1 As 32/2008 — Nejvyšší správní soud

75 Ad 27/2013- 23 - text Pokračování 6 75Ad 27/2013 75Ad 27/2013-23 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: D. S., nar. „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Ministerstvu práce a sociálních věcí, Na Poříčním právu 1, Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného 17.9.2013, sp. zn. SZ/1503/2013/4S-ÚSK, č.j. MPSV-UM/12379/13/4S-ÚSK, o přídavek na dítě t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou, která byla podána v zákonem stanovené lhůtě, domáhal přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 17.9.2013, sp. zn. SZ/1503/2013/4S-ÚSK, č.j. MPSV-UM/12379/13/4S-ÚSK, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Ústí nad Labem ze dne 30.7.2013, č.j. 61799/13/LT, jímž nebyl žalobci přiznán přídavek na dítě od dne 27.3.2013. V žalobě uvedl, že podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“) a podle aktuálních formulářů žalovaného k žádosti o přídavek na nezletilé dítě není třeba předkládat k přiznání této dávky rozsudek o určení výživného, případně soudem schválenou dohodu. Zákon o státní sociální podpoře pouze ukládá uvést výši poskytovaného výživného. Otec žalobce nežije s ním ve společné domácnosti několik let a byl vyloučen z okruhu společně posuzovaných osob již dne 24.11.2005. Ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, účinný do 31.12.2013 (dále jen „zákon o rodině“) jednoznačně vyplývá, že se rodiče mohou dohodnout na úpravě výchovy a výživy dětí, pokud spolu nežijí. Mimosoudní dohoda rodičů je adekvátní k žádosti o dávky státní sociální podpory. Úřad práce tak nemá žádnou zákonnou pravomoc nutit žadatele o dávky státní sociální podpory do soudních sporů. Ministerstvo práce a sociálních věcí, odbor nepojistných dávkových systémů, sdělilo, že nevydalo žádný metodický pokyn, který by upřednostňoval rozhodnutí soudu o úpravě výchovy a výživy k nezletilým dětem. Dohoda o výživném rodičů je dle tohoto sdělení pro účely dávek státní sociální podpory plně dostačující. Na podporu své argumentace odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2006, sp. zn. 8 Tdo 1324/2006 a dále na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31.3.2010, sp. zn. 1 As 32/2008. Žalobce má za to, že doložil všechny potřebné skutečnosti rozhodné pro přiznání dávky. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě popsal dosavadní průběh řízení a poukázal na to, že v podobné věci týkající se schválení dohody rodičů o výživném již zdejší soud rozhodoval, a to rozsudkem sp. zn. 42 Ad 15/2011, kde je jasně uveden jak rozbor zákona o rodině, tak i ustálená judikatura. Pro úpravu vyživovací povinnosti k nezletilým dětem nepostačuje v případě, když spolu rodiče nežijí, pouhá dohoda rodičů neschválená soudem. Dohodu schválenou soudem je možné vyžadovat i v případě dávek státní sociální podpory. Žalovaný postupoval v odvolacím řízení v souladu s platnými právními předpisy, když žádost o přídavek na dítě zamítl z důvodu nedoložení požadovaných dokladů. Ve své replice ze dne 15.2.2014 žalobce znovu odkázal na mailem zaslané stanovisko žalovaného, oddělení metodiky dávkových systému, dle kterého pro účely dávek státní sociální podpory je plně dostačující dohoda o výživném rodičů. Dne 27.6.2013 podal žádost o přídavek na dítě jako zletilý, ve své žádosti uvedl pravdivé údaje a potřebné skutečnosti doložil. Výživné od svého otce dostává na základě platné dohody, která byla uzavřena mezi otcem a matkou. