8 Azs 59/2018 — Nejvyšší správní soud

54 A 10/2024- 36 - text  8 54 A 10/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaško ve věci žalobce: J. H., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Michalem Vejlupkem sídlem Hradiště 97/4, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Magistrát města Ústí nad Labem sídlem Velká Hradební 2336, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2024, č. j. MMUL/OPA/OP/103048/ 2024/Abt, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Úřad městského obvodu Ústí nad Labem – Střekov (dále jen „prvostupňový správní orgán“) svým rozhodnutím ze dne 26. 4. 2023, č. j. S65,66/2023/KrejP/roz. (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“), kterého se fyzická osoba dopustí tím, že úmyslně naruší občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustí schválnosti. Za spáchání přestupku byl žalobci podle § 35 písm. b), § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich“), a podle § 7 odst. 5 písm. b) zákona o některých přestupcích uložen správní trest pokuty ve výši 2 000 Kč. Podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné a řízení, které mu předcházelo, trpí vadami. Uvedl, že v jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nespatřuje spáchání přestupku, a že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ pro rozhodnutí, nebyl dle žalobce řádně zjištěn. Podle žalobce vydal žalovaný napadené rozhodnutí na základě důkazů, které s danou věcí nesouvisejí, a nepříslušelo mu takové důkazy opatřit ani provést. Žalobce dále namítl, že ze strany žalovaného došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. 3. Žalobce konstatoval, že občanské soužití, které je obligatorním znakem skutkové podstaty přestupku, lze definovat jako souhrn ustálených pravidel jednání a chování ve společnosti, který je založen na respektování práv ostatních lidí, jejichž chování v určitém čase a místě je ve společnosti obvyklé. Jednání, které by bylo možné označit za schválnost, musí překročit rámec výše uvedených jednání a pravidel. Žalobce citoval judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které je narušení občanského soužití trestné tehdy, když dojde k negativnímu zasažení jednáním určité intenzity, jež svou povahou typově odpovídá jednáním uvedeným v demonstrativním výčtu § 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Dále žalobce odkázal na judikaturu Městského soudu v Praze, dle které je pro to, aby mohlo být jednání považováno za schválnost, nutné dosáhnout určité intenzity chování způsobilého objektivně narušit občanské soužití, přičemž schválnost musí mít povahu hrubého jednání; hranice mezi hrubým jednáním a pouhou neslušností nejsou dány přesně. Žalobce poukázal na příklady schválností z judikatury Nejvyššího správního soudu – vysypání zeminy na letištní plochu či zabránění odchodu z pozemku a následné verbální i fyzické napadení. Zdůraznil, že ne každé jednání „naschvál“, které může negativně zasáhnout do práv druhého, vyžaduje zásah veřejné moci, a vždy je nutné posuzovat konkrétní skutkové okolnosti případu. Pojem schválnosti musí být podle žalobce vykládán objektivně; v opačném případě by trestnost odvisela jen od subjektivního vnímání toho, vůči němuž bylo jednáno hrubě. Namítl, že jeho jednání naprosto neodpovídá skutkové podstatě přestupku proti občanskému soužití, neboť jakkoli mohlo být nevhodné, nemá povahu hrubého jednání ani nedosahuje judikaturou vyžadované intenzity. Nevyžadovalo tedy zásah orgánu veřejné moci. Žalobce namítl, že žalovaný nevzal v úvahu všechny okolnosti případu, zejména kontext soužití v domě, a vyšel nekriticky ze subjektivních hodnocení osoby žalobce, které poskytli svědci. 4. Žalobce uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že věcné břemeno bylo zřízeno v jeho prospěch, nikoli ve prospěch jeho manželky. Vyjadřoval se tedy k otázce, zda mu svědčí právo odpovídající věcnému břemeni, ačkoli to přísluší jedině soudu. Podle žalobce je z hlediska posouzení, zda spáchala přestupek proti občanskému soužití, irelevantní, zda dochází k překračování oprávnění z věcného břemene. Předmětem rozhodnutí mělo být jen posouzení, zda jednání naplnilo znaky přestupku, a to bez ohledu na místo takového jednání či jeho důvod, který by mohl spočívat ve vlastnickém sporu. Přitom se žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2006, č. j. 4 As 69/2005-46. 