41 A 5/2024 – Krajský soud v Ústí nad Labem

41 A 5/2024- 47 - text  10 41 A 5/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: T. L. H., narozen X státní příslušník Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupen advokátem Mgr. Štěpánem Svátkem sídlem Na Pankráci 1618/30, 140 00 Praha 4 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MV-74104-4/SO-2024 ze dne 26. 6. 2024 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 26. 6. 2024, č. j. MV-74104-4/SO-2024, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 23. 4. 2024, č. j. OAM-25404-43/ZM-2023, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 23. 4. 2024 Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, podle § 46 odst. 6 písm. a) a § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítlo žalobcovu žádost o vydání zaměstnanecké karty, neboť jeho pobyt na území není v zájmu České republiky. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 6. 2024 zamítl. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, nesprávné a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Uvedl, že správní orgán jej nemůže sankcionovat za výkon jeho práv a oprávněných zájmů, když podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na území České republiky mu § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců explicitně umožňuje. Žádost o zaměstnaneckou kartu jako nový účel pobytu na území podle § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podal v souladu s podmínkami obsaženými v § 42g odst. 5 citovaného zákona. Učinil tak v době, kdy pobýval na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu vydaného za účelem studia. Dodal, že žalovaný jeho žádost akceptoval a nenamítal, že by k jejímu podání nebyl oprávněn. Podle žalobce je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že minimálně před podáním žádosti a v době jejího podání plnil účel pobytu s poměrně dobrými studijními výsledky. Konstatoval, že v jeho případě se nejednalo o zneužití institutu studia pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Závěry žalovaného označil žalobce za zavádějící, paušální, přepjaté, formulářovité a nereflektující provedené dokazování a skutečnosti, které vyšly najevo z listinných důkazů. Měl za to, že žalovaný hodnotil důkazy tendenčně v jeho neprospěch a v rozporu s § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). 3. Žalobce dále podotkl, že podáním své žádosti vymezil předmět řízení, kterým se měl žalovaný primárně zabývat. Měl tedy zkoumat, zda splňuje podmínky pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu – zaměstnanecké karty – a zda doložil listinné náležitosti. Meritem jeho žádosti se však žalovaný vůbec nezabýval. 4. Část odůvodnění napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný poukazoval na migrační kvóty k podání žádosti, je podle žalobce nepřezkoumatelná a v rozporu s úmyslem zákonodárce. Žalovaný totiž nezmínil, že zavedení kvót bylo navrhováno pouze vůči cizincům podávajícím žádosti ze zahraničí a že ve vztahu k cizincům, kteří na území České republiky již pobývají za jinými účely, není zapotřebí kvóty uplatňovat. K tomu odkázal na stranu 48 důvodové zprávy k novele zákona o pobytu cizinců, kterou byly zavedeny migrační kvóty a zdůraznila zásadu legitimního očekávání. 5. Žalobce konstatoval, že podal prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, která mu byla schválena. Namítl, že závěr žalovaného, podle něhož se dopustil obcházení zákona v případě prvotní žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem studia, je v hrubém rozporu s § 53 odst. 3 správního řádu, neboť se jednalo o zcela jiný druh žádosti. Rovněž popřel, že by nenaplnil deklarovaný účel pobytu, neboť byl účastníkem kurzu anglického jazyka na České zemědělské univerzitě v Praze a složil závěrečnou zkoušku. V této souvislosti poznamenal, že pojem nenaplnění deklarovaného účelu pobytu zákon o pobytu cizinců nezná ani jej nedefinuje. 