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť s tím žalovaný i žalobce souhlasili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí dílu prvního hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Soud přezkoumal v rámci žalobních námitek skutkový a právní stav věci a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podstatou sporu mezi žalobcem a žalovaným je otázka, zda je důvodem pro nepřiznání dávky státní sociální podpory – přídavku na dítě, pokud žadatel o tuto dávku, v případě, že s ním rodič nežije ve společné domácnosti, nedoloží k výzvě správního orgánu rozsudek o úpravě poměrů k nezletilým dětem, případně soudem schválenou dohodu rodičů o výživném. Soud předně uvádí, že v obdobné věci již několikrát rozhodoval, a to v rozsudcích ze dne 27.5.2013, sp. zn. 42 Ad 3/2011, sp. zn. 42 Ad 5/2011, sp. zn. 42 Ad 15/2011, kde podrobně danou problematiku rozebral, přičemž neshledal důvod, proč by se měl v daném případě od své judikatury odchýlit. V ustanovení § 50 odst. 1 zákona o rodině, je uvedeno, že nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o úpravě výchovy a výživy dítěte, může soud i bez návrhu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. V ustanovení § 86 odst. 1 zákona o rodině je stanoveno, že nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, upraví soud rozsah jejich vyživovací povinnosti nebo schválí jejich dohodu o výši výživného (§50). V daném případě žalobce nijak nezpochybňuje skutečnost, že s jeho otcem nežije. Výše uvedená ustanovení zákona o rodině se tedy na poměry její rodiny vztahují. Z výše uvedených ustanovení zákona o rodině vyplývá ve vztahu k výživnému, že pokud spolu rodiče nežijí a není upraveno výživné k nezletilým dětem, může soud v této věci rozhodovat i bez návrhu, ovšem pokud je výživné upraveno dohodou rodičů rozhoduje soud na návrh o schválení této dohody. Z jazykového výkladu dle názoru soudu tedy jednoznačně vyplývá, že v případě, že rodiče nezletilých dětí spolu nežijí (bez ohledu na to, zda jsou rodiče dítěte manželi či manželství neuzavřeli), musí být dle zákona o rodině upraveno výživné buď rozhodnutím soudu, nebo dohodou rodičů, která podléhá schválení soudu. S ohledem na skutečnost, že jazykový výklad je dle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR pouhým prvotním přiblížením k normě, přistoupil soud k hodnocení uvedených ustanovení i z hlediska teleologického výkladu. Celá úprava zákona o rodině je prodchnuta záměrem zákonodárce chránit zájmy, práva a postavení nezletilých dětí, a to dokonce i ve vztahu k jejich vlastním rodičům. S tímto postojem zákonodárce koresponduje i úprava výživného v případě, že rodiče nezletilých dětí spolu nežijí. Je totiž nutno přihlížet komplexně k úpravě výživného obsažené v zákoně o rodině. Nelze vytrhávat z kontextu pouhé ustanovení § 50 zákona o rodině bez přihlédnutí k ustanovení § 86 téhož zákona, které je systematicky zařazeno v části zákona o rodině označené jako „Výživné“. V případě schvalování dohody rodičů se totiž soudy v souladu s ustálenou judikaturou (např. doposud nepřekonaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.12.1954 č.j. Cz 529/54 – jehož právní závěry jsou použitelné i po změně právních předpisů) neomezují pouze na formální potvrzení existence takové dohody, ale posuzují takovou dohodu a zejména výši výživného z toho hlediska, zda prostředky poskytované nezletilému jsou poskytovány v takové míře, která odpovídá odůvodněným potřebám nezletilého dítěte i schopnostem a možnostem příslušného rodiče. Pokud při schvalování dohody rodičů dospěje soud k závěru, že uvedeným kritériím dohoda neodpovídá, pak ji neschválí. V případě, že rodiče následně nedosáhnou uzavření dohody o výživném, která by výše uvedeným kritériím odpovídala, může soud i bez návrhu přistoupit v souladu s ustanoveními § 50 a § 86 zákona o rodině k rozhodnutí o rozsahu vyživovací povinnosti. Záměrem zákonodárce bylo jednoznačně zajistit, aby nezletilé děti nemohly být zkráceny na svých právech v důsledku stanovení výše vyživovací povinnosti dohodou rodičů. Výživné na nezletilé děti totiž není příjmem jednoho z rodičů, se kterým může zcela volně nakládat a případně se jej plně nebo zčásti vzdát, ale jde o příspěvek rodiče, který nežije se svými dětmi, na pokrytí odůvodněných potřeb nezletilých. I při aplikaci teleologického výkladu dospěl soud k závěru, že v případě, že rodiče spolu nežijí, musí být rozsah vyživovací povinnosti stanoven rozhodnutím soudu nebo dohodou rodičů, která podléhá schválení soudu. Vzhledem k výše uvedené