178 Az 2/2024 – Krajský soud v Ústí nad Labem

178 Az 2/2024- 62 - text  13 178 Az 2/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci žalobce: M. H. M., narozený dne X státní příslušnost Pákistánská islámská republika bytem X zastoupený advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) D. M., narozený dne X bytem X 2) Z. M., narozený dne X bytem X 3) A. M., narozená dne X bytem X 4) Z. M., narozená dne X bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2024, č. j. OAM-1302/ZA-ZA11-ZA22-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2024, č. j. OAM1302/ZA-ZA11-ZA22-2023, jímž žalovaný vyslovil, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný vyslovil, že doplňkovou ochranu pro existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu nelze udělit. 2. Zároveň žalobce požadoval, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 3. V žalobě žalobce uvedl, že žalovaný nedostatečně a nesprávně posoudil jeho žádost, neboť mu měla být udělena mezinárodní ochrana jak dle § 12 písm. b) zákona o azylu z důvodu jeho ateismu, tak dle § 14 zákona o azylu, a to z humanitárních důvodů, a také mu měla být udělena doplňková ochrana dle § 14a odst. 1 zákona o azylu. 4. Žalobce konstatoval, že v žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že se obává návratu do Pákistánu, protože mu tam hrozí vážné perzekuce a pronásledování ze strany státních orgánů řízených v souladu se státním náboženstvím – islámem. Žalobce je ateistou, dle islámu tedy odpadlíkem. Je tudíž osobou druhé kategorie a rovněž je ohrožen náboženským fundamentalismem přesahujícím až do státního zřízení v Pákistánu. Žalobce podotkl, že jeho azylový příběh je logický, konstantní od svého počátku, možný a žalovaný jej nevyvrátil žádnými důkazy. Dále žalobce sdělil, že zde žije více než 42 let, přičemž od roku 1991 nebyl na území Pákistánu. Obavy žalobce jsou uvěřitelné a stojí na reálném základě vyplývajícím z aktuální politické i bezpečnostní situace v Pákistánu. Na podporu svých tvrzení žalobce poukázal na lidskoprávní zprávy ke stavu dodržování práv v Pákistánu, obsah provedených pohovorů s ním a jím doložené listinné podklady (Příručka k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydaná Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN v roce 1992, strany 195 až 219). Žalobce uvedl, že jej žalovaný s ohledem na zápis v jeho cestovním dokladu, že je muslimem, přestože je ateistou, nabádal, aby žil v přetvářce a lži a v neustálém ohrožení z prozrazení, že není oddaným muslimem. V Pákistánu je však odpadnutí od víry kriminalizováno a pronásledování ateistů či rouhačů nezřídka vede až k novodobým honům na čarodějnice, k čemuž poukázal na zprávu Britského úřadu pro záležitosti Commonweakthu. S ohledem na výše uvedené žalobce sdělil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, či na základě nedostatečně zjištěného stavu věci a měl mu být udělen azyl dle § 12 písm. b) zákona o azylu. 5. Dále žalobce uvedl, že mu měl být udělen azyl z humanitárních důvodů dle § 14 zákona o azylu, neboť na českém území pobývá již 42 let, má zde rodinné zázemí a s ohledem na jeho záznam o odsouzení se nemůže v případě vycestování ze země v dohledné době vrátit zpět ke své rodině. V České republice se nachází nepřetržitě od roku 1991, a za dobu svého pobytu zde si zde vytvořil silné soukromé a rodinné vazby. Žalobce považuje Českou republiku za svůj jediný domov a v zemi původu již nikoho a nic nemá a není kulturně přizpůsoben pro život v Pákistánu. Podotkl, že v Pákistánu by mu nebyla garantována ani základní lidská práva a byl by nucen skrývat svůj ateismus pod hrozbou vážných následků. Žalobce konstatoval, že je rodičem čtyř potomků (osoby zúčastněné na řízení), kteří jsou občany České republiky a rovněž zde žijí. Žijí zde i tři vnoučata žalobce. Žalobce žije ve společné domácnosti s dcerami A. a Z., jež stále studuje vysokou školu, je nezaopatřená a výživou závislá na žalobci. Vycestováním žalobce by došlo k úplnému rozvrácení rodiny, přičemž udržování kontaktu na dálku nemůže roli žalobce v rodině nahradit. Žalobce zdůraznil, že v případě vycestování by se nemohl za