9 As 66/2009 — Nejvyšší správní soud

141 Af 1/2025- 75 - text  13 141 Af 1/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobce: M. H., narozený X bytem X zastoupený obecným zmocněncem Mgr. T. P., LL.M. bytem X proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 35908/24/5300-22443-702189 ze dne 27. 11. 2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále též „správce daně“) vydal dne 26. 4. 2024 dodatečné platební výměry na daň žalobce z přidané hodnoty, a sice č. j. 927561/24/2510-50521-500700 za srpen 2017 (doměřena daň 215 799 Kč s povinností uhradit penále 43 160 Kč), č. j. 927562/24/251050521-500700 za říjen 2017 (doměřena daň 223 745 Kč s povinností uhradit penále 44 749 Kč), č. j. 927563/24/2510-50521-500700 za listopad 2017 (doměřena daň ve výši 229 843 Kč s povinností uhradit penále 45 969 Kč), č. j. 927564/24/2510-50521-500700 za prosinec 2017 (doměřena daň 166 270 Kč s povinností uhradit penále 33 254 Kč), č. j. 927566/24/2510-50521-500700 za leden 2018 (doměřena daň 182 005 Kč s povinností uhradit penále 36 401 Kč), č. j. 927570/24/2510-50521-500700 za únor 2018 (doměřena daň 216 810 Kč s povinností uhradit penále 43 362 Kč), č. j. 927572/24/2510-50521-500700 za březen 2018 (doměřena daň 290 972 Kč s povinností uhradit penále 58 195 Kč), č. j. 927575/24/251050521500700 za duben 2018 (doměřena daň 268 451 Kč s povinností uhradit penále 53 691 Kč), č. j. 927578/24/2510-50521-500700 za květen 2018 (doměřena daň 392 387 Kč s povinností uhradit penále 78 478 Kč), č. j. 927586/24/2510-50521-500700 za červen 2018 (doměřena daň 230 555 Kč s povinností uhradit penále 46 111 Kč), č. j. 927589/24/251050521-500700 za červenec 2018 (doměřena daň 223 106 Kč s povinností uhradit penále 44 622 Kč), č. j. 927643/24/2510-50521-500700 za srpen 2018 (doměřena daň 215 480 Kč s povinností uhradit penále 43 096 Kč), č. j. 927748/24/2510-50521-500700 za září 2018 (doměřena daň 292 297 Kč s povinností uhradit penále 58 460 Kč), č. j. 927898/24/251050521-500700 za říjen 2018 (doměřena daň 334 417 Kč s povinností uhradit penále 66 884 Kč), č. j. 928158/24/2510-50521-500700 za listopad 2018 (doměřena daň 308 588 Kč s povinností uhradit penále 61 718 Kč), č. j. 928290/24/2510-50521-500700 za prosinec 2018 (doměřena daň 218 362 Kč s povinností uhradit penále 43 673 Kč), a dne 4. 6. 2024 dodatečný platební výměr č. j. 1253700/24/2510-50521-500700 za září 2017 (doměřena daň 193 021 Kč s povinností uhradit penále 38 605 Kč); dále je „dodatečné platební výměry“. 2. Žalobce napadl dodatečné platební výměry odvoláními, která žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 11. 2024, č. j. 35908/24/5300-22443-702189, zamítl, a současně jím dodatečné platební výměry potvrdil (dále jen „žalobou napadené rozhodnutí“). Žaloba 3. Žalobce předeslal, že v příslušných zdaňovacích obdobích pořizoval ojeté automobily ze zemí Evropské unie, převážně ze Spolkové republiky Německo, které následně prodával tuzemským odběratelům. Správce daně i žalovaný však dospěli k závěru, že žalobce „neprokázal pořízení šetřených vozidel“, případně že v kupních smlouvách uvedení prodejci vozidel neprodali daná vozidla žalobci, nýbrž jiné osobě, případně německému obchodníkovi s ojetými vozidly. Tyto závěry vedly v konečném důsledku k pravomocnému doměření daně. 4. Žalobce namítl nezákonnost a nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný rozhodl o všech sedmnácti žalobcových odvoláních jediným rozhodnutím, v němž se musel uchýlit k souhrnným a velmi obecným konstatováním. Žalovaný se například nezabýval tím, že v daném měsíci byly zjištěny nesrovnalosti pouze u určitého počtu smluv z celkového počtu smluv, ani o jaké smlouvy konkrétně šlo. Pouze zcela povšechně uvedl, že během celého roku vykázal určitý počet smluv určité nesrovnalosti, aniž uvedl, o které konkrétně šlo. Z žalobou napadeného rozhodnutí tak nelze zjistit, jak tomu mělo být v jednotlivých zdaňovacích obdobích, ačkoli správce daně o daňových povinnostech v konkrétních měsících rozhodl separátně jednotlivými dodatečnými platebními výměry. Taková souhrnná či souborná zjištění označil žalobce za rozporná s principy spravedlivého procesu, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 94/98. 