16 Af 11/2023 – Krajský soud v Ústí nad Labem

16 Af 11/2023- 63 - text  19 16 Af 11/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobkyně: České loděnice a.s., IČO: 00152226 sídlem Vítězství 56, 405 02 Děčín zastoupená společností DPE servis a.s., IČO: 25927388 sídlem Sobí 1178/6, 198 00 Praha 9 proti žalovanému: za účasti osoby zúčastněné na řízení: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno AZAM – insolvence, v.o.s., IČO: 00152226 insolvenční správkyně žalobkyně sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 zastoupená společností DPE servis a.s., IČO: 25927388 sídlem Sobí 1178/6, 198 00 Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2023, č. j. 10215/23/5200-11433-710862, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) vydal dne 21. 1. 2021 dodatečný platební výměr č. j. 64408/21/2503-50521-508098 (dále též „platební výměr“), jímž žalobkyni za zdaňovací období roku 2013 zrušil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob v částce 30 627 104 Kč, doměřil daň z příjmů právnických osob ve výši 15 827 760 Kč a uložil povinnost uhradit související penále ve výši 3 165 552 Kč z doměřené daně a ve výši 306 271 Kč ze zrušené daňové ztráty. 2. Rozhodnutím ze dne 27. 3. 2023, č. j. 10215/23/5200-11433-710862, žalovaný k odvolání žalobkyně změnil napadený platební výměr tak, že částku doměřené daně snížil na 0 Kč, zachoval výrok o zrušení daňové ztráty ve výši 30 627 104 Kč, dále v novém znění výroku platebního výměru již žalobkyni nestanovil povinnost zaplatit jakékoli penále z doměřené daně, a konečně ponechal výši penále ze zrušené daňové ztráty na částce 306 271 Kč. Proti danému rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), podala žalobkyně nyní posuzovanou žalobu. Žaloba 3. Žalobkyně předně označila za „zcela rozporné se závaznými právními předpisy“ závěry žalovaného obsažené v bodu [3] žalobou napadeného rozhodnutí, tj. že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, jelikož neprokázala daňovou účinnost odpisů ve smyslu § 24 odst. 2 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů(dále jen „ZDP“) u části hmotného majetku z důvodu neprokázání jeho vstupní ceny, a jelikož neprokázala oprávněnost snížení výnosů opravným daňovým dokladem k zakázce 40557 a snížení výnosů z titulu odúčtování nedokončené výroby u dokončených zakázek 20016, 20018 a 20038, neboť podle žalovaného žalobkyně nedoložila relevantní důkazní prostředky k předmětným zakázkám. 4. Obdobně se žalobkyně v žalobě vymezila i vůči závěru žalovaného obsaženému v bodu [34] žalobou napadeného rozhodnutí, a sice že vzhledem k tomu, že úbytek nedokončené výroby byl u předmětných zakázek vyšší, než důkazními prostředky prokázaný stav nedokončené výroby, správce daně oprávněně snížil základ daně o zjištěný rozdíl, tedy o částky v celkové výši 104 620 214,21 Kč, u nichž žalobkyně (dle žalovaného a správce daně) neunesla důkazní břemeno dle § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) a neprokázala oprávněnost snížení výnosů. 5. Ve vztahu k výše popsaným závěrům správce daně a žalovaného žalobkyně v žalobě předně namítla, že v daňové kontrole (a následně i v podaném odvolání proti platebnímu výměru) opakovaně upozorňovala na ustanovení § 23 odst. 3 písm. c) bod 1 ZDP a základní filozofii systému tohoto zákona, kterou obsahuje především jeho ustanovení § 23 odst. 4 písm. e) a částečně i § 24 odst. 2 písm. zc). Žalobkyně má i nadále za to, že pokud výnos souvisí s daňově neuznaným výdajem, nemá být zahrnut do základu daně; žalovaný ale přesto od této argumentace zcela odhlédl a ani v napadaném rozhodnutí neuznal úbytek nedokončené výroby (z důvodu neprokázání konkrétních nákladů). 