svou rodinou na území České republiky několik let vrátit, a to s ohledem na záznam v trestním rejstříku, neboť podmínkou získání krátkodobého víza je trestní zachovalost. Žalobce na území pracuje, od svého propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v roce 2017 žije řádný život a splácí soudem určenou škodu. Dále žalobce sdělil, že ačkoli byl odsouzen pro závažnou trestnou činnost, jednalo se o první a poslední odsouzení, tedy o exces. Svého jednání lituje a nadále se snaží žít poctivě a být vzorem pro své děti. Po svém podmíněném propuštění z výkonu trestu v roce 2017 žalobce řádně plnil podmínky stanovené nařízeným dohledem probačního úředníka, přičemž dne 2. 5. 2024 bylo usnesením Okresního soudu v Kladně vysloveno, že se osvědčil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu. Žalobce tedy již není nebezpečný pro veřejný pořádek a jeho trestná činnost již není aktuální, neboť k ní došlo již v roce 2013, k odsouzení v roce 2014. 6. Pokud žalobci nebyl udělen azyl, měla mu být udělena alespoň doplňková ochrana. Žalobce konstatoval, že aplikace § 15a zákona o azylu byla v rozporu se samotnou dikcí zákona, v němž je uvedeno, že doplňkovou ochranu nelze udělit, je-li důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany se dopustil vážného zločinu. Žalovaný v řízení zjistil, že se žalobce na českém území dopustil zvlášť závažného zločinu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice dle § 340 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) ve spojení s účastí na organizované zločinecké skupině dle § 361 odst. 1 trestního zákoníku, za který byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody na 7 let a 6 měsíců, přičemž uložený trest vykonal. Podle žalobce tedy nebylo možné aplikovat návětí § 15a zákona o azylu: „je-li důvodné podezření“. Podle žalobce z uvedeného ustanovení vyplývá, že se nevztahuje na případy, kdy o trestném činu bylo již soudem pravomocně rozhodnuto a odsouzený uložený trest již vykonal, nýbrž se vztahuje na ty situace, kdy je například trestní řízení ve fázi prověřování. Žalovaný svým výkladem popřel možnost nápravy žalobce a odmítl poskytnout ochranu potřebnému a ohroženému s ohledem na jeho předchozí trestněprávní jednání, jež nemělo žádnou souvislost se žádostí o azyl. Podle žalobce žalovaný pochybil, neboť při posuzování závažného trestného činu dle § 15a zákona o azylu nepřihlédl k tomu, že žalobce uložený trest již vykonal. Dále poukázal na závěry Soudního dvora v rozsudku velkého senátu ze dne 9. 11. 2010, Spolková republika Německo proti B a D, spojené věci C-57/09 a C-101/09, a podotkl, že posouzení závažnosti zločinu pro účely z vyloučení poskytnutí mezinárodní ochrany musí být provedeno v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k okolnostem daného případu (polehčující a přitěžující okolnosti, povaha a závažnost spáchaného trestného činu, výše uloženého trestu, míra účasti na trestné činnosti, vykonání uloženého trestu, chování před, během i po trestním řízení) a vyžaduje přijetí spíše mezinárodních standardů oproti místním. Zdůvodnění užití § 15a zákona o azylu označil žalobce za nepřezkoumatelné. 7. Žalobce rovněž namítal, že napadené rozhodnutí zcela nepřiměřené zasahuje do práva na respektování soukromého života žalobce a celé jeho rodiny v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.). Žalovaný dle žalobce přiměřenost napadeného rozhodnutí vůbec neposuzoval. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout pro nedůvodnost. Žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení a odkázal na obsah správního spisu, zejména na protokol o pohovoru ze dne 29. 9. 2023, na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 7 To 238/2014, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 9 To 64/2014. Konstatoval, že rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a vzal v potaz všechny skutečnosti, které vyšly v řízení najevo. Žalovaný podotkl, že žalobcem spáchané dva zvlášť závažné zločiny a jeden zločin s nižší horní hranicí trestní sazby (organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice, účast na organizované zločinecké skupině, p