6. Dále žalobce v žalobě poukázal na jiná správní řízení o žádostech, ve kterých by eventuálně kvóty mohly být uplatňovány, ale uplatňovány nejsou. V těchto případech se jednalo o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu – zaměstnanecké karty na nekvalifikované pracovní pozice podané státními občany Vietnamu, přičemž ve všech případech bylo žádostem vyhověno. Poznamenal, že přístup žalovaného je nejen v rozporu se zájmem a úmyslem zákonodárce, ale i v hrubém rozporu s jeho aplikační praxí. Poznamenal, že identickým druhům žádostí se shodnými skutkovými okolnostmi správní orgány vyhovovaly zhruba do konce dubna roku 2023, až poté došlo k aplikaci § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. 7. Žalobce nesouhlasil se závěrem správního orgánu prvního stupně o tom, že lze důvodně pochybovat o tom, že účelem a cílem jeho pobytu bylo studium. Připomněl povinnost správního orgánu prověřovat opravdovost předkládaných dokladů a konstatoval, že důvodem pro nevyhovění žádosti je i skutečnost, že se nepodaří ověřit pravdivost údajů uvedených v žádosti. Nicméně naplnění takové skutkové podstaty nebylo v řízení zjištěno. Žalobce rovněž vyjádřil nesouhlas se závěrem správního orgánu prvního stupně ohledně posuzování výše mzdy. 8. Podle žalobce ze spisového materiálu ani z provedeného dokazování nevyplývá nic, z čeho by bylo možné dovodit naplnění skutkové podstaty § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, tedy že jeho pobyt není v zájmu České republiky. Měl tedy za to, že napadené rozhodnutí je minimálně z tohoto důvodu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K tomuto žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 1 Azs 2/2019-54, a dodal, že není možné s odkazem na usnesení vlády ze dne 18. 7. 2018 č. 474 dovozovat, že pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky a výhradně na tomto základě aplikovat § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Napadené rozhodnutí je podle žalobce nepřezkoumatelné také v otázce negativního dopadu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Při přezkoumávání této otázky se správní orgán omezil na zcela obecná konstatování a neověřoval skutečné a reálné zázemí žalobce pro zjištění celkové přiměřenosti rozhodnutí. 9. Poznamenal, že na území České republiky již pobývá v rámci dlouhodobého pobytu za účelem studia a z tohoto titulu má volný přístup na trh práce podle § 98 písm. j) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Je tak nejen nelogické, ale také nepřípustné, aby správní orgán jej sankcionoval za to, že vykonává práva a oprávněné zájmy, když navíc velmi pravděpodobně mohl a byl činný na trhu práce před podáním žádosti. Přijetím argumentace správního orgánu by došlo k nepřípustné diferenciaci mezi jednotlivými druhy povolení k pobytu, přičemž faktický pobyt cizince na území stále zůstává identický. Dodal, že uvedený závěr by zcela popíral institut změny povolení k pobytu podle § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Postup správního orgánu prvního stupně je podle žalobce v rozporu s § 2 odst. 1, 2, 4 a § 7 odst. 1 správního řádu. Rovněž došlo k nepřípustné diskriminaci na základě národnostního původu. 10. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 11. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce nebyl sankcionován za výkon svých práv. Na základě jeho žádosti podané na zastupitelském úřadu v Hanoji mu bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem studia a nic mu nebránilo tento účel plnit i nadále. Podle žalovaného nelze v případě stanovených kvót pro ekonomickou migraci ignorovat záměr vlády omezit příliv nekvalifikovaných pracovníků a akceptovat postup žalobce i dalších osob, které jednaly stejně a krátce po příjezdu na území podaly žádost o změnu účelu pobytu. Konstatoval, že pobyt žalobce nebyl nežádoucí od počátku, ale stal se nežádoucím až poté, kdy projevil svůj úmysl neplnit původně požadovaný účel pobytu, ale vykonávat zde nežádoucí nekvalifikovanou práci. 12. K poukazu žalobce na nepřípustnou diferenciaci mezi jednotlivými druhy povolení žalovaný uvedl, že tato diferenciace vyplývá jak ze zákona, tak především z účelu pobytu na území. Pokud byly nařízením vlády č. 220/2019 Sb. v souladu se zmocněním stanoveny maximální počty žádostí o pobytová oprávnění za účelem podnikání, zaměstnání a investování, podle žalovaného byl tento postup v souladu se zákonem. Poznamenal, že odůvodněné změny účelu pobytu jsou běžně povolovány. Žalobce však náhlou změnu pob