10 Afs 228/2019 — Nejvyšší správní soud

15 Af 15/2024- 66 - text 15 15 Af 15/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobce: J. G., narozený X sídlem X zastoupený JUDr. Ing. Hanou Skalickou, Ph.D., BA, advokátkou sídlem Staroměstské náměstí 88/10, 293 01 Mladá Boleslav proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2024, č. j. 28194/24/5200-10422-713122, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) vydal dne 3. 11. 2023 dodatečné platební výměry na daň z příjmů fyzických osob č. j. 2206981/23/2510-50521-505998, kterým byla žalobci doměřena za zdaňovací období 2016 daň podle pomůcek ve výši 533 194 Kč a současně vznikla zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 106 639 Kč, č. j. 2207159/23/2510-50521-505998, kterým byla žalobci doměřena za zdaňovací období 2017 daň podle pomůcek ve výši 496 825 Kč a současně vznikla zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 99 365 Kč, a č. j. 2207249/23/2510-50521-505998, kterým byla žalobci doměřena za zdaňovací období 2018 daň podle pomůcek ve výši 293 693 Kč a současně vznikla zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 58 739 Kč. 2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 9. 2024, č. j. 28194/24/5200-10422-713122, podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), změnil výše uvedené dodatečné platební výměry tak, že snížil částku doměřené daně za zdaňovací období 2016 na 525 214 Kč a penále na 105 043 Kč, za zdaňovací období 2017 snížil částku doměřené daně na 484 432 Kč a penále na 96 887 Kč a za zdaňovací období 2018 snížil částku doměřené daně činí na 280 463 Kč a penále na 56 093 Kč. 3. Žalobou se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a dodatečných platebních výměrů a požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 4. Žalobce namítal, že mu daň byla doměřena po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. K zahájení kontroly došlo dle žalobce již dne 27. 1. 2020. Již tohoto dne totiž poskytla žalobcova účetní správci daně na základě jeho výzvy řadu podkladů a další podklady mu byly poskytnuty v rámci ústního jednání konaného dne 5. 2. 2020. Součástí předložených podkladů byly i kupní smlouvy, jejichž předmětem byl nákup automobilů ze strany žalobce, k nimž správce daně učinil poznámku, že v nich obsažené ručně vepsané údaje, jimiž měly být identifikováni jednotliví prodávající, jsou nečitelné. To podle žalobce vyplývá z protokolu o ústním jednání, který správce daně vyhotovil téhož dne pod č. j. 246524/20/2510-60562-500633. Dále správce daně vydal dne 12. 2. 2020 výzvu č. j. 287416/20/2510-60562-507633, jíž podle § 57 odst. 1 písm. b) daňového řádu vyzval společnost AURES Holdings a.s., k poskytnutí údajů, jež jsou nezbytné pro správu daní u žalobce. Stejné výzvy činil správce daně i poté, co byl vyhotoven protokol o zahájení kontroly. Je tedy zřejmé, že již v lednu 2020 a na začátku února 2020 správce daně prováděl nikoliv vyhledávací, ale kontrolní činnost. Kontrola tedy nebyla zahájena až dne 25. 2. 2020, kdy byl sepsán protokol o zahájení kontroly, neboť za první úkon správce daně vůči žalobci zahajujícím kontrolu ve smyslu § 87 odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, je nutno považovat poskytnutí podkladů, k němuž došlo dne 27. 1. 2020. V této souvislosti žalobce připomněl, že z judikatury Nejvyššího správního soud vyplývá – jak je patrné z jím citovaných částí bodů 17, 18 a 22 rozsudku tohoto soudu ze 28. 7. 2022, č. j. 3 Afs 8/2020-41, že orgány finanční správy nesmí postupy při správě daní zaměňovat a vybírat si ten, který se mu nejlépe hodí. 5. Nicméně i pokud by se soud neztotožnil s tím, že daňová kontrola fakticky začala již 27. 1. 2020, pak formálně začala 25. 2. 2020, a tedy by ve všech třech případech zdaňovacích období uplynula 25. 2. 