5. Žalobce shrnul, že rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné, odporující principům dobré správy a ustanovením správního řádu, dle kterých musí správní orgán dbát, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalobce uvedl, že přístup správních orgánů k jeho osobě považuje za podjatý. Vyjádřila názor, že provedené zkoumání skutkového stavu je nedostatečné. Závěry žalovaného jsou podle žalobce nesprávné, nedostatečné a neúplné, neboť nebylo ve věci dostatečně přihlédnuto ke všem okolnostem, zejména k jednání osob přímo postižených spácháním přestupku a jejímu k problematickému vztahu s nimi. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že ačkoli žalobce v žalobě namítl vady řízení, neuvedl, jaké konkrétní vady má na mysli. Žalovaný dále uvedl, že ačkoli žalobce namítá, že skutkový stav nebyl řádně zjištěn, nenavrhl provedení dalších důkazů. Podle žalovaného z formulace žalobních námitek plyne, že není sporu o tom, zda se skutky popsané v napadeném rozhodnutí staly. Žalobce podle žalovaného v žalobě nepolemizuje, že se skutky nestaly, že se staly jinak, než jsou popsány, že je spáchala jiná osoba, ani netvrdí okolnosti vylučující její odpovědnost. 7. Žalovaný citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2020, č. j. 3 As 158/2019, dle kterého i zdánlivě nijak významné jednání, spočívající v opakovaném demonstrativním posouvání a odhazování rohožky sousedů od jejich dveří, překročilo meze řádného občanského soužití, jelikož si pachatel musel být vědom, že toto jednání je obtěžující, a přeci jej s očekáváním nějaké reakce sousedů opakoval. Žalovaný zobecnil, že prvek hrubosti může být stupňováni opakováním útoků na chráněný zájem. Ve vztahu k projednávané věci z toho dovodil, že i zdánlivě nevýznamné jednání žalobce mohlo vyvolat a vyvolalo v ostatních obyvatelích domu pocit narušování osobních svobod a osobního prostoru, takže po jejím přistěhování se došlo v důsledku jednotlivých útoků k vystěhování osoby přímo postižené spácháním přestupku se třemi nezletilými dětmi z jím vlastněné nemovitosti. 8. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že shromáždil rozsáhlý důkazní materiál dostatečně dokumentující okolnosti a průběh popsaného skutku, a že všechny důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Žalovaný se vyjádřil k námitce žalobce, že nebylo namístě, aby žalovaný posuzoval, zda dochází k překračování oprávnění plynoucích z věcného břemene. S odkazem na judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2010, č. j. 7 As 12/2010-65) zdůraznil, že schválností je třeba rozumět skutky spočívající v hrubých, zřejmých a neoprávněných zásazích do pokojného života s úmyslem tento stav narušit. Z toho žalovaný dovodil, že byl přímo povinen zjišťovat, zda se jednalo o zásahy neoprávněné. S odkazem na judikaturu konstatoval, že ačkoli svým rozhodnutím nemohl žalobci zakládat práva a povinnosti v soukromoprávní oblasti, musel se při hodnocení neoprávněnosti jejího jednání vycházet z celého právního řádu včetně soukromoprávních předpisů. Žalovaný uvedl, že posouzení, zda žalobce užívá předmětnou nemovitost po právu, je klíčové pro objasnění důvodů, proč ke konfliktům začalo docházet, a to i s přihlédnutím k tomu, že soužití osob přímo postižených spácháním přestupku se žalobcem v předmětné nemovitosti bylo před přistěhováním manželky žalobce bezproblémové. Žalovaný uvedl, že bylo namístě posoudit, zda se jednalo o schválnost anebo o řádný výkon zákonných oprávnění žalobce. Žalovaný konstatoval, že objasnění pohnutek je součástí dokazování skutkového stavu. I kdyby tak bylo možné přisvědčit žalobci, že stěhování a přemísťování nábytku je součástí výkonu jeho práva věcného břemene dožití v předmětné nemovitosti, výkon takového práva způsobem, že se umístí lednice v zárubních dveří, anebo jiný nábytek tak, že objektivně překáží v řádném užívání jiných předmětů tvořících vybavení domácnosti, není řádným výkon