54 A 21/2023 – Krajský soud v Ústí nad Labem

54 A 21/2023- 57 - text  21 54 A 21/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaško ve věci žalobce: V. H. B., narozený X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupený Mgr. Markem Čechovským, advokátem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Loretánské nám. 101/5, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2023, č. j. 126914-2/2023-MZV/OPL, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2023, č. j. 126914-2/2023-MZV/OPL, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) ze dne 18. 5. 2021, č. j. 1566-3/2021-HANOKO. Tímto usnesením zastupitelský úřad zamítl žádost žalobce o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a současně zastavil řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Žaloba 2. Žalobce v žalobě předně uvedl, že nové rozhodnutí žalovaného je téměř shodné jako jeho předchozí rozhodnutí ve věci, novým prvkem je závěr o tom, že správní orgán rozhoduje na základě skutkového stavu ke dni jeho rozhodnutí. Žalobce namítal, že žalovaný postupoval v minulosti nezákonně ve vztahu k otázce nemožnosti vycestovat z důvodu nemožnosti letecky cestovat v důsledku přijatých opatření v souvislosti s pandemií Covid-19, čímž významně zasáhl do práv žalobce. Žalobce byl toho názoru, že se žalovaný nemůže bez dalšího dovolávat vlastního nezákonného postupu a nelze přijmout premisu, že běh času zhojí pochybení správního orgánu, které stojí na začátku celého procesu. 3. Dále žalobce uvedl, že již samotné jeho rodinné poměry a ekonomické poměry jeho rodiny představují adekvátní důvod pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Žalobce namítal, že žalovaný nedostál povinnosti posoudit zásah do soukromého a rodinného života nejen ve vztahu k žalobci, ale i vůči jeho rodinným příslušníkům. Žalobce odkázal na vývoj rozhodovací praxe zastupitelských úřadů a nesouhlasil s názorem žalovaného, že se jedná o odlišné a specifické případy, jejichž obdobnou argumentaci tak nelze aplikovat i na případ žalobce. Dle žalobce se v případech, na které odkázal, nejedná o výjimečné a specifické okolnosti, ale naprosto jasný trend v rozhodovací praxi zastupitelského úřadu a samotnému úřadu i žalovanému vytýkal, že ve svých rozhodnutích nevysvětlili, proč z tohoto trendu upustili. Žalobce odkázal na usnesení Generálního konzulátu České republiky v Šanghaji ze dne 2. 12. 2014 č. j. 733/2014-SHANG III, případ žadatelky projednávaný zastupitelským úřadem v Ulanbaataru v Mongolsku a případ vedený u zastupitelského úřadu podle sp. zn. 1645/2019-HANOKO. Žalobce přiložil podklady ke třem naprosto identickým případům a odkázal na další obdobné případy, ale správní orgány je ignorovaly a uvedly, že v obdobných případech se žadatelům naopak nevyhovuje. Ve všech případech do popředí vždy vstoupil zájem nezletilého dítěte, ale v případě žalobce je zájem jeho dětí marginalizován s odkazem na preferovaný způsob podání žádosti osobně. Žalovaný zcela pominul jádro jeho odvolací námitky, která nespočívala jen ve faktickém odloučení, ale především ve faktických dopadech na péči o děti a ekonomickou situaci rodiny, které z odloučení vyplývají. Žalobce trval na tom, že zásah do rodinného a soukromého života žalobce a jeho dětí lze považovat za odůvodněný případ pro upuštění od povinnosti osobního podání. Dále žalobce nesouhlasil s tím, že žalovaný odmítl judikaturu, na kterou žalobce odkázal, toliko s tvrzením, že se jedná o jiné typy pobytových statusů. Žalobce sám uvedl, že se odkazované judikáty týkají jiných pobytových statusů, ale že se jedná o obecné posouzení problematiky zásahu do rodinného a soukromého života, který je srovnatelný jako v případě žalobce. V odkazovaných judikátech převážil zájem na ochranu soukromého a rodinného života nad zájmem státu na dodržování striktních pravidel migrační politiky, který byl navíc zintenzivněn závažnou kriminální minulostí posuzovaných osob, a žalobce má za to, že tím spíše by měl tento zájem převážit v případě žalobce, neboť žádá pouze o využití existujícího instrumentu vnitrostátního práva, aniž by se