41 A 7/2026 – Krajský soud v Ústí nad Labem

41 A 7/2026- 33 - text  10 41 A 7/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: M. M., narozen X státní příslušník Ruské federace bytem Zařízení pro zajištění cizinců, Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje sídlem Masarykova 930/27, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. KRPU-133940-54/ČJ-2025-040022-ZZ ze dne 10. 1. 2026 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 10. 1. 2026 žalovaná podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) ve spojení s § 124 odst. 2 téhož zákona zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění. Současně žalovaná podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovila dobu trvání zajištění na devadesát dnů ode dne 10. 1. 2026 včetně s tím, že do celkové doby zajištění se započítává také doba předchozího zajištění (od omezení osobní svobody 29. 7. 2025 v 13:00 hodin do 12. 8. 2025). Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že žalovaná postupovala v rozporu se zákonem, neboť nijak nezohlednila žalobcovu individuální situaci, nedostatečně odůvodnila upřednostnění zajištění před zákonnými alternativami a stanovila nepřiměřeně dlouhou dobu zajištění vzhledem k okolnostem případu. Dále konstatoval, že strohé a nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí na několika místech vykazuje známky zmatečnosti a nedostatečného individuálního posouzení. Vysvětlil, že spolupracuje, sdělil své jméno a příjmení, místo trvalého pobytu a státní příslušnost, nekladl žádný odpor, odpovídal pravdivě a poskytoval součinnost. Žalovaná měla podle žalobce zohlednit, že s ní v dobré víře plně spolupracoval; to však neučinila. 3. Žalobce zdůraznil, že institut zajištění představuje krajní prostředek. Jeho užití by měla předcházet důkladná úvaha o jeho nezbytnosti a nemožnosti užít alternativy. Připomněl, že zajištění představuje praktické zbavení osobní svobody a musí být kvalitně a přezkoumatelně odůvodněno. Podle žalobce byly úvahy žalované vedoucí k prodloužení zajištění nedostatečné, jednostranné a účelové. Žalovaná přistoupila k zajištění pouze na základě nelegálnosti žalobcova vstupu a pobytu na území České republiky. Podotkl, že Úmluva o postavení uprchlíků s případy nelegálního vstupu na území státu počítá a požaduje, aby takové jednání nebylo penalizováno. Žalobce připustil, že v době zajištění nebyl Českou republikou uznán za uprchlíka a svou žádost o mezinárodní ochranu podal až později. Podle žalobce však nelze odhlédnout od širšího právního rámce, kdy žalovaná užila prostředku ultima ratio pouze na základě jedné skutečnosti, která u žadatelů o mezinárodní ochranu není ničím ojedinělým. Zdůraznil, že nelegálnost vstupu a pobytu na území neměla být jedinou okolností, kterou se žalovaná řídila; měla řádně zjistit stav věci, včetně skutečnosti svědčících ve prospěch žalobce, a následně případ komplexně vyhodnotit. 4. Úvahy žalované o možnosti uložení alternativ označil žalobce za nedostačující a jednostranné. Žalovaná jen stroze a paušálně odcitovala zákonná ustanovení a konstatovala nemožnost jejich použití. Podle žalobce není zřejmé, jaké úvahy ji k tomu vedly a zda vůbec nějaké úvahy proběhly. Zdůraznil, že zvláštní opatření by měla být uplatňována přednostně, nikoli pouze jako alternativy, jejichž užití je fakultativní a pod plnou diskrecí žalované. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Azs 417/2019-60. Žalobce upozornil na možnost oznámit adresu pobytu, zdržovat se tam, každou změnu hlásit a ve stanovené době se tam zdržovat za účelem pobytové kontroly, ke které žalovaná pouze uvedla, že by žalobce tuto povinnost neplnil. K doloženému čestnému prohlášení o převzetí některých závazků, jež svědčí o možnosti složit finanční záruku, se žalovaná nijak nevyjádřila, ačkoli je měla k dispozici. 5. Prodloužení zajištění v délce 90 dnů podle žalobce neumožňuje dostatečný soudní přezkum v rozumných intervalech, jak vyplývá z čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z rozhodovací činnosti soudů. Žalobce citoval rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 7 As 17/2012-36, ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 97/2012-26, ze dne 9. 10. 2014, č. j. 2 Azs 57/2014-28, ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019-50, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1020/2015. Konstatoval, že pokud § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců brání zajištěnému cizinci v přístupu k efektivnímu soudnímu přezkumu v rozumných intervalech, je třeba tuto situaci řešit ukládáním zajištění na kratší dobu např. 30 dnů. Žalobce dodal, že pokud byla doba zajištění prodloužena o 90 dnů, měla žalovaná uvést, jaké kroky bude třeba během této doby učinit a jaká bude jejich časová náročnost. K tomu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2021, č. j. 41 A 21/2021-32. Žalobce zdůraznil, že bylo třeba, aby žalovaná stanovila konkrétní kroky při realizaci vyhoštění s konkrétním časovým odhadem. Žalovaná však jednotlivé kroky uvedla toliko paušálně bez časových údajů a konkretizace na žalobcův případ. 6. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Vyjádření žalované k žalobě 7. Žalovaná ve svém vyjádření konstatovala, že nerespektoval pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění a ve stanovené době nevycestoval. Zároveň nevyčkal rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany a odjel do Německa, kde o mezinárodní ochranu požádal znovu a odkud byl následně vrácen zpět. Dne 30. 7. 2025 byl žalobce zajištěn podle zákona o pobytu cizinců, nicméně poté znovu požádal o mezinárodní ochranu a byl dne 12. 8. 2025 zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (dále jen „zákon o azylu“). Po pravomocném zastavení řízení ve věci mezinárodní ochrany byl žalobce dne 10. 1. 2026 opětovně zajištěn podle zákona o pobytu cizinců. