9 As 222/2014 — Nejvyšší správní soud

16 A 52/2021- 39 - text  12 16 A 52/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Martiny Vernerové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO: 41197518, sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem, zastoupen Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 193/20, 405 02 Děčín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2021, č. j. KUUK/065700/2021/Vod, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 17. 5. 2021, č. j. KUUK/065700/2021/Vod, a usnesení Komise k projednávání přestupků města Litoměřice ze dne 14. 4. 2021, č. j. MULTM/0023443/21/PT/Jko, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se včasnou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2021, č. j. KUUK/065700/2021/Vod, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení Komise k projednávání přestupků města Litoměřice (dále jen „přestupková komise“) ze dne 14. 4. 2021, č. j. MULTM/0023443/21/PT/JKo. Tímto usnesením přestupková komise v souladu s § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) vyslovila, že žalobkyně není účastníkem řízení (poškozeným) v řízení o přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“), kterého se měl dne 8. 1. 2020 v Litoměřicích dopustit E. K., narozen X. 2. Současně se žalobkyně v žalobě domáhala toho, aby soud zrušil také zmíněné usnesení přestupkové komise, aby uložil žalovanému ve vztahu k podřízeným orgánům stanovit, že náklady na hrazené (zdravotní) služby, které byly vynaloženy na ošetření a léčení poškozeného v důsledku zaviněného protiprávního jednání, jsou škodou uplatnitelnou v přestupkovém řízení a opodstatňují účastenství zdravotní pojišťovny jako poškozené v řízení o přestupku, a aby uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení. Žaloba 3. V žalobě žalobkyně uvedla, že jí byla způsobena škoda protiprávním jednáním E. K., který dne 8. 1. 2020 chytil poškozeného F. T. za nohu a podtrhl mu ji směrem dopředu tak, že poškozený upadl na záda, čímž mu způsobil zranění levého kolene a zranění v oblasti krční páteře, která si vyžádala ošetření a léčení v nemocnici Litoměřice. Žalobkyně uhradila smluvním zdravotnickým zařízením zdravotní péči, která byla v souvislosti s napadením zraněnému poskytnuta, a podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“) jí tak vznikl nárok na náhradu těchto nákladů vůči E. K. Podotkla, že podle § 70 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) uplatnila nárok na náhradu škody u přestupkové komise. Přestupková komise ani žalovaný však žalobkyni postavení poškozeného v řízení o přestupku nepřiznali. 4. Žalobkyně konstatovala, že zákon nijak nedefinuje škodu z hlediska jejího přímého či nepřímého způsobu vzniku. Zdůraznila, že jí byla přestupkem způsobena škoda a vzhledem k tomu, že v řízení o přestupku uplatnila nárok na náhradu škody, je ve smyslu § 70 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky účastníkem řízení v postavení poškozeného a přestupková komise měla povinnost o tomto nároku rozhodnout. Na zcela totožném principu je podle žalobkyně rozhodováno o náhradě škody v trestním řízení. Dodala, že neuplatňuje nárok na náhradu nemajetkové újmy, nýbrž na náhradu škody; k tomu poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 4/2003. 5. Podle žalobkyně žalovaný i přestupková komise při svém rozhodování vycházeli především z dlouholetého výkladu Ministerstva vnitra (zápis z konzultačního dne k přestupkové problematice konaného dne 9. 6. 2020), který je však v rozporu se zákonem a se závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 10 A 76/2018-29. Tento rozsudek žalobkyně citovala na podporu svého tvrzení, že i v řízení o přestupku jí náleží postavení poškozeného a že zákon nerozlišuje mezi přímým a nepřímým způsobem vzniku škody. Podotkla, že neexistuje důvod, který by odůvodňoval rozdílný přístup k adheznímu řízení v rámci řízení o přestupku oproti řízení trestnímu. Žalobkyně nesouhlasila s názorem žalovaného, že závěry zmíněného rozsudku Městského soudu v Praze jsou závazné toliko v konkrétním případě a nemají precedenční charakter. Zdůraznila, že podle § 2 odst. 4 správního řádu by neměly při rozhodování podobných případů vznikat nedůvodné rozdíly, a proto by žalobkyni mělo být v projednávané věci přiznáno postavení poškozeného. Na podporu svých tvrzení žalobkyně poukázala rovněž na závěry rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 3 To 660/2016, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3423/2015, a ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5480/2016, a na rozhodnutí Ministerstva dopravy č. j. MD ČR-507-2018-160SPR-7, které zdravotní pojišťovně přiznalo postavení poškozeného – účastníka řízení o přestupku ve věci dopravní nehody. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že úprava adhezního řízení v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“) se výrazně liší od úpravy v zákoně o odpovědnosti za přestupky, stejně jako se liší postavení orgánů činných v trestním řízení od orgánů přestupkových. Pro přiznání žalobkyni postavení poškozené v řízení o přestupku by podle žalovaného bylo zapotřebí, aby jí byla způsobena škoda přímo deliktním jednáním. Vysvětlil, že jeho závěry vychází ze zápisu z konzultačního dne k přestupkové problematice Ministerstva vnitra, odboru všeobecné správy, ze dne 9. 6. 2020. 7. K § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění žalovaný sdělil, že se nejedná o nárok na náhradu škody na zdraví poškozeného, ale jde o samostatný nárok zdravotní pojišťovny vůči třetím osobám na náhradu jí vynaložených nákladů zdravotní péče. Dodal, že nárok na náhradu nákladů nevzniká zdravotní pojišťovně samotným spácháním přestupku, ale je třeba, aby nejprve byly náklady na úhradu zdravotní péče vynaloženy a zdravotní pojišťovnou alespoň z části uhrazeny. Zdůraznil, že uvedené ustanovení se nevěnuje otázkám adhezního řízení, ani neupravuje, kdo je účastníkem řízení o přestupku, čímž se odlišuje od explicitní úpravy postavení účastníka řízení podle § 129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví. Žalovaný uzavřel, že závěry platné pro trestní řízení nelze bez dalšího přejímat pro řízení o přestupku, když orgány činné v trestním řízení mají více možností i času k preciznímu posouzení uplatněného nároku. 8. Podle žalovaného je výčet uvedený v § 55 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, upravujícím oznamovací povinnost vůči zdravotní pojišťovně, taxativní a nedotýká se správních orgánů, které vedou řízení o přestupku. Po správních orgánech v uvedeném výčtu nezahrnutých proto není možné vyžadovat splnění oznamovací povinnosti. Žalovaný dodal, že zdravotní pojišťovny mohou nahlížet do spisu podle § 38 odst. 2 správního řádu s tím, že jejich právní zájem je prokázán potřebou opatřit si podklady pro uplatnění nároku podle § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Posouzení věci soudem 9. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili. 10. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyl