6 As 18/2009 — Nejvyšší správní soud

16 A 3/2021- 50 - text  12 16 A 3/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: Mgr. S. W., narozená X, bytem X, zastoupená JUDr. Janem Walterem, advokátem, sídlem Volyňských Čechů 837, 438 01 Žatec, proti žalovanému: Vrchní státní zastupitelství v Praze, sídlem náměstí Hrdinů 1300/11, 140 65 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2020, č. j. SIN 221/2020-8, takto: I. Rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. SIN 221/2020-8, a rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 1 SIN 27/2020-13, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. SIN 221/2020-8, jímž žalovaný k jejímu odvolání změnil rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen „krajské státní zastupitelství“) ze dne 24. 11. 2020, č. j. 1 SIN 27/2020-13, tak, že z výroku rozhodnutí vypustil text „písm. a“. Ve zbytku žalovaný potvrdil rozhodnutí krajského státního zastupitelství, kterým byla odmítnuta žádost žalobkyně ze dne 2. 10. 2020 o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), kterou žalobkyně žádala o poskytnutí soupisu jím vedeného spisu sp. zn. 1 KZN 392/2020. Žalobkyně se současně v žalobě domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném výkladu § 11 odst. 6 informačního zákona. Odborná literatura (Furek, A., Rothanzl, L., Jírovec, T. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, str. 560) zmiňuje pouze dva případy, kdy judikatura správních soudů připustila použití výluky dle § 11 odst. 6 informačního zákona. Šlo o informace o totožnosti policejních informátorů a o kriminalistických postupech a metodách, které nejsou veřejně dostupné v odborných kriminalistických publikacích. Společným jmenovatelem těchto okolností bylo ohrožení schopnosti státu postihovat kriminální činy. Nic takového v řešené věci podle žalobkyně shledat nelze a žalovaný ani neukázal, že by to možné bylo. K tomu, aby ohrožení plnění těchto úkolů bylo důvodem k odepření informací, se musí jednat o ohrožení reálné a prokazatelně existující, nikoli pouze hypotetické (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 338/2016-55). Podle žalovaného přitom je třeba počítat s možností opětovného zahájení a též s tím, že předešlé poskytnutí informací by mohlo vést ke zhoršení schopnosti orgánů činných v trestním řízení vyhledávat, odhalovat trestnou činnost nebo předcházet trestné činnosti a tuto činnost stíhat. Aplikace daného ustanovení zákona je tak podle žalobkyně i nedostatečně odůvodněna, když žalovaný též ani konkrétně nespecifikuje tvrzené ohrožení ve smyslu § 11 odst. 6 informačního zákona. 3. S ohledem na znění § 12 informačního zákona je žalobkyně toho názoru, že pokud by skutečně u některých částí spisového přehledu bylo namístě aplikovat důvod omezení podle § 11 odst. 6 informačního zákona, pak se takový důvod nepřenáší automaticky na ostatní části spisového přehledu. K tomu se vyjádřil žalovaný v bodu 21. napadeného rozhodnutí tak, že v dané věci není namístě dělit předmět žádosti na dílčí části, a požadovanou informaci je tedy třeba pojímat jako jeden celek. Podle žalobkyně takováto paušalizace nemá žádnou oporu v zákoně. Z důvodu nedostatečného odůvodnění aplikace § 11 odst. 6 informačního zákona však žalobkyně v současnosti nemůže kvalifikovaně polemizovat s tím, že tento důvod se nevztahuje na všechny části spisového přehledu. 4. Dále žalobkyně namítala, že judikatura Ústavního soudu vyžaduje, aby prakticky při jakémkoli omezení práva na informace byl proveden ad hoc test veřejného zájmu. Veřejný zájem na zpřístupnění vyžádané informace žalobkyně popsala ve svém podání z 20. 10. 