5 As 257/2015 — Nejvyšší správní soud

59 A 40/2019- 31 - text  59 A 40/2019-31 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M., a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci, žalobkyně: X sídlem U Srnčího dolu 2165/11, Jablonec nad Nisou proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2019, č. j. X, takto: I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 15. 3. 2018, č. j. X, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení Žalobkyně se domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou, odboru stavebního a životního prostředí, oddělení životního prostřední a státní památkové péče (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 2. 11. 2018, č. j. X. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni podle § 110 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), uložena nápravná opatření k odstranění závad a zajištění řádné likvidace splaškových odpadních vod z objektu č. p. X v ulici X v k. ú. X. Konkrétně bylo žalobkyni uloženo předložit návrh připojení objektu č. p. X v ulici X k. ú. X na veřejnou kanalizaci přímo formou přípojky splaškové kanalizace a zároveň předložit návrh k odstranění septiku (nápravné opatření č. 1). Návrhy dle platné legislativy měly být předloženy vodoprávnímu úřadu Magistrátu města Jablonec nad Nisou v termínu do 31. 12. 2018. Samotná realizace přípojky a odstranění septiku (nápravné opatření č. 2) pak měly proběhnout v termínu do 30. 6. 2019. Žalovaný prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že nápravné opatření č. 1. uložil žalobkyni předložit v termínu do 30. 6. 2019 a nápravné opatření č. 2. realizovat v termínu do 31. 12. 2019, ve zbytku prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. II. Žaloba 1. Ve včas podané žalobě žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje odůvodnění proporcionality zásahu do vlastnického práva žalobkyně, která celých 25 let žije v dobré víře, že zákon neporušuje. Žalobkyně současně tvrdila, že v dané oblasti není jediná, kdo porušuje § 18 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), správní orgány však stanovily nápravná opatření pouze jí. Pokud taková opatření nebyla uložena ostatním vlastníkům pozemků a staveb na nich umístěných, kteří nejsou připojeni přímo na kanalizační řad, jedná se o opatření vůči žalobkyni šikanózní. Žalobkyně zdůrazňovala, že stejný stav je minimálně u 50 % všech domů v Jablonci nad Nisou. Žalobkyně navrhovala provést v tomto směru dokazování výslechem jednatelky žalobkyně paní X, výslechem ředitele a bývalého společníka žalobkyně X, rozhodnutím Magistrátu města Jablonec nad Nisou, oddělení životního prostřední a státní památkové péče ze dne 8. 4. 2019, č. j. X, o částečném odmítnutí žádosti o informace a částečném poskytnutím informací dle zákona č. 106/1999 Sb. a informací Magistrátu města Jablonec nad Nisou, oddělení životního prostředí a státní památkové péče dle zákona č. 106/1999 Sb. ze dne 7. 3. 2019, č. j. X. 2. Žalobkyně dále namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí vzhledem k neurčitosti výrazu použitého ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalovaného, konkrétně výrazu „v souladu s platnou legislativou“. Dle žalobkyně ani zákon o vodovodech a kanalizacích, ani vodní zákon žádné vodítko k výkladu tohoto výrazu neposkytují. Žalobkyně v této souvislosti odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2016, č. j. 5 As 257/2015 - 32, dle něhož při posuzování technické možnosti připojení na kanalizaci ve smyslu § 3 odst. 8 zákona o vodovodech a kanalizacích je nutné zohlednit zásadu proporcionality. Nelze totiž vydat rozhodnutí o povinnosti připojit se na kanalizaci, pokud by takové rozhodnutí bylo zcela zjevně nepřiměřené okolnostem případu. 3. Pokud je smyslem napojení na kanalizační přípojku ukončenou čističkou odpadních vod ochrana životního prostředí, co do segmentu vyčištění znečištěné vody a její navrácení do volné přírody, nebyla žalobkyni nikdy v minulosti správně trestána za to, že by porušila právo na ochranu životního prostředí tím, že nemá kanalizační přípojku „v souladu s platnou legislativou“. Žalobkyně nebyla ani nikdy vyzvána provozovatelem čistírny odpadních vod k tomu, aby ze svého objektu vypouštěla více znečištěnou odpadní vodu, aby hmotné části nebyly „předčištěny“ formou jímky. 