7 Azs 79/2009 — Nejvyšší správní soud

57 Ad 7/2024- 59 - text  27 57 Ad 7/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Veroniky Burianové a soudců Mgr. Aleše Smetanky a Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobců: a) V. B. bytem X b) Bc. M. P., DiS. bytem X oba zastoupeni Mgr. Jiřím Maškem, advokátem sídlem Pod Všemi svatými 427/17, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky sídlem Soudní 1672/1a, 140 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2024, č. j. VS-207929-13/ČJ-2022-80000P-51ODV, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobci se společnou žalobou ze dne 27. 12. 2024, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) téhož dne, domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2024, č. j. VS-207929-13/ČJ-2022-80000P-51ODV (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobců (podané společně s dalšími 17 odvolateli) a potvrdil jimi napadené rozhodnutí ředitele Věznice Plzeň ze dne 5. 10. 2022, č. j. VS-130297-75/ČJ-2020-8011PR (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím ředitel Věznice Plzeň (dále též jen „ředitel věznice“) rozhodl tak, že zamítl žádosti 19 žadatelů (včetně obou žalobců – všichni dále jen „žadatelé“) ze dne 30. 6. 2020 a 7. 8. 2020 o zpětné proplacení přestávek ve službě na jídlo a odpočinek za období posledních tří let předcházejících podání žádostí, tj. od 30. 6. 2017 do 30. 6. 2020, resp. od 7. 8. 2017 do 7. 8. 2020. Ředitel věznice po provedeném dokazování dospěl k závěru, že požadované proplacení přestávek ve službě by bylo v rozporu s § 60 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“). 3. Soud podotýká, že zbývajících 17 žadatelů, kteří nejsou žalobci v tomto soudním řízení a kteří byli zastoupeni jiným právním zástupcem, podali u zdejšího soudu společnou žalobu proti napadenému rozhodnutí, kterou soud projednal v samostatném řízení pod sp. zn. 57 Ad 5/2024. II. Žaloba 4. Žalobci v úvodních dvou článcích žaloby vymezili napadené i prvostupňové rozhodnutí a stručně shrnuli průběh správního řízení. V čl. III. označili za osoby zúčastněné na řízení zbývajících 17 žadatelů uvedených v napadeném rozhodnutí. V čl. IV. žaloby uvedli, že napadají oba výroky napadeného rozhodnutí. V úvodu čl. V. žaloby označili napadené rozhodnutí za nesprávné a nezákonné, a to z důvodů: (i) nesprávného právního posouzení, (ii) porušení zásady materiální pravdy a (iii) nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. 5. Žalobci nesprávné právní posouzení označili za stěžejní žalobní bod. Konstatovali, že působili v oddělení výkonu vazby a trestu ve Věznici Plzeň, kde jednotliví dozorci vykonávají služební činnost na oddílech – ubytovnách odsouzených či obviněných, zejména zajišťují denní režim těchto osob. Tento výkon služební činnosti je upraven směrnicemi pro výkon služební činnosti pro každé jednotlivé dozorčí stanoviště, ta jsou pohyblivá a pevná, přičemž jejich počet je upraven „Rozpisem dozorčích stanovišť“. Na jednotlivá dozorčí stanoviště jsou příslušníci veleni denním rozkazem vedoucího oddělení. Před nástupem služby se uskutečňuje rozdělení směny. Stav převzetí dozorčího stanoviště se zapisuje do „Knihy předání a převzetí služby“ a současně se hlásí nadřízenému. Povinností dozorce je být i při opuštění dozorčího stanoviště neustále pomocí radiostanice ve spojení s ostatními příslušníky a s operačním střediskem a v případě potřeby zasáhnout i na jiném úseku služebních činností. 6. Žalobci tvrdili, že výslechy namátkově vybraných dozorců, jakožto i dalšími důkazními prostředky nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že mají interními mechanismy Věznice Plzeň faktickou možnost stravování v jídelně nebo konzumování vlastní donesené stravy v režimu přestávky na jídlo a odpočinek tak, jak to předpokládá § 60 odst. 1 služebního zákona. Naopak, z výsledku dokazování dle názoru žalobců vyplývá, že možnost čerpání takových přestávek je toliko iluzorní a fiktivní. 