4 Ads 53/2011 — Nejvyšší správní soud

59 Ad 1/2020- 26 - text  59 Ad 1/2020 - 26 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobkyně: X bytem X zastoupena advokátem JUDr. Josefem Kopřivou sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 proti žalovanému: ředitel Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje sídlem Barvířská 29/10, Liberec o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2020, č. j. X takto: I. Rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje ze dne 9. 1. 2020, č. j. X, se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Josefa Kopřivy. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí ředitelky kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje ze dne 10. 10. 2019, č. j. X, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně uhradit škodu na majetku ČR - Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje ve výši 7 139 Kč, za niž v důsledku ztráty mobilního telefonu X odpovídá podle § 97 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Ve výrokové části rozhodnutí žalovaný dále konstatoval, že žalobkyně je povinna zaplatit uvedenou částku ve lhůtě do 31. 5. 2020. 2. V napadeném rozhodnutí žalovaný nejprve zrekapituloval obsah rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a spisového materiálu. Z něj vyplývá zejména to, že dne 24. 1. 2019 žalobkyně podepsla hlášenku o vzniku škody, jejímž obsahem je ohlášení škody v důsledku ztráty svěřeného služebního mobilního telefonu X. Ke ztrátě mělo dojít dne 20. 1. 2019 asi v 19.55 hodin při cestě přeplněným metrem na fotbalový zápas v Barceloně ve Španělsku, kdy měl být telefon žalobkyni odcizen ze zapnuté kapsy její bundy. Dne 1. 8. 2019 bylo žalobkyni oznámeno zahájení řízení o náhradě škody, dne 5. 9. 2019 se ve věci konalo ústní jednání. Žalobkyně se k věci vyjadřovala, popisovala, že ke krádeži došlo, když jela s bratrem přeplněným metrem na fotbalový zápas. Krádež následně nahlásila španělské městské stráži (X), o čemž předložila protokol v katalánštině. Předložila také fotografie bundy, z níž byl telefon odcizen, a svou fotografii z tehdejšího fotbalového zápasu. Správní orgán I. stupně měl zjištěno, že telefonní číslo žalobkyně bylo aktivní ve Španělsku do 20. 1. 2019, 19.43 hodin. 3. Správní orgán I. stupně na podkladě provedeného řízení konstatoval, že žalobkyně v plné výši odpovídá za škodu vzniklou ztrátou svěřeného mobilního telefonu, a to s ohledem na § 97 zákona o služebním poměru. Dle tohoto ustanovení je zavinění příslušníka presumováno a bezpečnostní sbor není povinen jej prokazovat. Žalobkyně neprokázala, že ke ztrátě došlo zcela nebo zčásti bez jejího zavinění, když v tomto ohledu setrvala pouze v rovině tvrzení. Žalobkyni tedy bylo uloženo zaplatit částku rovnající se ceně telefonu do 31. 1. 2020. 4. S uvedenými závěry se žalovaný ztotožnil, když zdůraznil zvláštnost institutu odpovědnosti příslušníka podle § 97 zákona o služebním poměru. Je to příslušník, kdo je za účelem zproštění odpovědnosti povinen prokázat dostatek péče o svěřený majetek a zachování opatrnosti. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz o uložení telefonu do kapsy bundy uzavřené na zip, o čemž nesvědčí fotografie samotné bundy. Listina sepsaná španělskou policií o subjektivním vyjádření žalobkyně dokládá pouze ohlášení podezření z odcizení telefonu. Žalobkyně tedy neunesla své důkazní břemeno. Žalovaný rovněž zpochybnil, že by jednání žalobkyně, jež si dle svého tvrzení dala telefon do kapsy před nástupem do přecpaného metra, bylo opatrné. K odvolací argumentaci rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2011, č. j. 4 Ads 53/2011-59, žalovaný poukázal na to, že v nynější věci není ve správním spise jakákoli opora k prokázání toho, že žalobkyně přijala preventivní opatření a chovala se dostatečně opatrně při péči o svěřený telefon. V závěru svého rozhodnutí žalovaný pouze korigoval nesprávný odkaz správního orgánu I. stupně na § 95 zákona o služebním poměru a konstatoval naplnění podmínek pro zamítnutí odvolání a potvrzení prvostupňového rozhodnutí. 5. Žalobkyně v podané žalobě nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh správního řízení a obsah rozhodnutí správních orgánů. Namítla, že požadavek žalovaného na předložení důkazu o ochraně telefonu v její těsné blízkosti je veden absurdními úvahami, neboť v běžném životě si člověk před nástupem do dopravního prostředku neopatřuje důkazní prostředky o bezpečném uložení věci ani nemá zdokumentováno, jak došlo ke krádeži. Žalobkyně stejně jako ve svém odvolání odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2011, č. j. 4 Ads 53/2011-59, v němž nalézá oporu pro svou argumentaci. Pokud žalovaný zpochybnil podobnost tehdy Nejvyšším správním soudem řešené věci s případem žalobkyně, odkázala žalobkyně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010, č. j. 10 Ca 199/2009-26, který byl uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu přezkoumáván a z nějž je rovněž zřejmé, že tamější situace byla nyní řešené věci podobná. Důkazní břemeno žalobkyně tak, jak jej pojímá žalovaný, vůbec nelze unést. Žalobkyně nesouhlasí s konstatováním žalovaného, že si nepočínala opatrně. Zloděj ji mohl při ukládání telefonu do kapsy vidět, i kdyby jej tam ukládala na ulici před vstupem do metra. Bunda jiné kapsy pro uložení telefonu neměla. Žalobkyni není zřejmý obsah výkladu ustanovení § 97 zákona o služebním poměru ze strany žalovaného. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů považuje žalobkyně za nezákonná pro porušení § 180 odst. 1, § 181 odst. 2 písm. a) a c) a § 190 odst. 7 zákona o služebním poměru. 6. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný zopakoval důvody, které jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobkyně byla v řízení náležitě poučena, byla navíc právně zastoupena advokátem. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno podle § 97 zákona o služebním poměru. Ve správním spise na rozdíl od žalobkyní zmiňované věci řešené Nejvyšším správním soudem chybí opora k závěru o přijetí dostatečných preventivních opatření ze strany žalobkyně. Proto byla žalobkyni uložena povinnost k náhradě škody s lhůtou plnění do 31. 5. 2020. Žalovaný dodal, že žalobkyně ve věci rovněž podala podnět k přezkoumání napadeného rozhodnutí k ministru vnitra. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. 7. Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející soud přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s. ř. s. s tím, že přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. 8. Podle § 97 odst. 1 zákona o služebním poměru, příslušník odpovídá v plné výši za ztrátu předmětů, které mu svěřil bezpečnostní sbor a on jejich převzetí písemně potvrdil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se příslušník zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že ztráta svěřených předmětů vznikla zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. 9. V daném případě nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalobkyně oproti písemnému potvrzení, které je založeno ve správním spise, převzala předmětný mobilní telefon, jenž byl následně ztracen, čímž vznikla řešená škoda. Podstata věci tkví v posouzení okolností ztráty svěřeného telefonu a učinění závěru ohledně zavinění žalobkyně na této ztrátě. Žalovaný se nemýlí, pokud poukazuje na důkazní břemeno žalobkyně, která má prokázat, že ztrátu nezavinila. Soud nicméně konstatuje, že žalovaný vykládá § 97 zákona o služebním poměru zakotvující důkazní břemeno příslušníka v této otázce příliš striktně, resp. že tvrzením žalobkyně a jí předloženým důkazům nepřikládá dostatečný význam. V důsledku toho pak směřuje argumentace žalovaného k vyprázdnění ustanovení § 97 odst. 2 zmíněného zákona, neboť unesení důkazního břemene, jak si jej představuje žalovaný, je téměř vyloučeno. 10. Žalobkyně adekvátně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2011, č. j. 4 Ads 53/2011-59, z nějž, stejně jako z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010, č. j. 10 Ca 199/2009-26, který byl vydán v téže věci, plyne, že tehdy řešený případ byl po skutkové stránce velmi obdobný nyní řešené věci. Jednalo se o případ, kdy byla v průběhu cesty plným trolejbusem okradena příslušnice bezpečnostního sboru, jejíž odcizený služební průkaz byl uložen v zapnuté kabelce, kterou měla během cesty při sobě. Když následně zjistila, že byla okradena, nah