musel dovolávat přímé aplikace čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalobce odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Jeunesse vs. Nizozemsko, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5Azs 404/2019-28, Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 5 Azs 94/2019-33, rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-540/03, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2012, č. j. 7 As 6/2012-29, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012, č. j. 11A 200/2010-158, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/09 (pozn. soudu: uvedený nález Ústavního soudu dle databáze Ústavního soudu neexistuje), nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06, a nález ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18, ze kterých rozsáhle citoval. Žalobce k tomu uvedl, že žalobce sám je trestně bezúhonný a jeho pobyt na území ČR je tolerován již od roku 2008 v režimu strpění, přičemž právě jeho rodinné poměry jsou důvodem proč stát nebyl schopen žalobce přimět k opuštění ČR. 4. Žalobce dále namítal, že žalovaný se v rozhodnutí vůbec nevyjádřil k protokolu o výslechu manželky žalobce přiloženému k odvolání, který jednoznačně potvrzuje tvrzení žalobce, že právě on je primárním pečovatelem o nezletilé děti a že manželka není schopna se dětem věnovat, protože pracuje od osmi do devatenácti hodin. 5. Žalobce dále namítal přepjatý formalismus rozhodnutí žalovaného a nesprávnou interpretaci ustanovení § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žalobce uvedl, že požadavek jeho cesty na zastupitelský úřad pozbývá svého smyslu. Ministerstvu vnitra nic nebrání předvolat žalobce k ústnímu jednání a výslechu na území ČR, přitom právě Ministerstvo vnitra provádí meritorní posouzení žádosti, nikoli zastupitelský úřad, a k posouzení žádosti není ani třeba osobní účast žadatele. Jediné rozhodnutí, ke kterému je příslušný zastupitelský úřad je právě povolení či zamítnutí žádosti o prominutí povinnosti osobního podání žádosti. Důvody pro upuštění od povinnosti podat žádost osobně pak zastupitelský úřad hodnotí na základě písemností, které jsou mu zasílány dálkově. Žalobce měl za to, že kontakt zastupitelského úřadu s žadatelem tedy nemůže být nenahraditelným stadiem řízení. Žalobce citoval nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Afs 4/2008-108. 6. Dále žalobce namítal, že žalobce rozhodl dle skutkového a právního stavu ke dni vydání rozhodnutí, avšak zásada rozhodnutí podle skutkového a právního stavu není obsažena ve správním řádu a judikatura, kterou žalovaný citoval, není přenositelná na nyní projednávanou věc. V důsledku pochybení správního orgánu došlo k propásnutí okamžiku, kdy žádost byla důvodnou. Nemůže jít k tíži žalobce, že pandemie Covid-19 skončila a nyní není důvodem pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Kdyby správní orgány tehdy poustupovaly v souladu se zákonem, bylo by již tehdy žádosti žalobce vyhověno. Žalobce k tomu uvedl, že postup žalovaného je v rozporu se zásadou ochrany dobré víry, zásadou legitimního očekávání a zásadou nemo turpitudinem suam allegare potest, a že jej vnímá jako intenzivní a zjevnou nespravedlnost. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný nejprve shrnul dosavadní řízení o žádosti vč. soudního přezkumu. K samotné žalobě uvedl, že žalobce podal v podstatě totožnou žádost jako v roce 2018, ve které rovněž argumentoval nemožností vycestování, protože by ro pro něj znamenalo dlouhodobé odloučení od rodiny, zejména jeho nezletilých dětí. Jeho předchozí případ odpovídající shodné skutkové a právní situaci byl posouzen správním soudem, Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem, přičemž žalobce před soudy nebyl úspěšný. Novou žádost žalobce podal dne 12. 4. 2021 krátce po zamítnutí jeho ústavní stížnosti namísto toho, aby podal žádost o pobytové oprávnění způsobem, který předvídá zákon o pobytu cizinců, tedy osobním podáním na zastupitelském úřadě, setrvával na území ČR, aniž by svůj pobytový status jakkoliv řešil, a nadále rozšiřoval svoji rodinu a spoléhal na po