2020, ve kterém uvedla, že věci vedené Okresním státním zastupitelstvím v Chomutově pod zn. ZN 235/2019, ZN 51/2020 a ZN 8512/2020 byly iniciovány trestními oznámeními směřovanými na pracovníky stavebního úřadu. Ta na pokyn žalobkyně podal právní zástupce žalobkyně, který ji zastupuje v záležitostech týkajících se obtěžování hlukovými imisemi z provozu pilařského závodu v obci Kovářská. Podle žalovaného je veřejný zájem na poskytnutí informace relevantním pouze tehdy, pokud by žadatel požadoval např. informace o věci, která by byla široce medializována, kde by se jednalo o kauzu týkající se vrcholné politiky, či že by tato věc byla veřejnosti známa včetně všech svých detailů. Žalobkyně je naopak toho názoru, že ani povaha veřejného zájmu v její věci nevylučuje možnost provést poměření konkurujících zájmů. Žalobkyně prokazovala veřejný zájem tím, že orgány činné v trestním řízení postupovaly nesprávně, neboť nesprávně vyhodnotily počátek běhu promlčení lhůty. Za nesprávnou označila s tím související úvahu žalovaného, podle kterého to, že se žalobkyně domnívá, že v určité věci došlo k pochybení, samo o sobě nemůže odůvodnit poskytnutí informací o tomto výseku činnosti orgánů činných v trestním řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Má za to, že v napadeném rozhodnutí podrobně vysvětlil podmínky interpretace a aplikace § 11 odst. 6 informačního zákona a detailně se vypořádal se všemi námitkami. Žalobkyně k jeho závěrům nepředkládá žádnou komplexní oponenturu. Žalobkyně pomíjí, že zmíněný komentář k informačnímu zákonu je z roku 2016, od té doby byla vydána řada rozhodnutí správních soudů vykládajících § 11 odst. 6 informačního zákona. Došlo i k legislativní změně tohoto ustanovení; podle důvodové zprávy má chránit všechny kvalifikované údaje související s činností orgánů podílejících se na plnění úkolů uvedených v daném ustanovení. Poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 338/2016-55, je podle žalovaného nepřípadný, žalobkyně navíc argumentovala pouze jeho pasážemi, ve kterých byl rekapitulován obsah rozsudku Městského soudu v Praze, který Nejvyšší správní soud zrušil. Nejvyšší správní soud naopak potvrdil zásadu, že poskytování informací v režimu informačního zákona nesmí obcházet omezení vyplývající z podstaty samotného trestního řízení. To je ve své počáteční fázi zásadně neveřejné. Obcházet nelze ani § 65 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), v němž je upraveno právo nahlížet do trestních spisů. Spisy státního zastupitelství ani nejsou určeny k tomu, aby byly zpřístupňovány účastníkům řízení, natož veřejnosti. Žalovaný setrval na tom, že subjektivní přesvědčení žalobkyně o „chybě“ v konkrétní věci vedené u orgánů činných v trestním řízení nemůže samo o sobě odůvodnit veřejný zájem na poskytování informací o této věci. Replika žalobkyně 6. Žalobkyně v replice ze dne 7. 4. 2021 namítla, že žalovaný neodkázal na konkrétní judikaturu, která by měla překonat jí tlumočené závěry. Jde-li o rozsudek ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 338/2016-55, Nejvyšší správní soud se v jeho odstavci 26 výslovně ztotožňuje s úvahou Městského soudu v Praze v tom, že ohrožení schopnosti orgánů činných v trestním řízení plnit své úkoly musí být konkrétně a srozumitelně vyjádřené a zároveň prokazatelně existující, nikoliv pouze hypotetické. To, že trestní řízení je v počáteční fázi zásadně neveřejné, podle žalobkyně neznamená, že informace o činnosti orgánů činných v trestním řízení jsou absolutně vyloučeny z přístupu veřejnosti. Právo na informace představuje v mezích daných § 11 odst. 6 a § 11 odst. 4 písm. a) informačního zákona výjimku z této zásady. 7. Nad rámec uvedeného žalobkyně doplnila, že státní zastupitelství je podle ní motivováno i dalším nelegitimním zájmem, a sice tím, aby neukázalo na závadu ve svém předchozím postupu, kdy po prověřování provozu závodu „Pila Kovářská“ policejní orgán věc odložil namísto toho, aby věc postoupil příslušnému stavebnímu úřadu ke stíhání přestupku. Vyjádření žalovaného k replice žalobkyně 8. Žalovaný ve svém vyjádření k replice žalobkyně konstatoval, že z obsahu repliky je zcela zřejmé, že žalobkyně se postupem podle informačního zákona včetně nyní podané žaloby pokouší obejít řádný postup v trestním řízení upravený k tomu určenými zvláštními procesními předpisy. Posouzení věci soudem 9. O žalobě soud rozhodl v souladu