2 Afs 239/2017 — Nejvyšší správní soud

16 Af 22/2022- 78 - text [OBRÁZEK]č. j. 16 Af 22/2022-78 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobce: Ing. R. C., narozený X, bytem X, zastoupený daňovým poradcem Ing. Jaroslavem Mikešem sídlem Hálkova 226, 430 01 Chomutov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2022, č. j. 38131/22/5300-22441-709739, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 10. 2022, č. j. 38131/22/5300- 22441-709739, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou (ve znění jejího doplnění) podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2022, č. j. 38131/22/5300-22441-709739, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a byl potvrzen platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 8. 2. 2017, č. j. 270399/17/2504-50521-502873, (dále jen „platební výměr“). Platebním výměrem byla žalobci vyměřena daň z přidané hodnoty (dále též jen „daň“) za období od 30. 6. 2016 do 30. 6. 2016 ve výši nadměrného odpočtu daně 126 008 Kč. Žalobce současně požadoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. 2. Napadeným rozhodnutím rozhodl žalovaný o odvolání žalobce opakovaně, když jeho první rozhodnutí vydané v odvolacím řízení ze dne 8. 8. 2019, č. j. 29954/19/5300-21445-709739, Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 2 16 Af 22/2022 (dále jen „první rozhodnutí“) bylo soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a to rozsudkem ze dne 7. 12. 2021, č. j. 16 Af 13/2019-59, (dále jen „první rozsudek“). Žaloba 3. V žalobě žalobce především namítal prekluzi práva vyměřit daň z přidané hodnoty za měsíc červen 2016. Důvodem zániku tohoto práva je dle žalobce skutečnost, že žalovaný vydal své první rozhodnutí ve věci krátce před uplynutím prekluzivní lhůty (22. 8. 2019) při nedodržení základních zásad daných zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, (dále jen „daňový řád“), a to právě především za účelem prodloužení lhůty pro stanovení daně dle § 148 odst. 2 písm. d) daňového řádu. Tento svůj závěr opřel žalobce o odůvodnění prvního rozsudku, jehož adekvátní část v žalobě citoval, a podle něhož důvodem kasace prvního rozhodnutí bylo pochybení žalovaného, který vydal první rozhodnutí v době, kdy dosud žalobci neuplynula lhůta k vyjádření se na základě výzvy žalovaného k doplněnému skutkovému stavu, který vzal žalovaný za podklad prvního rozhodnutí. Na podporu svého závěru odkázal žalobce na judikaturu Nejvyššího správního soudu (konkrétně rozsudky č. j. 4 Afs 54/2015-21 a č. j. 2 Afs 239/2017-29). Žalobce tak má za to, že prekluzivní lhůta uplynula 14 dní po vyhlášení prvního rozsudku, tedy 21. 12. 2021. 4. Ve vztahu k uvedené námitce prekluze žalobce dále uvedl, že žalovaný jakožto odvolací orgán změnil důvody, pro které nebyl žalobci uznán nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, a přitom neprovedl navržené důkazy výslechy svědků za účelem zjištění rozhodných skutečností. I tento postup žalovaného svědčí o úmyslu žalovaného pravomocně rozhodnout ve věci před uplynutím prekluzivní lhůty. 5. Žalobce dále namítal, že daňové orgány postupovaly v rozporu s § 104 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“) ve znění účinném od 30. 6. 2016. Dle žalobce totiž správce daně neměl v případě tří daňových dokladů (z nichž žalobce uplatnil nárok na odpočet DPH o měsíc, resp. dva měsíce, dříve) oprávnění vyměřovat nebo doměřovat daň z přidané hodnoty, ale měl pouze možnost předepsat úrok z prodlení. 6. Žalobce dále namítal nesprávné hodnocení důkazů provedených žalovaným v dalším řízení, když z výpovědí svědků vyplynulo, že k poskytování zdanitelného plnění začalo docházet již přede dnem 30. 6. 