2023. Poznamenal, že úkonem, který by mohl mít vliv na běh prekluzivní lhůty pro stanovení daně, je mezinárodní spolupráce při správě daní. Podle § 148 odst. 4 písm. f) daňového řádu lhůta pro stanovení daně neběží po dobu ode dne odeslání žádosti o mezinárodní spolupráci až do dne obdržení odpovědi na tuto žádost. Správce daně odeslal žádosti o mezinárodní výměnu informací (dále jen „MVI“) k jednotlivým vozidlům v počtu 31 vozidel z celkových prodaných 111 vozidel v roce 2016, 32 vozidel z celkových prodaných 80 vozidel v roce 2017 a 17 vozidel z celkových prodaných 51 vozidel v roce 2018. V důsledku toho by tedy prekluzivní lhůta mohla podle § 148 odst. 4 písm. f) daňového řádu uplynout později. Judikaturou Nejvyššího správního soudu však bylo dovozeno, že ne každé mezinárodní dožádání nutně vede k prodloužení lhůty pro stanovení daně. Bylo dovozeno, že pouze taková žádost, která je způsobilá přispět ke správnému stanovení daně, může být důvodem pro stavení prekluzivní lhůty pro stanovení daně. 6. Poukázal na to, že na str. 38 zprávy o daňové kontrole sám správce daně uvádí, že mezinárodní dožádání v rozsahu, v jakém je navrhoval žalobce, neprovedl, protože by byla neúčelná, neboť by nevedla k jednoznačnému zjištění skutkového stavu. Mezinárodní dožádání, která byla ohledně daně z příjmů provedena u soukromých osob, tak byla dle žalobce neúčelná, tudíž nemohla vést k prodloužení lhůty pro stanovení daně. Prekluzivní lhůta ohledně daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2016 až 2018 tak uplynula 27. 1. 2023, resp. 25. 2. 2023. 7. K odlišné klasifikaci příjmů, k níž dospěl žalovaný narozdíl od správce daně, neměl žalobce připomínek k matematickému výpočtu žalovaného, avšak nesouhlasil s tím, že formulářové kupní smlouvy nebyly vyhodnoceny jako důkaz a daň byla stanovena pomůckami, přestože předložil důkazní prostředky o jeho skutečných nákladech, které nebyly správcem daně vzaty v úvahu. Jinými slovy, pokud by 242 formulářových smluv bylo osvědčeno za důkaz, a správce daně by ochránil dobrou víru a legitimní očekávání žalobce, pak by žalobci neměla být dodatečně stanovována žádná daň, a to ani daň z příjmů fyzických osob. 8. Dále namítal, že jednal v dobré víře a v souladu se svým legitimním očekáváním, že orgány finanční správy budou jeho situaci posuzovat shodně jako již dříve posoudily situaci skutkově obdobnou, avšak tyto postupovaly v rozporu se svou správní praxí. Žalobce jim taktéž vytýkal, že neprovedly jím navržené výslechy svědků. 9. Žalobcova dobrá víra a jeho legitimní očekávání byly založeny tím, že správce v minulosti akceptoval úplně stejné smlouvy jako důkaz o obchodování s použitými vozidly v případě místního šetření provedeného u jeho matky paní K. G. a neshledal v jejím případě důvod k doměření daně. Žalobce na tuto skutečnost opakovaně v průběhu řízení před orgány finanční správy poukazoval. Správce daně se s touto argumentací ve zprávě o kontrole vypořádal tak, že se nejedná o srovnatelnou situaci, neboť v případě žalobcovy matky proběhlo pouze místní šetření, nikoli daňová kontrola. 10. Žalobce je přitom toho názoru, že se o srovnatelnou situaci jedná. Místní šetření i daňová kontrola jsou součástí vyhledávacích postupů upravených ve stejném dílu daňového řádu a cíl správy daní v podobě správného zjištění a stanovení daně vymezený v § 1 odst. 2 daňového řádu musí být pro všechny vyhledávací postupy shodný. Šetření týkající se daně z přidané hodnoty za zdaňovací období let 2009 a 2010 uplatňované ve zvláštním režimu z titulu prodeje dovezených použitých vozidel probíhala u žalobcovy matky v letech 2011 a 2012 a ač správce daně formálně nezahájil daňovou kontrolu, fakticky se choval, jako by ji vedl. Žalobce byl tudíž v dobré víře, že doklady, které shromažďuje při svých obchodech s použitými vozidly, obstojí při případné daňové kontrole, a tím pádem měl legitimní očekávání, že skutkově shodná situace bude posouzena správcem daně shodně. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, přitom plyne, že na dodržení zásady ochrany práv nabytých v dobré víře je třeba trvat i tehdy, pokud by byla předchozí praxe správních orgánů nezákonná a lze ji změnit, jen pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi. 11. Tím, že daňové orgány neakceptovaly žalobcovy návrhy na provedení výslechu některých svědků (Z. H., bývalé zaměstnankyně správce daně, účetní žalobce a matky žalobce), je dle jeho přesvědčení napadené rozhodnutí zatíženo vadou, která mohla mít vliv na jeho zákonnost, a to z následujících důvodů. 12. Výslech svých zaměstnanců odmítl správce daně provést právě proto, že se v případě šetření u žalobcovy matky nemělo jednat o skutkově shodnou situaci. Tak tomu dle žalobcova názoru není. I tyto svědecké výpovědi