8 Afs 78/2006 — Nejvyšší správní soud

15 Af 123/2017- 43 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 16 15 Af 123/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Martiny Vernerové a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobce: Ing. D. S., Ph.D., narozen „X“, bytem „X“, zastoupen daňově poradenskou společností AGIS účetnictví a daně, a. s., sídlem Jaroslava Průchy 1682/1, 434 01 Most, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2017, č. j. 39851/17/5300-22444-704601, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím své zástupkyně domáhal vyslovení nicotnosti nebo zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 12. 9. 2017, č. j. 39851/17/5300-22444-704601, jímž byl v řízení o odvolání žalobce změněn platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 27. 1. 2014, č. j. 247143/14/2510-24802-505376. Tímto platebním výměrem správce daně žalobci podle § 98 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) ve spojení s čl. II bod 4 zákona č. 502/2012 Sb., kterým se mění zákon o DPH a další související zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 502/2012 Sb.“) a podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) stanovil náhradním způsobem daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za neuplatnění daně při nesplnění povinnosti se registrovat k DPH podle § 95 odst. 1 zákona o DPH ve výši 429 546 Kč za zdanitelná plnění, která byla uskutečněna bez daně v období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2012. Žalobou napadeným rozhodnutím byla tato částka změněna na 369 136 Kč a v ostatním zůstal výrok platebního výměru beze změny. Žalobce se v žalobě současně domáhal toho, aby soud přiznal žalobci náhradu nákladů soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce konstatoval, že žalovaný dne 13. 9. 2017 odeslal žalobou napadené rozhodnutí jeho zástupci, který jej zastupoval v řízení o odvolání. Žalobce ovšem již dne 14. 9. 2017 doručil místně příslušnému správci daně novou plnou moc a na základě této plné moci doplňoval předmětné odvolání. Přestože žalobce informoval žalovaného o kolizi plných mocí a skutečnosti, že napadené rozhodnutí nebylo řádně doručeno, žalovaný se doplněním odvolání odmítl zabývat. Žalobce byl s ohledem na uvedené přesvědčen, že žalobou napadené rozhodnutí nebylo řádně doručeno, což způsobilo jeho nicotnost. Z druhého doplnění odvolání, kterým se žalovaný nezabýval, je podle žalobce zjevná nedostatečnost dokazování. K tomu žalobce poznamenal, že přílohou uvedeného doplnění je i tabulka obratů podle data uskutečnění zdanitelného plnění bez možnosti řešit případné korekce obratu z titulu osvobození s ohledem na místo plnění. 3. Žalobce namítal, že žalovaný nesprávně posoudil odvolací důvod spočívající v protiprávnosti odvození povinnosti registrace plátce DPH od obratu za dobu předcházející lhůtě pro vyměření daně. Podle žalobce je § 98 zákona o DPH speciálním titulem pro stanovení daně, jehož použití závisí na nesplnění povinnosti registrovat se jako plátce daně, tj. dosažení zákonem stanoveného obratu před datem povinné registrace, a na obratu po datu povinné registrace. Vyměření daně je z hlediska času obecně limitováno v § 148 daňového řádu, který je třeba vykládat speciálně ve vztahu k § 98 téhož zákona, protože doslovným výkladem by lhůta pro vyměření daně nezanikla nikdy. Prekluze je podle žalobce odvozována od konkrétních lhůt stanovených jinými ustanoveními, která navazují na právní skutečnosti zakládající daňovou povinnost. Žalobce podotkl, že prekluzi je třeba vztahovat i na dobu, kdy se posuzuje splnění podmínek pro registrační povinnost. V této souvislosti žalobce upozornil na názor Ústavního soudu, že chybí-li jednoznačná právní úprava, má být ta platná vykládána ve prospěch poplatníka. Konstatoval, že osoba povinná k dani má nejčastěji povinnost podat přihlášku k registraci plátce DPH z důvodu překročení obratu za nejvýše dvanáct bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců. Byl přesvědčen, že správce daně nemůže stanovit okamžik rozhodný pro určení počátku zjištění souhrnu úplat za uskutečněná zdanitelná plnění před tříletou lhůtou pro stanovení daně. Pokud by se zákon vykládal opačně a správce daně by si mohl stanovit počátek dvanáctiměsíčního období pro určení obratu libovolně, mohl by tím krýt svou nečinnost při ověřování povinnosti registrace a kdykoli v budoucnu ji napravit. Žalobce shrnul, že lhůta uvedená v § 148 daňového řádu by měla limitovat i počátek dvanáctiměsíční lhůty pro počítání obratu, který může správce daně zpětně zohlednit při určení splnění podmínky registrace k DPH a aplikaci § 98 zákona o DPH. Zdůraznil, že správce daně protiprávně stanovil okamžik, kdy se měl žalobce stát plátcem daně, neboť měl obrat stanovit za dvanáct kalendářních měsíců počínaje od 1. 