2016 a plnění měla charakter dlouhodobého majetku. Dle žalobce jsou předmětné zaplacené zálohy na dlouhodobý hmotný majetek součástí jeho obchodního majetku, a to podle § 7b odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a dle § 4 odst. 4 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, když žalobní námitky prakticky korespondují s námitkami odvolacími, které žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal. K namítané prekluzi žalovaný poukázal na povinnost (i správních soudů) přihlížet k zániku práva vyměřit nebo doměřit daň z moci úřední. Soud tedy před vydáním prvního rozsudku musel posuzovat i prekluzi práva státu stanovit daň. Soud v prvním rozsudku prekluzi nezkonstatoval. V souladu s argumentem ex silentio lze dle žalovaného dospět k závěru, že prekluze práva státu stanovit daň v daném případě nenastala. Pokud by soud prekluzi shledal, zrušil by předchozí rozhodnutí o odvolání bez dalšího, tj. aniž by musel konstatovat shora uvedené procesní pochybení, neboť posouzení prekluze má vždy přednost, resp. postrádalo by smyslu vracet žalovanému věc k dalšímu řízení se závazným právním názorem stran procesního pochybení, byla-li by daná věc (daň) prekludovaná. V případě shledání prekluze by tak zdejší soud věc žalovanému vrátil se zkonstatováním prekluze a se závazným právním názorem, nechť žalovaný postupuje dle § 111 odst. 6 daňového řádu. 8. Žalovaný dále uvedl, že plně vyhověl právnímu názoru soudu vyjádřeném v prvním rozsudku, s nímž se ztotožnil a nepodal proti němu kasační stížnost. Dle žalovaného je třeba rozlišovat, zda odvolací orgán postupoval účelově, či zda procesně pochybil. V prvém případě absentuje Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 3 16 Af 22/2022 účinek presumovaný § 148 odst. 2 písm. d) daňového řádu v podobě prodloužení lhůty pro stanovení daně, zatímco ve druhém případě nikoli. V dané věci žalovaný skutečně procesně pochybil. Tvrzení žalobce o účelovosti tohoto pochybení z důvodu blížící se prekluze práva státu stanovit daň je dle názoru žalovaného pouhá spekulace. Žalovaný dále zdůraznil princip presumpce správnosti individuálních správních aktů a procesního postupu při jejich vydání a konstatoval, že lhůta pro stanovení daně byla v souladu s § 148 odst. 2 písm. d) daňového řádu vydáním prvního rozhodnutí o odvolání o rok prodloužena, a uplynula tak až dne 25. 11. 2022, a to přesto, že soud shledal první rozhodnutí o odvolání nezákonným. K této námitce žalovaný závěrem poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2021, č. j. 5 Afs 154/2020-24, z něho zdůraznil závěr, že „pokud vehementní procesní aktivita daňového subjektu (zde žalobce) neustále přibližuje okamžik marného uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně, tím spíše (a minori ad maius) nelze spatřovat účelovost vydání rozhodnutí o stanovení daně na sklonku lhůty pro stanovení daně“. 9. K námitce žalobce, že daňové orgány měly postupovat dle § 104 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty, tj. neměly oprávnění vyměřovat daň z přidané hodnoty, ale měly pouze možnost předepsat úrok z prodlení, žalovaný konstatoval, že zmiňované zákonné ustanovení dopadá pouze na situace, kdy plátce daně z přidané hodnoty uvedl skutečnosti rozhodné pro stanovení daně v daňovém přiznání za jiné zdaňovací období, než do kterého příslušely, a snížil tím tak v tomto zdaňovacím období daň. V takovém případě daňové orgány skutečně daň za zdaňovací období, v němž měla být uplatněna, dodatečně nevyměří, ale uplatní úrok z prodlení. V posuzovaném případě však měl žalobce, který se stal plátcem daně z přidané hodnoty k datu 30. 6. 2016, povinnost přijmout zde řešená zdanitelná plnění toliko v režimu přenesení daňové povinnosti. Ani v jiném zdaňovacím období mu tedy nevznikl vratitelný nárok na odpočet daně, neboť v režimu přenesení daňové povinnosti k uplatněnému nároku na odpočet daně za splnění podmínek daných v § 72 a násl. zákona o dani z přidané hodnoty náleží ve stejné výši daňová povinnost, který byl uveden pouze v dřívějších zdaňovacích obdobích, než za která mohl být uplatněn. 10. K nesprávnému hodnocení důkazů žalovaný uvedl, že z provedených svědeckých výpovědí jednatelů dodavatelů žalobce nevyplynulo, že k poskytování zdanitelných plnění začalo docházet již před datem 30. 6.2016, a žalobce tak neunesl své důkazní břemeno ohledně jeho tvrzení, že plnění měla charakter dlouhodobého majetku. Slyšení svědci si buď bližší termín zahájení prací nepamatovali, uvedli data pozdější, či sice potvrdili zahájení prací v červnu 2016, avšak z jejich svědeckých výpovědí ve vazbě na ostatní předložené důkazy vyplynulo, že v červnu 2016 nedošlo k předání alespoň některé části zdanitelného plnění, které se ke dni, kdy se žalobce stal