41 A 19/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

41 A 19/2025- 23 - text  11 41 A 19/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: H. H. T., narozen X státní příslušník Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupen advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. CPR-32081-3/ČJ-2025-930310-V233 ze dne 7. 11. 2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 11. 8. 2025 Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, (dále jen „správní orgán prvního stupně“) podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uložila žalobci správní vyhoštění. Stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy“), v délce tří let od okamžiku, kdy žalobce vycestuje z území členských států. Zároveň stanovila dobu k vycestování z území členských států v délce třiceti dnů od nabytí právní moci rozhodnutí a vyslovila, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Žalobcovo odvolání žalovaná rozhodnutím ze dne 7. 11. 2025 zamítla. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že správní orgán prvního stupně náležitě nezjistil skutečný stav věci bez důvodných pochybností ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podotkl, že v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, musí správní orgán podle § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu je povinnost ukládána, přičemž správní orgán prvního stupně opomněl zjistit skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce. Podle žalobce došlo v této souvislosti i k porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť správní orgán prvního stupně ve věci nepřijal řešení odpovídající okolnostem případu a nešetřil oprávněné zájmy žalobce. 3. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nepřiměřené, pokud jde o uložené opatření i délku správního vyhoštění, a neodpovídá okolnostem případu. Upozornil na to, že plně spolupracoval se správním orgánem, vypověděl pravdu o svém pobytu a důvodech jeho nelegálnosti. Zdůraznil, že na území pobýval společně se svou družkou, občankou České republiky, s níž je zasnouben. Výslechem žalobce a jeho družky bylo prokázáno, že mají vážný partnerský vztah, plánují společný život, rodinu a uzavření manželství. Zatím tedy není rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nicméně rodinným příslušníkem občana Evropské unie je i osoba, která s občanem Evropské unie trvale žije ve vztahu obdobnému vztahu rodinnému. I přesto, že zákonodárce rámci vyhoštění cizince stanovil v zákoně o pobytu cizinců to, že pro potřeby správního vyhoštění se osoba cizince ve vztahu podle § 15a odst. 2 zákona o pobytu nebude považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie, nelze takovou skutečnost opomenout, aniž by byla dostatečně obsáhnuta do úvah rozhodujícího orgánu a přihlédnuto k zájmům nejen samotného cizince, ale také zájmům dotčené družky – občanky České republiky. 4. Žalobce podotkl, že uložit správní vyhoštění partneru občana Evropské unie lze pouze výjimečně, pokud je takový postup přiměřený a je-li to nezbytné pro ochranu veřejného pořádku a bezpečnosti státu. Je nutné, aby důvody vyhoštění byly kvalitativně silné a musí být provedeno detailní posouzení individuální situace. Dodal, že vyhoštění je nepřípustné, pokud by vedlo ke zmaření rodinného života občana Evropské unie, resp. dojde-li k rozporu s čl. 8 Evropské úmluvy. 5. Dále namítal, že správní orgán prvního stupně ani žalovaná neprovedly pečlivé posouzení přiměřenosti ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES a § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a tedy je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a nepřiměřené. 6. Za nepravdivé označil tvrzení žalované, že nepřicházel v úvahu jiný postup než uložení správního vyhoštění. Zejména nízká závažnost protiprávního jednání, toliko neoprávněný pobyt na území, a deklarované vazby na občanku České republiky přinejmenším zakládaly předpoklad pro to, aby rozhodnutí obsahovalo řádnou úvahu o tom, proč nebylo možné uložit toliko povinnost opustit území České republiky. Žalobce rovněž vyjádřil nesouhlas s délkou uloženého vyhoštění, neboť ji považoval za nepřiměřenou. 7. Dále žalobce zpochybnil přezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i napadeného rozhodnutí, neboť neobsahují úvahy o dopadech vyhoštění na družku žalobce a o tom, proč je správní vyhoštění v daném případě nezbytné. Žalobce rovněž namítal porušení základních zásad činnosti správních orgánů, které nedostatečně posoudily všechny okolnosti daného případu. Závěrem žaloby citoval § 119a odst. 2 a § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. 8. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vyjádření žalované k žalobě 9. Žalovaná ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť v rámci správního řízení se dostačujícím způsobem vypořádala se vším, co vyšlo v řízení najevo. Dodala, že doba tří let, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států, zcela odpovídá veškerým relevantním okolnostem případu. Při stanovení této doby byly vzaty v úvahu skutečnosti svědčící v prospěch i neprospěch žalobce. V průběhu správního řízení bylo dostatečně prokázáno, že družka žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie a žalobce realizoval svůj partnerský vztah v době, kdy nedisponoval žádným oprávněním k pobytu. Poukázala na skutečnost, že žalobce podal toliko blanketní odvolání. Žalovaná uzavřela, že v odvolacím řízení neporušila žádné zákonné ustanovení, a navrhla, aby soud žalobu zamítl. Posouzení věci soudem 10. Před vypořádáním jednotlivých žalobních bodů soud zdůrazňuje, že každý žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Totéž podle názoru zdejšího soudu platí i pro citaci judikatury, pokud žalobce nijak neupřesní, co konkrétně z toho kterého judikátu pro svůj případ dovozuje. Soud dále podotýká, že není možné, aby za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty, konkretizoval jeho obecná tvrzení či vybíral ze spisu ty skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu a přebíral by naopak funkci žalobcova advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Afs 171/2021-44). 11. V nyní řešené věci nedosahuje kvality žalobních bodů část žaloby, ve které žalobce bez bližšího upřesnění uvedl, že správní orgán prvního stupně náležitě nezjistil skutečný stav věci bez důvodných pochybností ve smyslu § 3 správního řádu, nezjistil skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce (§ 50 odst. 3 správního řádu) a nešetřil oprávněné zájmy žalobce (§ 2 odst. 3 a 4 správního řádu). Žalobce totiž v žalobě neuvedl, v čem konkrétně byla skutková zjištění správního orgánu prvního stupně nedostatečná, v čem konkrétně nešetřil oprávněné zájmy žalobce a jaké skutečnosti svědčící v žalobcův prospěch nebyly zjištěny. 12. Soud zároveň nepřehlédl, že tyto výhrady žalobce vznesl proti postupu správního orgánu prvního stupně. Předmětem soudního přezkumu je však rozhodnutí odvolacího orgánu, a nikoli rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalobní argumentace proto musí směřovat právě proti rozhodnutí odvolacího orgánu (žalované), a nikoli proti prvostupňovému rozhodnutí, které nikterak nereflektuje úvahy odvolacího orgánu vyvolané odvoláním. Není-li žalobce spokojen se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu správní žaloby zřejmé, které závěry odvolacího orgánu (žalované), nikoli správního orgánu prvního stupně, pokládá za nedostatečné či nesprávné, a z jakých důvodů (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 3 As 55/2021-48). Žalobce v nyní řešené věci však sh