41 A 10/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

41 A 10/2025- 27 - text  8 41 A 10/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: S. M., narozen X státní příslušník Ruské federace bytem Zařízení pro zajištění cizinců, Balková 2264, 331 65 Tis u Blatna proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje sídlem Masarykova 930/27, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. KRPU-81454-26/ČJ-2025-040022-DB-ZZC ze dne 28. 4. 2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2025 žalovaná podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajistila žalobce za účelem jeho předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, (dále jen „nařízení Dublin III“) a podle § 129 odst. 7 téhož zákona stanovila dobu trvání zajištění na třicet dnů od okamžiku omezení osobní svobody, který nastal dne 27. 4. 2025 v 11:20 hodin. Žaloba 2. V žalobě žalobce obecně uvedl, že žalovaná je povinna ve všech případech vážit možnost užití mírnějších opatření před tím, než přistoupí k zajištění cizince. Konstatoval, že se domníval, že může legálně překročit hranice Chorvatska, cestovat po Evropské unii a podat další žádost o mezinárodní ochranu v Německu. Podotkl, že má finanční prostředky potřebné k pokrytí nákladů na vycestování celé rodiny zpět do Chorvatska. Podle žalobce tak nebyl dán důvod k jeho zajištění a měla být užita mírnější opatření. 3. Žalobce namítal, že délka zajištění byla stanovena nepřiměřeně bez řádného odůvodnění. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je podle žalobce všeobecné a dostatečně se nezabývá jeho konkrétní situací. Podotkl, že zajištění je mimořádný institut a jeho délka nesmí přesáhnout dobu přiměřenou vzhledem ke sledovanému cíli. Pokud žalovaná nepostupuje v řízení aktivně a svědomitě, podle žalobce přestává být zajištění oprávněné. Dále poznamenal, že žalovaná je povinna důkladně posuzovat skutečnosti, které by odůvodňovaly prodloužení zajištění, a tyto skutečnosti musí být doloženy ve spisovém materiálu; v opačném případě nemá skutková podstata, z níž žalovaná vychází, oporu ve spisu. 4. Podle žalobce nedostála žalovaná povinnosti předběžného zjišťování existence překážek, systémových nedostatků azylového řízení či podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v jiném členském státě. Žalovaná rovněž nevzala v úvahu skutečnosti, které žalobce uvedl při podání vysvětlení ohledně vrácení se do Chorvatska v případě propuštění. 5. Žalobce uzavřel, že žalovaná vycházela z nesprávně a nedostatečně zjištěného stavu věci a své rozhodnutí odůvodnila jen obecnými úvahami, aniž by se blíže zabývala proporcionalitou omezení žalobcovy osobní svobody a aniž vysvětlila, proč přistoupila k jeho zajištění. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Vyjádření žalované k žalobě 6. Žalovaná ve svém vyjádření popsala klíčové skutkové okolnosti a podotkla, že žalobce splňuje veškeré předpoklady pro zajištění a následné předání. Připomněla, že žalobce vstoupil a pobýval na území České republiky neoprávněně a předtím podal v Chorvatsku žádost o azyl, tudíž spadá do působnosti nařízení Dublin III. Dne 9. 5. 2025 obdržela žalovaná oznámení dublinského střediska, že Chorvatsko přijalo svou odpovědnost a zaslalo souhlas s přijetím žalobce zpět. Česká republika tak má šest týdnů na realizaci předání žalobce do Bulharska a dublinské středisko požádalo o prodloužení zajištění do 19. 6. 