6. Za zásadní žalobní důvod žalobkyně označila to, že správce daně nesprávně vyloučil snížení výnosů u nedokončené výroby, tedy odúčtování výnosů v okamžiku snížení nedokončené výroby při její realizaci, a to ve výši, která byla zaúčtována zároveň jako navýšení výnosů u nedokončené výroby v průběhu předmětného zdaňovacího období. Žalobkyně z toho vyvozuje, že žalovaný neposoudil přímo související výnos shodným způsobem jako související náklad, což je dle žalobkyně ve výslovném rozporu s tehdejším ustanovením § 23 odst. 4 písm. d) ZDP, neboť jedna a ta samá částka byla zdaněna dvakrát. To dle žalobkyně potvrzuje i stávající způsob účtování, kdy snížení zásob nedokončené výroby již není účtováno snížením výnosů, ale snížením původně zaúčtovaných nákladů, tedy de facto účtováním, které ve svém důsledku znamená nulový vliv na náklady a tím i na základ daně. Změna účtování (z původního účtování přírůstků nedokončené výroby na straně 613000 MD a následných úbytků nedokončené výroby na straně 613000 MD) neměla dle žalobkyně charakter věcné změny, nýbrž změny vyvolané vhodností nedublovat náklady, resp. dříve výnosy, a to s cílem zpřesnit celkový obrat účetní jednotky. Žalobkyně má i nadále za to, že nulový dopad přímo souvisejících operací na hospodářský výsledek se musí projevit shodně i v základu daně. Metodika jen jednoho zdanění každé částky je totiž dle jejího názoru ZDP vlastní a žalovaný si nemůže žádným způsobem přizpůsobovat výklad jinak. Žalobkyně se domnívá, že § 23 odst. 4 písm. d) ZDP by v této věci měl být dostatečnou pojistkou proti obdobným excesům, které se zcela vymykají základnímu pravidlu ZDP, tj. že každý příjem, resp. výnos, se zdaní nejvýše jednou. 7. S ohledem na výše uvedené žalobkyně shrnula, že se správce daně zcela nesmyslně pokusil vyloučit snížení výnosů, kterému však předcházela shodná tvorba výnosů pouze opačným účetním zápisem. Následně žalovaný, namísto toho, aby při shledání daňové neuznatelnosti žalobkyní uplatněného snížení výnosů odpovídajícím způsobem vyloučil související výnos, absurdně požadoval prokázání, jaké konkrétní náklady, týkající se dokončených zakázek, byly zúčtovány mj. uvedenými účetními doklady v rámci úbytku nedokončené výroby na vrub účtů 611 a 613 a zda s dokončenými zakázkami fakticky souvisely. Takto žalovaný postupoval i přesto, že žalobkyně účtovala souladně se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen „zákon o účetnictví“) s prováděcí vyhláškou [patrně vyhláškou Ministerstva financí č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví (dále jen „účetní vyhláška“); pozn. soudu] a s účetními standardy a přesto, že správce daně osvědčil účetnictví žalobkyně jako důkaz. Dle žalobkyně tím žalovaný zcela odhlédl od podstaty účtování ohledně nedokončené výroby a nevypořádal se s ustanovením § 23 odst. 4 písm. e) ZDP, což žalobkyně považuje za rozporné se základní filozofií ZDP. 8. Závěrem žaloby žalobkyně sumárně namítla, že „správce daně nesprávně zhodnotil předložené důkazní prostředky a tento nedostatek nenapravil ani žalovaný. Žalovaný posoudil účtování výnosů nedokončené výroby v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními a dostatečně se nevypořádal s argumenty žalobkyně uvedenými mimo jiné v odvolání a jeho doplnění“. Vyjádření k žalobě 9. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 25. 7. 2023. Zde nejprve připomenul, že dle zprávy o daňové kontrole č. j. 62241/21/2503-60562-507144 (dále jen „zpráva o daňové kontrole“) byl žalobkyni zvýšen základ daně z příjmů právnických osob ve zdaňovacím období roku 2013 o celkem 113 931 715,56 Kč. Z toho v částce 9 311 501,35 Kč šlo o neuznání žalobkyní uplatněných odpisů, a ve zbývajícím rozsahu (104 620 214,21 Kč) o neuznání oprávněnosti snížení výnosů opravným daňovým dokladem k zakázce 40557 a snížení výnosů z titulu odúčtování nedokončené výroby u dokončených zakázek 20016, 20018 a 20038. 10. Pokud jde o předmět sporu, má žalovaný zato, že spočívá v tom, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno dle § 92 odst. 3 daňového řádu a prokázala konkrétní obsah účetních zápisů, jimiž účtovala o snížení výnosů o částku související se zakázkou 40557 a o úbytku nedokončené výroby v okamžiku prodeje dokončených zakázek 20016, 20018 a 20038, když provedení těchto účetních zápisů mělo v roce 2013 za následek snížení výnosů (a v konečném důsledku i základu daně) v celkové výši 113 655 289,22 Kč, z níž spornou zůstala právě částka 104 620 214,21 Kč. 11. Ve vztahu k uplatněným žalobním námitkám žalovaný uvedl, že obdobně formulovanými odvolacími námitkami se zabývá odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, na než posléze odkázal jako na součást svého vyjádření k žalobě. 12. Následně žalovaný navázal zdůrazněním, že předmětem daňového řízení a i nynějšího sporu nebyl způsob účtování o nedokončené výrobě, ale otázka unesení důkazního břemene žalobkyní při prokazování konkrétního obsahu úbytku nedokončené