5 Afs 77/2015 — Nejvyšší správní soud

15 Af 7/2021- 58 - text  8 15 Af 7/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobkyně: MAJORITY PETROL, s. r. o., IČO: 27242447, sídlem Dobroměřice 470, 440 01 Dobroměřice, zastoupená JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 225, 256 01 Benešov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2021, č. j. 4854/21/5300-21443-702551, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 16. 2. 2021, č. j. 4854/21/5300-21443-702551, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 18. 2. 2020, č. j. 341404/20/2509-50521-108737, kterým správce daně zamítl žádost žalobkyně o vrácení přeplatku vzniklého z uhrazené daně v celkové výši 36 841 213 Kč. Žalobkyně se současně v žalobě domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobkyně nejprve zrekapitulovala, že podala dne 17. 12. 2019 u správce daně žádost o vrácení neoprávněně naúčtované daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) v celkové výši 36 841 213 Kč, kterou jí neoprávněně naúčtovali její tuzemští dodavatelé podle obecného režimu zdanění namísto správcem daně zjištěného režimu intrakomunitárního dodání zboží do jiného členského státu. Svoji žádost odůvodnila tím, že šlo o DPH za nákup pohonných hmot, u kterých dodavatelé žalobkyně DPH řádně vykázali, žalobkyně toto DPH uhradila, avšak správce daně tato plnění posoudil jako pořízení zboží z jiného státu EU a nárok na odpočet DPH z toho důvodu neuznal. Žalobkyně dále uvedla, že DPH, které takto zaplatila, současně přiznali a zaplatili i její dodavatelé. Daňové povinnosti byly prověřovány správcem daně jak u žalobkyně, tak u jejích dodavatelů a nebyly zjištěny ani daňové podvody, ani zneužití práva. Došlo tedy ke dvojímu zaplacení daně z přidané hodnoty a tím k porušení zásady neutrality DPH. Bylo nemožné nebo alespoň nepřiměřeně obtížné, aby tito dodavatelé zboží vrátili žalobkyni neoprávněně naúčtovanou daň, a to jednak z důvodu jejich vstupu do likvidace, insolvenčního řízení anebo jejich platební neschopnosti. Vymáhat bezdůvodné obohacení po těchto dodavatelích občanskoprávní žalobou z titulu nesprávně naúčtované daně a požadovat její vrácení bylo také nemožné s ohledem na nepřiměřeně dlouhou délku daňového řízení a případné námitky promlčení. Žalobkyně s odkazem na aktuální (níže citovanou) judikaturu Soudního dvora EU proto požadovala, aby jí správce daně tuto daň, dodavateli neoprávněně naúčtovanou, vrátil. 3. Žalobkyně konstatuje, že v dosavadním daňovém a navazujícím odvolacím řízení byly jednotlivé obchodní transakce mezi žalobkyní a jejími dodavateli správcem daně a žalovaným posouzeny tak, že místem plnění byly jiné členské státy a žalobkyně byla příjemcem intrakomunitárního plnění ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) s povinností přiznat daň na výstupu v souladu s § 25 a § 108 odst. 1 písm. d) zákona o DPH. Žalobkyně konstatuje, že její dodavatelé vystavili na tato plnění řádné daňové doklady podle obecného režimu zdanění jako u plnění tuzemského, a nikoliv podle režimu pořízení zboží z jiného státu Evropské unie. Žalobkyně všechny úhrady za dodané zboží, včetně DPH zaplatila, její dodavatelé je přijali, řádně podávali daňová přiznání a přijatou daň také skutečně přiznali a uhradili, resp. odvedli ve prospěch státního rozpočtu. Správce daně u těchto dodavatelů prováděl daňové kontroly, a není tedy pochyb, že tito dodavatelé za dodání zboží skutečně zaplatili DPH v plné výši do státního rozpočtu. Současně nic nenasvědčovalo ani nenasvědčuje tomu, že by došlo k podvodu nebo zneužití práva a státu nevznikla na jeho příjmech žádná ztráta. Bylo nemožné nebo alespoň nepřiměřeně obtížné, aby tito dodavatelé zboží vrátili žalobkyni neoprávněně naúčtovanou daň, a to jednak z důvodu jejich vstupu do likvidace, insolvenčního řízení anebo jejich platební neschopnosti. Ve spojení s uplynutím promlčecích lhůt nebylo možno vymáhat zaplacení neoprávněně naúčtovaných daní ani cestou občanskoprávní. 