7 Afs 149/2019 — Nejvyšší správní soud

15 Af 58/2018- 37 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 8 15 Af 58/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců JUDr. Jakuba Kroupy a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobkyně: V. Ch., narozená „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2018, č. j. 32685/18/5000-10470-706239 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2018, č. j. 32685/18/5000-10470-706239, kterým bylo toliko v odkazu na příslušnou právní úpravu změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“), a to platební výměr na penále ze dne 29. 11. 2017, č. 184/P/2017, č. j. 2426152/17/2500-31472-505011, jímž bylo žalobkyni za období od 3. 6. 2008 do 28. 11. 2017 za prodlení s odvodem do státního fondu za porušení rozpočtové kázně ve výši 300 000 Kč uloženým platebním výměrem ze dne 31. 8. 2016, č. j. 1983603/16/2500-31472-505011, vyměřeno podle § 44a odst. 7 a odst. 8 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), a zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), penále ve výši 300 000 Kč. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalobou napadené rozhodnutí, včetně platebního výměru správce daně na penále, je skutkově neoddělitelné s řízením vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 Af 124/2017, v němž se současně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2017, č. j. 47358/17/5000-10610-712195, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti shora vymezenému platebnímu výměru správce daně na odvod ve výši 300 000 Kč. 3. Dne 26. 5. 2008 žalobkyně uzavřela se Státním fondem rozvoje bydlení smlouvu č. 13205258 o poskytnutí úvěru z prostředků fondu, v souvislosti s níž se však stala obětí trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu § 250b odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů, ze strany pachatelů J. M. a M. Ř., kteří byli za tento čin následně pravomocně odsouzeni. Žalobkyně měla za to, že by související kupní smlouva na prodej bytu uzavřená mezi ní a prodávající H. K. měla být proto posouzena jako neplatná, a z tohoto důvodu nemohla být platně uzavřena ani smlouva o poskytnutí úvěru, neboť jestliže by věděla, že do žádosti uvedla jiné číslo účtu, než se kterým byla obeznámena, a že pachatelé zfalšovali podpis prodávající na kupní smlouvě, neuzavřela by žádnou z nich – uvedené skutečnosti jí tudíž nelze klást k tíži. V podrobnostech ohledně jednotlivých událostí předcházejících sjednání úvěrové smlouvy žalobkyně odkázala na svůj žalobní návrh v řízení o správní žalobě vedené pod již zmíněnou sp. zn. 15 Af 124/2017. Dle svého názoru se tak nikdy nestala dlužníkem z úvěrové smlouvy, přestože z obavy ze situace, v níž se ocitla, po určitou dobu splátky hradila, a nároky Státního fondu rozvoje bydlení jsou proto neoprávněné. S namítanou neplatností se nicméně správní orgány nevypořádaly, a to jak v řízení o porušení rozpočtové kázně, tak v řízení o vyměření penále. Zároveň nelze ve věci považovat za přiléhavý ani žalovaným odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2016, č. j. 62 Af 19/2015-71, který se týkal dodržování dotační kázně, kdy však v případě žalobkyně se o žádnou dotaci nejednalo. 4. V následující námitce se žalobkyně neztotožnila s názorem žalovaného, dle něhož jí bylo možné penále jako příslušenství daně vyměřit po nabytí právní moci platebního výměru na odvod. K tomu by mohlo dojít tehdy, pokud by samotný platební výměr byl zákonným rozhodnutím, v právě projednávané věci však žalobkyně již v předcházejícím řízení uvedla hned několik námitek poukazujících na nicotnost uvedeného správního aktu. Ačkoliv se správní orgány ani s nimi dosud nevypořádaly, čelí nyní jmenovaná daňové exekuci. V trestním řízení proti pachatelům byla přitom se Státním fondem rozvoje bydlení označena za osobu poškozenou a společně s ním odkázána se svým nárokem na náhradu škody do řízení ve věcech občanskoprávních. Z toho dle žalobkyně vyplývá, že pokud úvěr nečerpala a přesto jej splácela, je požadavek správních orgánů na jeho doplacení neoprávněný, když za škodu odpovídá jiná osoba. Splacením dluhu od žalobkyně a současně případným vymožením náhrady škody v občanskoprávním řízení od pachatelů by navíc správní orgány dosáhly duplicitního plnění z úvěrové smlouvy, což je však nepřípustné. 5. V dalším žalobním bodu vznesla žalobkyně námitku promlčení, neboť je s ohledem na původní předpis splátek úvěru přesvědčena, že minimálně část nároku již nelze vymáhat. Správce daně dle jejího názoru také v platebním výměru ze dne 29. 11. 2017 (pozn. soudu – žalobkyně v žalobě uváděla nesprávné datum 29. 11. 2007) ani dostatečně neodůvodnil, jakým způsobem stanovil počátek období pro vyměření penále na den 3. 6. 2008 (pozn. soudu – žalobkyně v žalobě uváděla nesprávné datum 3. 8. 2008) a jeho konec na den 28. 11. 2017, když úvěr splácela minimálně do 20. 6. 2011. Je rovněž s podivem, že státní fond odstoupil od úvěrové smlouvy více než 3 roky po poslední provedené úhradě ze strany žalobkyně, která se prokazatelně snažila celou situaci řešit již v srpnu 2012, avšak na její zprávy nebylo reagováno. Pokud tedy fond následně odstoupil od smlouvy až v červenci 2015, prodloužil tím dobu, za niž je nyní žalobkyni nezaviněně k její tíži vyměřováno penále. 6. Závěrem žalobkyně konstatovala, že nesouhlasí se závěry správních orgánů o tom, že by se dopustila porušení rozpočtové kázně neoprávněným použitím a zadržením návratné finanční výpomoci, jestliže žádné finanční prostředky v důsledku trestního jednání třetích osob neobdržela. A to zvláště pak za situace, kdy se na celkové vině mohl podepsat i samotný nedokonalý způsob poskytování finančních prostředků ze strany Státního fondu rozvoje bydlení. Správní orgány proto v uvedené věci rozhodovaly pouze se zaměřením na formální stránku věci, bez přihlédnutí k materiální stránce. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že ve správním řízení, jež je aktuálně předmětem soudního přezkumu Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 Af 124/2017, dospěl správce daně a následně i žalovaný po posouzení rozhodných skutečností k závěru o porušení rozpočtové kázně žalobkyně v důsledku použití jí poskytnutých finančních prostředků z úvěru na nikoliv sjednaný účel, a proto jmenované vyměřil odvod do státního fondu ve výši 300 000 Kč. Po nabytí právní moci platebního výměru na odvod dne 8. 11. 2017 v důsledku zamítnutí odvolání žalobkyně ze strany žalovaného vydal správce daně shora vymezený platební výměr na penále, neboť došlo ke splnění zákonných předpokladů pro jeho vyměření, tj. naplnění podstaty porušení rozpočtové kázně a prodlení s odvodem. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ve věci platebního výměru na odvod byla žalobkyní následně podána správní žaloba. Žalovaný má tedy za to, že postupoval zcela v souladu s předpisy a judikaturou soudů. 8. Řízení o vyměření penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je k samotnému řízení o odvodu povahy akcesorické, sleduje tedy jeho osud. Do doby, než bude proto případně soudem rozhodnuto o nezákonnosti rozhodnutí o vyměření odvodu, nelze předjímat ani nezákonnost rozhodnutí o vyměření penále, naopak je třeba vycházet z presumpce správnosti vydaného rozhodnutí. V této souvislosti žalovaný konstatoval, že v jím vedeném odvolacím řízení nebylo shledáno, že by výpočet penále provedený správcem daně byl nesprávný, když jmenovaný správní orgán v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rozpočtových pravidlech vyměřil žalobkyni při sazbě 1 ‰ denně za každý jednotlivý případ porušení rozpočtové kázně penále v celkové výši 547 367,02 Kč, přičemž protože toto nesmí ze zákona přesáhnout výši odvodu, stanovil následně jeho částku toliko na 300 000 Kč. 9. Závěrem žalovaný odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2013, č. j. 9 Afs 4/2012-30, dle něhož nelze před správními orgány a následně soudy v řízení týkajícím se stanovení povinnosti uhradit penále posuzovat otázky, zda vůbec a v jakém rozsahu došlo k porušení rozpočtové kázně, předmětem přezkumu může být pouze to, zda penále mělo být předepsáno, v jaké výši a za jakou dobu. Posouzení věci soudem 10. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s takovýmto projednáním vyslovili svůj souhlas. 11. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s.