5. Žalobce připustil, že § 7 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) umožňuje správci daně konat z důvodu hospodárnosti úkony pro různá řízení společně. Považuje nicméně za sporné, zda takovým společným úkonem může být rozhodnutí o víceru odvolání. Především má ale za to, že odkazovaným ustanovením nelze legitimizovat souhrnná zjištění pro různá daňová řízení. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15, či na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 4 Afs 14/2017-36, jež mají zdůrazňovat respektování zásady legality při správě daní. 6. Dále žalobce namítl, že automobily, které sám prodával, měl, a tudíž je předtím musel nějak i nabýt, jelikož je neukradl, nevyrobil, nenašel ani mu nebyly nikým darovány apod. Argumentoval tedy závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 12. 2021, č. C-154/20, ve věci Kemwater ProChemie, a sice že dodavatel nemusí být jednoznačně identifikován, pokud ze skutkových okolností případu s jistotou vyplývá, že zde byl. Žalobce má za to, že obdobně posléze judikoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 5. 2022, č. j. 10 Afs 374/2020-59, či v rozsudku ze dne 20. 6. 2024, č. j. 3 Afs 48/2022-47, dle kterého „vrátit věc až do daňového řízení je namístě zpravidla tehdy, pokud tu existuje alespoň nějaká indicie ukazující na osobu sice odlišnou od deklarovaného dodavatele, která však mohla fakticky dodat sporné plnění“. 7. Žalobce tedy z výše uvedených důvodů navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 6. 3. 2025. V něm předeslal, že žalobce podal za příslušná zdaňovací období přiznání k DPH, ve kterých mimo jiné vykázal prodej ojetých vozidel v režimu pro obchodníky s použitým zbožím, uměleckými díly, sběratelskými předměty a starožitnostmi dle § 90 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro daná období (dále jen „ZDPH“). Daňová kontrola pro příslušná zdaňovací období na DPH (a současně i pro daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2017 a 2018) byla zahájena dne 10. 9. 2020. Zpráva o daňové kontrole byla vydána pro zdaňovací období srpen 2017 a říjen 2017 až prosinec 2018 (č. j. 805031/24/2510-60561-507646, dále též „první zpráva o daňové kontrole“), vyjma období září 2017, jež bylo předmětem samostatné zprávy o daňové kontrole (č. j. 1118041/24/2510-60561-507646, dále též „druhá zpráva o daňové kontrole“). Správce daně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že existují důvodné pochybnosti o splnění zákonných podmínek pro uplatnění zvláštního režimu obchodní přirážky (který žalobce uplatnil v daňových přiznáních), neboť žalobce neprokázal pořízení šetřených vozidel od osob uvedených v § 90 odst. 2 ZDPH, případně neprokázal přiznání daně dle § 90 odst. 3 ZDPH ve správné výši. 9. Ve vztahu k žalobním námitkám žalovaný předně poukázal na jejich odlišnost od námitek odvolacích. Dále uvedl, že žalobu napadené rozhodnutí nepovažuje za nepřezkoumatelné či nesrozumitelné. Na základě provedeného dokazování popsaného v bodech 24 až 53 napadeného rozhodnutí a s odkazem na zprávy o daňových kontrolách žalovaný dospěl k závěru, že žalobce deklarované automobily pořídil a následně je jako plnění na výstupu dodal svým odběratelům. V rámci provedeného dokazování však žalobce nepředložil věrohodné důkazní prostředky, které by prokázaly naplnění podmínek aplikace § 90 ZDPH, resp. neprokázal svá tvrzení ohledně výše obchodní přirážky. V části případů žalobce stanovil obchodní přirážku v nesprávné výši, a ve zbylé části plnění nebyl žalobce oprávněn při prodeji automobilů v tuzemsku použít zvláštní režim, neboť by došlo k narušení zásady neutrality DPH a zejména z důvodu nesplnění podmínek stanovených v § 90 odst. 2 a 3 ZDPH. 10. Žalovaný dále poznamenal, že řízení vedené správcem daně a následně žalovaným jako odvolacím orgánem tvoří pro účely soudního přezkumu jeden celek. Zpráva o daňové kontrole je jakožto odůvodnění dodatečného platebního výměru také součástí konečného rozhodnutí ve věci, tedy napadeného rozhodnutí. Zdůraznil pak, že obě zprávy o daňových kontrolách obsahují zcela přehledné odlišení jednotlivých zdaňovacích období a posouzení důkazních prostředků k nim se vztahujících, přičemž správce daně postupoval precizně. První zpráva o daňové kontrole obsahuje na stranách 47 až 54 přehledný rozpis údajů a kontroln