4. Z výše uvedených důvodů a s požadavkem na naplnění zásad daňové neutrality a efektivity vyjádřené v předpisech Evropské unie proto žalobkyně požádala o vrácení neoprávněně naúčtované daně přímo správce daně. Svůj požadavek žalobkyně opírala také o judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), zvláště pak rozsudků C–691/17 PORR Építési, C–712/17 EN.SA, C–273/18 SIA „Kuršu země“ a C-628/16 Kreuzmayr. Citovaná judikatura stručně řečeno zaujímá právní názor v tom smyslu, že dotčený dodavatel, který neoprávněně zaplatil DPH a není (z důvodu nemožnosti nebo nepřiměřené obtížnosti nebo insolventnosti) schopen vymoci náhradu od svého dodavatele má nárok na vrácení neoprávněné zaplacené daně přímo od státu. S důvody pro odmítnutí nároku na vrácení neoprávněně naúčtované daně v celkové výši 36 841 213 Kč, že nebylo uzavřeno odvolací řízení, že nebyla splněna podmínka, že se žalobkyně neobrátila na své dodavatele stran vydání bezdůvodného obohacení a že správce daně neevidoval u žalobkyně žádný vratitelný přeplatek, žalobkyně nesouhlasila. Vyjádření žalovaného k žalobě a jeho doplnění 5. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný nejprve připomněl, že institut vrácení daně z titulu jejího neoprávněného naúčtování v českém právním řádu upraven není. Proto je třeba v dané věci vycházet zejména z judikatury SDEU, ze které vyplývá, že při neexistenci unijní právní úpravy ve věci žádostí o vrácení daně jsou procesní podmínky, jejichž cílem je zajistit ochranu práv vyplývajících jedincům z unijního práva, ve sféře vnitrostátního právního řádu každého členského státu. Přitom podmínky, za kterých mohou být tyto žádosti podávány, musí respektovat zásady rovnocennosti a efektivity. Žalovaný poukázal na to, že SDEU připustil, že systém, v němž poskytovatel služeb, který omylem odvedl DPH daňovým orgánům, může požadovat vrácení takové daně a příjemce těchto služeb se může po tomto poskytovateli občanskoprávní žalobou domáhat vydání bezdůvodného obohacení, je se zásadami neutrality a efektivity v souladu. V případě, že je nemožné či nepřiměřeně náročné, aby poskytovatel služeb vrátil DPH příjemci služeb, zejména v případě jeho platební neschopnosti, jsou podle SDEU členské státy povinny upravit nástroje a procesní pravidla potřebné k tomu, aby bylo příjemci služeb umožněno získat v zájmu zachování zásady efektivity zpět neoprávněně naúčtovanou daň. To ale pouze v případě, že nic v projednávaném případě nenasvědčuje tomu, že došlo k podvodu či zneužití práva. Žalovaný v této souvislosti odkázal na závěry rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, č. j. 48 Af 41/2016-234, podle něhož v situaci, kdy dodavatel uvede neoprávněně DPH na daňovém dokladu, se nejedná o situaci nepřípustného dvojího zdanění, popř. porušení zásady neutrality DPH. Povinnost vystavitele faktury odvést v takovém případě DPH totiž vyplývá z § 108 odst. 1 písm. k) zákona o DPH navazujícího na čl. 203 směrnice o DPH, přičemž SDEU zároveň pro danou situaci vysvětlil, že se v takovém případě ve skutečnosti nejedná o daň, takže její výběr správcem daně a současné neuznání souvisejícího nároku na odpočet neodporuje zásadě neutrality. 6. Žalovaný konstatoval, že u žalobkyně nebyl naplněn ani primární předpoklad, tj. že by žalobkyně zaplatila DPH někomu neoprávněně. Je tomu z důvodu dosud neukončeného řízení ve věci stanovení daně, kde předmětem sporu je uplatnění nároku na odpočet (totožná částka daně) a sama žalobkyně trvá na oprávněnosti jí uplatněného nároku na odpočet DPH. Zdůraznil, že v současné době probíhá doplnění odvolacího řízení v návaznosti na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 146/2020-67. Pokud by nastala situace, kdy na základě doplněného odvolacího řízení ve věci stanovení daně žalovaný rozhodne ve prospěch žalobkyně, tj. přizná jí nárokovaný odpočet DPH, došlo by v případě vyhovění žádosti o vrácení přeplatku vzniklého z uhrazené DPH k tomu, že by žalobkyně dostala předmětnou částku odpovídající jí zaplacené DPH za zdanitelná plnění uskutečněná v období červen 2012 až prosinec 2013 dvakrát – jednou v rámci meritorního rozhodnutí ve věci stanovení daně DPH za předmětná zdaňovací období, podruhé v rámci předmětného řízení jako výsledek dílčího daňového řízení o žádosti o vrácení DPH týkající se zdaňovacího období červen 2012 až pro