175 Ad 4/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

175 Ad 4/2025- 32 - text  13 175 Ad 4/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci žalobce: Z. V., narozený dne X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2024, č. j. MPSV-2024/267262-916, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 19. 12. 2024, č. j. MPSV-2024/267262-916, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2024, č. j. MPSV-2024/267262-916, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) ze dne 27. 5. 2024, č. j. 77568/2024/UUA (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobci přiznán příspěvek na péči ve výši 880 Kč měsíčně, počínaje od měsíce února 2024, s odůvodněním, že se žalobce považuje za osobu závislou na pomoci jiné osoby ve stupni I (lehká závislost) podle dle § 8 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nezvládá výkon tří základních životních potřeb – mobilitu, osobní aktivity a péči o domácnost. Žaloba 2. Žalobce v žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí je nezákonné, protože bylo vydáno na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce nezvládá samostatný výkon třech základních životních potřeb, a to mobility, osobních aktivit a péči o domácnost a péči o zdraví, ale žalobce ve skutečnosti nezvládá též základní životní potřeby stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny a výkon fyziologické potřeby. 3. Žalobce namítal, že rozhodnutí bylo vydáno na základě nepřesvědčivého posudku. 4. Dále žalobce namítal, že žalovaný porušil zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu zákazu libovůle při výkonu veřejné moci a zásadu materiální pravdy a ignoroval konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Žalobce namítal, že žalovaný neprovedl důkaz záznamem ze sociálního šetření a ani jej neporovnal se závěrem posudkové komise. 5. Dále namítal, že rozhodnutí žalovaného je jen strojovým přepisem posudku posudkové komise, není vůbec založeno na principu individualizace rozhodnutí, a je nesrozumitelné. Odůvodnění rozhodnutí dle žalobce postrádá konkrétní důvody vztahující se k vyhodnocení přesvědčivosti a věrohodnosti posudku posudkové komise, neobsahuje ani vypořádání se s konkrétními okolnostmi případu a odvolacími námitkami žalobce. Žalobce namítal, že posudek posudkové komise je nepřesvědčivý, odporuje skutečnému stavu věci i podkladové zdravotní dokumentaci, je vnitřně rozporný, nesrozumitelný, neurčitý a nepřezkoumatelný. Konkrétně v posudku je opomíjena podstata tzv. „on“ a „off“ stavů a jejich nepředpověditelný nástup, sporná je i v posudku uváděná četnost střídání a každodennost těchto stavů. Posudková komise se nevypořádala ani se závislostí žalobce na pomoci jiné osoby během „on“ stavu. Posudková komise u jednotlivých základních životních potřeb nehodnotila všechny aktivity vyjmenované v příloze vyhlášky, ale pouze náhodně vybrané aktivity. Dále posudková komise zcela opomněla zohlednit zjištění ze sociálního šetření a bagatelizovala jeho význam. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný stručně zrekapituloval průběh odvolacího správního řízení a uvedl, že postupoval v souladu s platnými právními předpisy a že napadené rozhodnutí bylo založeno na závěrech posudku posudkové komise, který považoval za stěžejní, úplný a odborný důkazní prostředek, neboť posudková komise zasedala v řádném složení a jejím členem byl lékař se specializací v oboru neurologie. Žalovaný odkázal na metodiku Ministerstva práce a sociálních věcí, která sjednocuje postup při posuzování zdravotního stavu pro účely zákona o sociálních službách a z ní citoval, jaký stav se považuje za neschopnost zvládat základní životní potřeby. Dále uvedl, že má za to, že posudková komise se vyrovnala s předloženou podkladovou dokumentací a vyhodnotila ji i ve vztahu k námitkám uvedeným v odvolání. Žalovaný uvedl, že nepovažuje své rozhodnutí za nepřezkoumatelné, má za to, že skutkový stav zjistil dostatečně a zdravotní stav žalobce nebagatelizoval. Replika žalobce 7. Žalobce v replice ze dne 27. 3. 2025 sdělil, že na podané žalobě trvá a s vyjádřením žalovaného nesouhlasí. K vyjádření žalovaného uvedl, že žalovaný v něm pouze opakuje obecná pravidla posuzování zdravotního stavu a části odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, aniž by reagoval na konkrétní žalobní námitky žalobce. Žalobce uvedl, že žalovaný zakládá své vyjádření na argumentaci kruhem. Žalobce ve vyjádření zopakoval a podrobněji zdůvodnil své námitky týkající se tvrzeného porušení zásady volného hodnocení důkazů a nepřesvědčivosti posudku posudkové komise. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl bez jednání, a to jednak podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný soudu do dvou týdnů od doručení příslušné výzvy nesdělil svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání, ačkoli byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen; a jednak podle § 76 odst. 1 písm. a), písm. b) s. ř. s. 9. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 10. Soud posoudil v žalobě vznesené námitky podle jejich obsahu a dospěl k závěru, že žalobce namítá nejen nezákonnost, ale i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, byť formálně označil za nepřezkoumatelný jen posudek posudkové komise, na základě kterého žalovaný napadené rozhodnutí vydal. Žalobce v podané žalobě namítal, že posudek posudkové komise je nesrozumitelný, vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný, neobsahuje vypořádání se posudkové komise s odvolacími námitkami žalobce a nemá oporu ve zdravotní dokumentaci žalobce. S tím je spjata námitka žalobce, že žalovaný v podstatě zkopíroval do odůvodnění svého rozhodnutí vyňaté pasáže z uvedeného posudku a zcela nekriticky převzal závěry posudkové komise, aniž by se vypořádal s důkazními návrhy žalobce, připojil vlastní úvahy o „zjištěném“ skutkovém stavu, vypořádal odvolací námitky žalobce a řádně zdůvodnil své právní hodnocení. Žalobce přesně popsal, v čem spatřuje nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí s odkazem na konkrétní skutečnosti, když podrobně vylíčil, jakých konkrétních postupů, úvah, hodnocení a závěrů se vůči němu správní orgán dopustil, uvedl konkrétní a dostatečně individualizovaná skutková tvrzení a představil svůj konkrétní právní náhled na projednávanou věc. Po žalobci tedy nelze spravedlivě požadovat, aby svá tvrzení přesně podřadil pod konkrétní ustanovení právních předpisů a v souladu s obsahem vznesené námitky formálně přesně označil napadené rozhodnutí (nejen za nezákonné, jak učinil), ale i za nepřezkoumatelné. 11. Žaloba je důvodná. 12. Smyslem zákona o sociálních službách je úprava podmínek poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči. Příspěvek na péči, který je předmětem řízení v dané věci, se podle § 7 téhož zákona poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Náklady na příspěvek se hradí ze státního rozpočtu. Nárok na něj má osoba, která splňuje předpoklady uvedené v § 4 odst. 1 téhož zákona (mezi účastníky není sporu o tom, že podmínky zde uvedené žalobce splňuje), která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje