175 Az 1/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

175 Az 1/2025- 28 - text  7 175 Az 1/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci žalobce: V. L. L., narozený dne X statní příslušník Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Škopkem sídlem Dukelských hrdinů 59, 269 01 Rakovník proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-130/ZA-ZA11-HA13-2025 ze dne 26. 3. 2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 26. 3. 2025 podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“) zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítl, že výrok napadeného rozhodnutí odporuje § 14a odst. 1, odst. 2 písm. b) a § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Podle žalobce žalovaný nesprávně posoudil zjištěný skutkový stav, a sice, že má žalobce dluhy u svých příbuzných, je v prodlení, a v případě návratu do Vietnamu by tyto dluhy nemohl splácet. 3. Podle žalobce je evidentní, že pokud se do Vietnamu vrátí, společnost na něj bude nahlížet jako na člověka, který není schopen pomáhat své rodině, jejíž členové jsou nezaměstnaní, zejména pak matce, která je nemocná. Žalobce připustil, že ačkoli při pohovoru tuto myšlenku výslovně neformuloval, je zjevné, že jako člověk neschopný dostát svým závazkům a pomáhat rodině by doma čelil společenskému odsudku. Žalobce uvedl, že mu zcela reálně hrozí rozpad rodinných vztahů a vyloučení ze společnosti. 4. Žalobce označil za nesprávný závěr žalovaného, že neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Žalobce vyjádřil domněnku, že mu měla být udělena doplňková ochrana podle § 14a odst. 1 zákona o azylu. Zdůraznil, že v jeho případě jsou dány důvodné obavy, že ve Vietnamu by mu hrozilo nebezpečí vážné újmy. Uvedl, že vážnou újmou je i ponižující zacházení, za které je třeba považovat i výše zmiňované faktické vyloučení ze společnosti, které ve Vietnamu hrozí tomu, kdo nepomáhá rodině a nesplácí své dluhy. 5. Žalobce připomněl, že aplikaci § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu nebrání ani § 2 odst. 6 zákona o azylu, jelikož původcem vážné újmy může být i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že strana kontrolující stát není schopna nebo ochotna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před vážnou újmou. Žalobce označil za zřejmé, že státní orgány nejsou schopny ponižujícímu zacházení s žalobcem zabránit. 6. Žalobce se odkázal na veřejně dostupné zdroje, dle kterých prý vietnamská vláda podporuje odchod svých občanů ze země. Jmenovitě citoval adresu https://vietnamnet.vn/en. Uvedl, že vietnamští občané vracející se ze zahraničí do vlasti mají problémy při hledání zaměstnání a pro absenci sociálního systému a ostrakizaci jsou ohroženi bezdomovectvím. Žalobce zmínil, že ve Vietnamu žije v chudobě přibližně 12 milionů občanů a míra nezaměstnanosti je tam vysoká. 7. Žalobce konstatoval, že pro zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 zákona o azylu musejí být splněny kumulativně obě zákonné podmínky – žadatel uvádí pouze ekonomické důvody a zároveň neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že mu hrozí vážná újma. Podle žalobce nebyla ve vztahu k němu druhá jmenovaná podmínka naplněna, jelikož uváděl skutečnosti, z nichž lze dovodit, že mu hrozí ponižující zacházení. 8. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že při rozhodování vzal v úvahu, že skutečnosti, které žalobce tvrdil, a shromáždil k nim relevantní a aktuální informace o situaci v zemi původu. Zdůraznil, že vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci a má za to, že napadené rozhodnutí je patřičně odůvodněno. 10. Žalovaný konstatoval, že žalobní body se týkají pouze ekonomických důvodů. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že žalobce chce v České republice vydělávat peníze, aby mohl splácet svůj dluh ve Vietnamu. Žalobce podle žalovaného žádné skutečnosti vypovídající o hrozbě vážné újmy netvrdil. Žalovaný uvedl, že žalobce podal svou žádost o mezinárodní ochranu ve snaze oddálit, zmařit nebo znemožnit vyhoštění. Dodal, že pokud by nedošlo k žalobcovu zadržení Policií České republiky, žádost o mezinárodní ochranu by nebyl podal. Kdyby měl podle žalovaného žalobce o mezinárodní ochranu skutečný zájem, mohl tak učinit dříve, neboť mu v podání žádosti před jeho zadržením nic nebránilo. Žalovaný zdůraznil, že žalobce v protokolu sám potvrdil, že mu ve Vietnamu žádné nebezpečí nehrozí. 11. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Posouzení věci soudem 12. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť s tímto postupem vyslovil souhlas jak žalobce, tak i žalovaný. Po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 13. Soud posoudil stěžejní námitku žalobce, že nebyly dány důvody pro zamítnutí jeho žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, jelikož v žádosti o mezinárodní ochranu vedle důvodů ekonomických uváděl i skutečnosti, z nichž bylo lze dovodit, že mu hrozí vážná újma ve formě ponižujícího zacházení spočívajícího ve společenské ostrakizaci. 14. § 14a odst. 1 zákona o azylu stanoví, že „doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ 15. Podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu platí, že „za vážnou újmu se […] považuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu“. 16. Ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu stanoví, že „žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, a zároveň uvádí pouze ekonomické důvody“. 17. Soud studiem správního spisu zjistil následující podstatné skutečnosti. Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 13. 2. 2025 žalobce uváděl jako impuls pro vycestování z vlasti a také pro podání žádosti o mezinárodní ochranu výlučně ekonomické obtíže spočívající v neschopnosti dostát smluvním závazkům. Jako důsledek svého nynějšího prodlení se splácením dluhu uvedl žalobce opět výlučně hospodářské důsledky, a sice narůstající úroky. Obavy ze své společenské ostrakizace coby dlužníka neschopného finančně podporovat vlastní rodinu formuloval žalobce teprve v žalobě. Žalobce při pohovoru výslovně uvedl, že jiné problémy ve vlasti neměl. Na otázku žalovaného, zda by chtěl závěrem pohovoru uvést jiné skutečnosti, které by měly být vzaty v potaz při posuzování žádosti, odvětil „ne, to je vše“. S ohledem na to žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že důvodem žalobcova odchodu z vlasti byly jen a pouze ekonomické důvody (dluhy ve vlasti, zájem pracovat v České republice), a žalobce zároveň neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mu hrozila vážná újma podle § 14a zákona o azylu. 18. Nelze přisvědčit konstatování žalobce, že z jeho pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu bylo zjevné, že mu ve Vietnamu hrozí vážná újma. Nevyplývá-li z jeho výpovědi víc než obecná ekonomická motivace a nekonkrétní zmínka o věřitelích, nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby dedukoval ponižující zacházení coby možný důsledek předluženosti. Bez explicitního tvrzení žalobce, že se po návratu do Vietnamu, coby dlužník v prodlení, obává rozvratu vztahů s rodinou, příbuznými a známými, ale též nezaměstnanosti a v krajním případě i bezdomovectví, tedy nebyl žalovaný povinen domýšlet jednotlivé konsekvence žalobcovy neschopnosti dostát smluvním závazkům, zejména zvažovat možné scénáře jeho společenské ostrakizace včetně všech z ní plynoucích negativních důsledků. Např. již v rozsudku ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005-86, Nejvyšší správní soud uvedl, že v rámci azylového řízení existují „dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i