2025. Žalovaná konstatovala, že je jí z vlastní činnosti známo, že předání do Chorvatska je reálné a možné. Uvedla, že se zabývala případnými překážkami bránícími žalobcovu předání včetně systémových nedostatků. Žalovaná zdůraznila, že cizinec si nemůže vybírat stát, ve kterém požádá o mezinárodní ochranu s využitím nelegálního tranzitu přes ostatní státy Evropy. Podle žalované nechtěl žalobce v Chorvatsku setrvat, jeho cílem bylo Německo, kam se chtěl dostat za každou cenu. Podotkla, že žalobce neoznačil žádnou překážku, která by mu bránila v návratu do Chorvatska, a jeho tvrzení, že ničemu nerozuměl, označila za nevěrohodné. Žalovaná upozornila, že žalobce nerespektoval platné právní předpisy a ignoroval azylový systém Evropské unie. Podle žalované je tak dán jasný předpoklad, že předpisy nadále nebude dodržovat, dokud nedosáhne cíle své cesty. Přijaté opatření považovala žalovaná za nezbytné a přiměřené sledovanému účelu. Dodala, že ani žalobcův soukromý a rodinný život nemůže vyvážit zájem státu na ochraně před porušováním právních předpisů a že žalobcův věk a zdravotní stav nejsou překážkou jeho přemístění. 7. Podle žalované bylo u žalobce prokázáno vážné nebezpečí útěku ve smyslu § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Žalobce totiž pobýval na území České republiky neoprávněně, má být předán do země, která s Českou republikou přímo nesousedí, žalobce nemůže oprávněně samostatně do Chorvatska cestovat, vědomě nesetrval v Chorvatsku do konečného posouzení své žádosti a neoprávněně cestoval přes další státy Evropské unie. Žalovaná shrnula, že za daných okolností nemohla spoléhat na žalobcovo tvrzení, že po propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců odcestuje do Chorvatska. Žalovaná uvedla, že se zabývala i možností užití mírnějších opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců; žalobcova tvrzení však neskýtají jistotu, že se nebude skrývat před výkonem přemístění. Žalobcovo prohlášení, že nevěděl o potřebnosti povolení ke vstupu a pobytu a o povinnosti setrvat na území Chorvatska, pokládala žalovaná za účelové a odmítla jeho snahu obviňovat chorvatské orgány z nedostatečného poučení v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. 8. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Posouzení věci soudem 9. Žaloba není důvodná. 10. Soud předesílá, že každý žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Totéž podle názoru zdejšího soudu platí i pro citaci judikatury, pokud žalobce nijak neupřesní, co konkrétně z toho kterého judikátu pro svůj případ dovozuje. Soud dále podotýká, že není možné, aby za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty, konkretizoval jeho obecná tvrzení či vybíral ze spisu ty skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu a přebíral by naopak funkci žalobcova advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Afs 171/2021-44). 11. V nyní řešené věci nedosahuje kvality žalobních bodů část žaloby, ve které žalobce bez upřesnění vztahu ke svému případu uvedl, že zajištění je mimořádný institut, jeho délka nesmí přesáhnout dobu přiměřenou vzhledem ke sledovanému cíli a že zajištění přestává být oprávněné, pokud žalovaná nepostupuje v řízení aktivně a svědomitě. Žalobce totiž neupřesnil, jak konkrétně se tyto jím obecně uváděné skutečnosti projevily v jeho případě, v čem konkrétně žalovaná pochybila a jak to zasáhlo do jeho práv. 12. Žalobce dále obecně tvrdil, že žalovaná je povinna důkladně posuzovat skutečnosti, které by odůvodňovaly prodloužení zajištění, a tyto skutečnosti musí být doloženy ve spisovém materiálu; v opačném případě nemá skutková podstata, z níž žalovaná vychází, oporu ve spisu. Soud k tomu uvádí, že v nyní řešené věci nejde o prodloužení zajištění. Uvedená námitka se tedy míjí s předmětem daného řízení. Žalobce ostatně ani neupřesnil, jaké konkrétní skutečnosti nejsou doloženy ve spisovém materiálu. Stejně tak žalobce neuvedl, v čem konkrétně mělo spočívat jím obecně namítané nesprávné a nedostatečné zjištění stavu věci. 13. Těmito žalobcovými tvrzeními, která nedosahují kvality žalobních bodů, se soud blíže nezabýval. 14. Nejprve se soud zaměřil na namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že žalovaná bez řádného odůvodnění stanovila nepřiměřenou délku zajištění a své rozhodnutí zdůvodnila jen obecnými úvahami, aniž by se zabývala jeho situací a proporcionalitou omezení jeho