a není ani vysvětleno, proč správní orgány postupovaly, jako by lékařské zprávy akceptovaly (z rozhodnutí ÚP či žalovaného neplyne opak), aby následně rozhodly, aniž by jejich obsah byl akceptován či jen v rámci dokazování hodnocen. 9. Žalovaný však dle rozhodnutí správního soudu v dalších fázích správního řízení nepostupoval, neboť ani z jeho dalšího rozhodnutí není zřejmé na základě jakého konkrétního důvodu a jakého konkrétního právního ustanovení a jemu odpovídajícímu právnímu důvodu dospěl k závěru, že se žalobci dávka příspěvek na živobytí odnímá od 1. 9. 2019, když jediné, co se změnilo od posledního rozhodování soudu je to, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že ust. § 63 odst. 2 citovaného zákona nelze aplikovat, neboť jako žalobce neznemožnil provedení šetření v místě tím, že by sice byl zastižen, ale nedal souhlas se vstupem. V rozhodnutí je žalobci dále vytýkáno, že údajně neměl splnit povinnost dle § 49 odst. 1 a 2 zákona umožnit šetření, a proto bylo vůči němu postupováno dle § 49 odst. 5 zákona, kdy dle názoru žalovaného nastává sankce dle uvedeného zákonného ustanovení. 10. K