7. Žalobci označili za zásadní, že v případě jakékoliv vyhlášené mimořádné události byli povinni okamžitě ukončit stravování či oddech a dostavit se na určené místo (žalobci poukázali na směrnice pro signály „bouře“, „blesk“ a „útěk“, tedy pro řešení nejzávažnějších mimořádných událostí ve Věznici Plzeň). Žalobci tak byli v době výkonu služby v permanentní pohotovosti k zásahu, vyšla-li by taková potřeba v průběhu služby najevo. Při odchodu na stravu žalobci dozorčí stanoviště nepředávali žádnému dalšímu příslušníkovi, tj. nemohli se zbavit odpovědnosti za své stanoviště, ani v jediném případě není konzumace stravy uvedena v knize předání a převzetí služby. Odchod z oddílu je toliko v nahodilých případech nahlašován inspektorovi dozorčí služby. Jde evidentně o výkon služby, který není a nemůže být z povahy věci přerušen ve smyslu § 60 odst. 3 služebního zákona. Přinejmenším v rozhodném období Vězeňská služba ČR nenalezla řešení, jak při výkonu dozorčí či strážní služby umožnit službu konajícím příslušníkům čerpání přestávek na jídlo a odpočinek, což koresponduje s dlouhodobým nedostatkem kvalifikovaného personálu. Pokud tedy ředitel věznice ve shodě s žalovaným uzavřeli, že je na místě žádosti žalobců o zpětné proplacení přestávek ve službě na jídlo a odpočinek zamítnout, neboť by jejich proplacení bylo v rozporu s § 60 odst. 2 služebního zákona, jedná o nesprávné právní posouzení věci. 8. Žalobci vyjádřili nesouhlas s hodnocením žalovaného, pokud jde o rozsudky Soudního dvora Evropské unie, resp. nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1854/20, které se týkají pracovníků působících na pozici hasiče, neboť se domnívají, že jde o srovnatelnou situaci, když i oni byli povinni zasáhnout bezodkladně při aktivaci signálu „bouře“, „blesk“ či „útěk“. Tato povinnost zakládá u žalobců takřka permanentní stav ostražitosti. Žalobci v dané souvislosti poukázali na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/2018-44, bod 24, a ze dne 17. 8. 2022, č. j. 9 As 89/2021-65, bod 31, a dále na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2023, č.j. 30 Ad 8/2017-202, bod 111, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, č. j. 55 Ad 2/2020-147, bod 98. Ve světle nastíněné judikatury žalobci považují za zřejmé, že u nich nemohlo jít o přerušitelný výkon služby. Nejen že nebyla nastavena zcela jasná a transparentní pravidla pro čerpání přestávek, ale především nebyl zaveden jakýkoliv mechanismus, který by nastavil střídání příslušníků tak, aby mohli fakticky nerušeným způsobem čerpat přestávku, tedy aby mohli přenést odpovědnost za přidělené stanoviště na jiného příslušníka a věnovat se pouze jídlu a oddechu. Žalobci proto vyjádřili přesvědčení, že v jejich případě Věznice Plzeň v rozhodném období zajistila pouze přiměřenou dobu na jídlo a oddech v rámci služby, jejíž výkon nemohl být přerušen. 9. V druhém žalobním bodu žalobci namítali porušení zásady materiální pravdy, které spatřovali v tom, že ředitel věznice i žalovaný v potřebném rozsahu nezjistili stav věci. Uvedli, že dle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu [kterou žalobci blíže nespecifikovali – pozn. soudu] je to služební funkcionář, kdo je povinen zjistit stav věci. Za flagrantní porušení zákona žalobci označili to, že v řízení nebyli vůbec slyšeni, přestože jejich výpověď je základním důkazem, bez kterého nelze ve věci rozhodnout. Za další pochybení označili to, že oba správní orgány nevyhověly stěžejnímu důkaznímu návrhu žalobců na založení záznamu čipových karet ze vstupu do závodní jídelny věznice ani návrhu na založení nařízení ředitele věznice, které by upravovalo, za jakých podmínek mohou strážní a dozorci na pohyblivých stanovištích opustit stanoviště bez vystřídání. U druhého z uvedených důkazních návrhů žalovaný navíc porušil § 181 odst. 5 služebního zákona, jelikož v napadeném rozhodnutí absentuje informace o vypořádání tohoto důkazního návrhu. Jedná se tak o tzv. opomenutý důkaz, což napadené rozhodnutí činí přinejmenším částečně nepřezkoumatelné. 10. Porušení zásady materiální pravdy pak žalobci spatřují i v tom, že ředitel věznice i žalovaný vyšli při svém rozhodování z výslechů současných či bývalých příslušníků Vězeňské služby ČR, kteří jsou zcela nevěrohodní, např. výpověď npor. Ing. P. R., zástupce vedoucího oddělení výkonu vazby a trestu, který dle žalobců vypovídal zcela nepravdivě ohledně možnosti opustit věznici (bod 150 napadeného rozhodnutí). Podle žalobců opuštění areálu Věznice Plzeň za účelem čerpání přestávek je zcela vyloučeno z mnoha důvodů, nejen personálních (nedostatečná kapacita pracovníků), ale i formálně právních (absence úpravy v právních i služebních předpisech) a zejména organizačně technických (objektivní nemožnost takového postupu při obvyklém chodu věznice). Napadené rozhodnutí je tak postaveno na a p