41 A 15/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

41 A 15/2025- 35 - text  9 41 A 15/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobkyně: T. T. N., narozena X statní příslušnice Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupena advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MV-114309-4/OAM-2025 ze dne 22. 7. 2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 22. 5. 2025 uložila žalobkyni správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a stanovila dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území“), v trvání dva roky ode dne, kdy žalobkyně vycestuje z území. Současně vyslovila, že vycestování žalobkyně je možné, a stanovila dobu k vycestování 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 22. 7. 2025. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně namítala, že žalovaný nezjistil skutkový stav tak, jak vyžaduje § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobkyně uvedla, že v řízeních, v nichž je ukládána povinnost, tedy i v řízení o vyhoštění, mají správní orgány v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu povinnost zjišťovat okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu je povinnost ukládána. Konstatovala, že žalovaný zjistil všechny okolnosti svědčící v neprospěch žalobkyně, ale již opomněl zjišťovat skutečnosti v její prospěch. Dále žalobkyně namítala porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu tím, že žalovaný nedbal, aby byly šetřeny její oprávněné zájmy. 3. Žalobkyně uvedla, že měla v době řízení s občanem České republiky vztah obdobný vztahu rodinnému, což v řízení nejen tvrdila, ale i dokazovala. Bylo proto namístě, aby správní orgán prvního stupně kromě pobytové kontroly provedl i výslech snoubence, popřípadě jejich kamaráda (pana B.), který poskytl čestné prohlášení o jejich vztahu. Žalobkyně zdůraznila, že pobytová kontrola je pouze „podpůrný důkaz na úrovni úředního záznamu“ a nemá takovou důkazní hodnotu jako např. protokol o výslechu. Zhodnocení přiměřenosti ve vztahu ke snoubenci podle žalobkyně v napadeném rozhodnutí zcela chybí. Žalobkyně uvedla, že na území České republiky pobývá dlouhou dobu, a to nasvědčuje tomu, že si zde vytvořila stabilní zázemí, což podle ní nelze bagatelizovat ani s poukazem na to, že si toto zázemí vytvořila v době nelegálního pobytu. 4. Podle žalobkyně žalovaný dostatečně nezohlednil, že s ní bylo řízení pro nelegální pobyt na území vedeno poprvé, přičemž se ke správním orgánu dostavila a dobrovolně s ním spolupracovala. 5. Podle žalobkyně se žalovaný nedostatečně vypořádal s nepřiměřeností dopadů svého rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života. Konstatovala, že jde o neurčitý právní pojem, nikoli o správní uvážení, což však správní orgány nereflektovaly a nesplnily hlediska, která je třeba v případě neurčitého právního pojmu zvážit. Žalobkyně citovala rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-37, a ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 Azs 102/2013-34. Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, protože správní orgány „absentovaly“ na zjištění veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů jak ve vztahu k osobě její, tak k osobě jejího snoubence, který je občanem České republiky. Žalobkyně uvedla, že rozhodnutí správních orgánů jsou ledabylá, strohá a chybí jim dostatečná „individualita“. 6. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobkyně svou argumentaci staví především na svém soukromém a rodinném životě, avšak ignoruje stěžejní zjištění správního orgánu. Podle žalovaného žaloba předkládá nulovou polemiku s konkrétními úvahami a závěry správního orgánu. Žalovaný uvedl, že žaloba účelově vynechává skutečnost, že v místě tvrzeného společného bydliště provedla kontrolu Policie České republiky, která zjistila, že žalobkyně ani její snoubenec na jimi udávané adrese nikdy nebydleli. Dále žalovaný uvedl, že žaloba nijak nerozporuje, že žalobkyně svůj vztah navázala v době neoprávněného pobytu, a podotkl, že v takových případech lze nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění shledat pouze za výjimečných okolností. Žalovaný dodal, že se žalobkyně ani nijak nesnaží výjimečné okolnosti prokázat. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Ústní jednání 8. Při soudním jednání konaném dne 1. 10. 2025 zástupce žalobkyně uvedl, že správní orgány nedostatečně zkoumaly partnerský vztah žalobkyně, na který tato upozornila v rámci svého výslechu. Podle zástupce žalobkyně nestačilo pouhé negativní vyhodnocení pobytové kontroly; nic nebránilo předvolání a vyslechnutí druha žalobkyně. Vyhoštění na dobu dvou let označil zástupce žalobkyně za nepřiměřené. Podotkl, že žalobkyně pobývá v České republice již dlouhou dobu, má zde snoubence, se kterým sdílí společnou domácnost. To však nebylo v rámci posouzení přiměřenosti zohledněno. Dále namítal, že správní orgány neprovedly žádnou pobytovou kontrolu na žalobkyní uváděné adrese X. 9. Pověřená pracovnice žalovaného při tomtéž jednání odmítla argumentaci žalobkyně, že by se žalovaný jejím partnerským vztahem nezabýval. Současně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které označila za dostatečné. Zdůraznila, že žalobkyně žije v České republice nelegálně již od 5. března 2019 a pracuje zde „načerno“. Připomněla, že žalobkyně se za tu dobu nenaučila česky, což nesvědčí o jejím zájmu zde žít. Podle pověřené pracovnice žalovaného začala žalobkyně svůj vztah budovat až v roce 2023, kdy věděla, že zde již čtyři roky žije nelegálně. Shrnula, že správní orgány proto správně dovodily, že nejde o zjevně nepřiměřený zásah do soukromého života. Posouzení věci soudem 10. Žaloba není důvodná. 11. Před vypořádáním jednotlivých žalobních bodů soud směrem k žalobkyni připomíná, že soudní řízení ve správním soudnictví je ovládáno zásadou koncentrace, jež nachází svůj odraz v § 71 odst. 2 třetí větě zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle které rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby. Soud se proto může věcně zabývat jen těmi žalobními body, které byly uplatněny ve lhůtě deseti dnů poté, kdy bylo napadené rozhodnutí žalobkyni doručeno (srov. § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), tj. v nyní řešené věci do pondělí 4. 8. 2025 jakožto nejblíže následujícího pracovního dne po neděli 3. 8. 2025, na kterou by konec lhůty pro podání žaloby připadl. Napadené rozhodnutí totiž bylo zástupci žalobkyně doručeno dne 24. 7. 2025. Projednání později uplatněných žalobních bodů by znamenalo nepřípustné porušení principu koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004-69). Z těchto důvodů soud nemohl přihlížet k těm žalobním bodům, které žalobkyně nově uplatnila při ústním jednání dne 1. 10. 2025. Učinila tak totiž až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která je podle § 71 odst. 2 s. ř. s. nejzazším limitem i pro případné rozšíření žaloby o další žalobní body. Soud se proto nemohl zabývat opožděnou námitkou žalobkyně upozorňující na nepřiměřenost délky vyhoštění a námitkou, že správní orgány neprovedly žádnou pobytovou kontrolu na žalobkyní uváděné adrese X. 12. Dále soud zdůrazňuje, že každý žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Totéž podle názoru zdejšího soudu platí i pro citaci judikatury, pokud žalobkyně nijak neupřesní, co konkrétně z toho kterého judikátu pro svůj případ dovozuje. Soud dále podotýká, že není možné, aby za žalobkyni spekulativně domýšlel další argumenty, konkretizoval jeho obecná tvrzení či vybíral ze spisu ty skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být