4. Žalobkyně dále tvrdila, že na ni zákon o vodovodech a kanalizacích nedopadá. To dovozovala a contrario z § 1 odst. 3 písm. a) zákona o vodovodech a kanalizacích. Namítala, že s touto námitkou se žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal. 5. Ze všech shora uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo zrušeno a řízení zastaveno. III. Vyjádření žalovaného 6. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný nejprve uvedl, že i u ostatních objektů v ulici U Srnčího by měl být proveden vodoprávní dozor. Vodoprávní úřad by měl zjistit, zda i u těchto objektů nevznikla potřeba uložit opatření k uvedení likvidace odpadních vod do souladu se zákonem. K námitce žalobkyně, že uložené opatření je neurčité, žalovaný uvedl, že „do souladu s platnou legislativou“ v daném případě znamená do souladu s § 18 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, což lze dovodit z prvostupňového i napadeného rozhodnutí. Správní orgán I. stupně ani žalovaný nemohou předjímat, jak by si kanalizační přípojku žalobkyně přesně zrealizovala, na jaké části pozemku, v jaké délce, z jakého materiálu apod. Dle žalovaného nemusí mít žalobkyně hlubší znalosti práva, aby zadala práce projektantovi, který by jí zhotovil jednoduchý projekt kanalizační přípojky a ten by pak předložila správnímu orgánu I. stupně k posouzení. Žalovaný potvrdil, že dosavadní stav odkanalizování trval velmi dlouho, ve spisu je doklad o existenci septiku na pozemku p. č. X v k. ú. X již z roku 1937. Žalobkyně skutečně dlouhodobě likvidovala odpadní vody v souladu se zákonem, to však jen do 1. 1. 2014, kdy se změnilo znění § 18 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích. Dle § 2 odst. 3 správního řádu může správní orgán zasahovat do nabytých práv za podmínek stanovených zákonem. V § 18 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích je od 1. 1. 2014 uvedeno, že v případě, že je kanalizace ukončena čistírnou odpadních vod, není dovoleno vypouštět do této kanalizace odpadní vody přes septiky a čistírny odpadních vod, pokud se nejedná o čistírny odpadních vod k odstranění znečištění, které převyšuje limity znečištění uvedené kanalizačním řádem. To znamená, že stav, který trval od roku 1937, začal být od 1. 1. 2014 v rozporu se zákonem o vodovodech a kanalizacích. Dle žalovaného tedy správní orgán I. stupně měl oprávnění provést zásah do práv žalobkyně již nabytých a uložit ji opatření uvedená ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Jelikož byla v zájmové lokalitě vybudována veřejná kanalizace svedená na centrální čističku odpadních vod, nemohl správní orgán I. stupně ani jinak postupovat. Žalovaný nesouhlasil s námitkou žalobkyně, že se na ni zákon o vodovodech a kanalizacích nevztahuje. Podle § 2 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích je totiž žalobkyně odběratelem. Podle tohoto ustanovení je odběratelem vlastník pozemku nebo stavby (v tomto případě je žalobkyně vlastníkem stavby vodního díla - septiku) připojené na kanalizaci. Dle žalovaného se proto na žalobkyni vztahuje i ustanovení § 18 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích. Toto ustanovení je v zákoně o vodovodech a kanalizacích zakotveno proto, aby septiky a čistírny odpadních vod předřazené před velké obecní komunální čistírny odpadních vod nesnižovaly účinnost těchto čistíren tím, že samy odpadní vody předčistí a k dalšímu čištění je odvádějí již zředěné. Žalovaný navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout. IV. Replika žalobkyně 7. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně setrvala na svém právním názoru. Zdůraznila, že status quo byl nastolen již od roku 1937, kdy právní předchůdci žalobkyně provedli úpravu odkanalizování objektu přes septik. V době, kdy vznikla čistírna odpadních vod, žalobkyně vypouštěla odpadní vody ze svého objektu přes částečnou filtraci septikem. Z pohledu § 18 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích je navíc míra škodlivosti jednání žalobkyně mizivá. Čistě hypoteticky by šlo na úmyslné protiprávní jednání usuzovat za situace, kdy by objekt žalobkyně byl jediný (poslední), který by v celé dotčené lokalitě nebyl napojen kanalizační přípojkou přímo na odpadní stoku, tak tomu však není. Pokud v dané lokalitě bylo více objektů, které nejsou napojeny na kanalizační přípojku, mělo by smysl postupovat v celém komplexu opatření tak,