10. 2010 (tři roky před zahájením daňové kontroly). V důsledku toho pak správce daně protiprávně určil souhrn úplat za uskutečněná zdanitelná plnění, která byla uskutečněna bez daně v období, kdy měl být žalobce plátcem daně. Žalobce rovněž podotkl, že prekluze je zjevná i ze skutečnosti, že daňový subjekt neměl povinnost uchovávat potřebné doklady pro hodnocené období. Podle žalobce nebylo možno objektivně zjistit, zda byly, či nebyly splněny podmínky pro registraci k DPH, protože potřebné doklady nebyly a podle platné právní úpravy ani neměly být k dispozici. Žalobce si byl vědom, že se shora uvedenými námitkami krajský soud již jednou zabýval, nicméně žádal, aby soud svůj závěr přehodnotil. 4. Podle žalobce nebyly dostatečně zjištěny podmínky pro stanovení daně, neboť správce daně při určení obratu neprověřil, zda jím započítané částky naplňují definici úplaty za uskutečněná plnění. Nezabýval se otázkou, zda se tyto částky vztahují k plněním, jejichž den uskutečnění náleží do dvanácti bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců, za které se stanovuje obrat. Správce daně vycházel pouze z příjmů uvedených v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009, aniž zkoumal, zda mezi tyto příjmy nejsou zahrnuty úhrady pohledávek za plnění, která se uskutečnila v roce 2008 nebo jejichž den uskutečnění nastane mimo zkoumané období pro stanovení obratu. Správce daně se rovněž nezabýval otázkou, zda se částky zahrnované do obratu vztahují k plněním s místem plnění v tuzemsku, a v případě příjmů z pronájmu otázkou, zda je tento příjem pouze nájemným, nebo zahrnuje služby spojené s nájmem, které se nájemci přeúčtovávají a nezapočítávají se do obratu. Žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného, že příjmy z pronájmu nelze považovat za příležitostné. Příležitostnost těchto příjmů viděl žalobce v tom, že pronajímané nemovitosti koupil hlavně za účelem spekulativního růstu jejich ceny a pronajímal je jen v době, kdy byla situace na trhu pro prodej nepříznivá. Pronájem realizoval pouze příležitostně, pokud se naskytla možnost. Touto otázkou se však daňové orgány nezabývaly. 5. Žalobce zdůraznil, že se v tomto případě nejedná o obhájení daňového tvrzení, neboť neexistují žádné skutečnosti, které by měl žalobce jako daňový subjekt tvrdit a prokazovat, a důkazní povinnost tak leží zcela na správci daně. Ten podle žalobce neprokázal hodnoty, z nichž daň stanovil. Nadto správce daně měl dlouhodobě k dispozici informace o tom, že by mohly být splněny podmínky pro povinnou registraci k DPH, ale nekonal. Když poté konal, tak nedůsledně, čímž způsobil důkazní nouzi, která nemůže jít k tíži žalobci. Žalobce byl přesvědčen, že správce daně měl prokázat, že nastala skutečnost opravňující stanovit daň náhradním způsobem, tj. že daňovému subjektu vznikla povinnost registrovat se jako plátce DPH. Ze všech protokolů, zpráv z kontroly a jiných podání je podle žalobce zcela zjevné, že správce daně neformuluje své otázky přesně a že žalobce dokládá své příjmy, jak je definuje tehdy platná právní úprava DPH, nikoli obrat. Žalobce dodal, že uvedenou námitku nelze hodnotit jako nekonkrétní, jelikož tato vada stíhá opravdu všechny protokoly a písemnosti týkající se věci. Podle žalobce vydal žalovaný napadené rozhodnutí na základě zmíněného rozsudku krajského soudu, aniž by žalobce vyzval k navržení důkazních prostředků umožňujících správné rozdělení základu daně do období se změněnou sazbou daně; použil přitom hodnoty získané v daňovém řízení. Žalovaný tak zkrátil žalobce na jeho právech. 6. Podle žalobce vyhodnotila příslušná pracovnice správce daně vyplněný přehled obratu za leden až prosinec 2012, který doložil na základě výzvy ze dne 29. 4. 2013 k doplnění údajů potřebných pro registraci k DPH, a osobní jednání tak, že není potřeba, aby se žalobce registroval jako pl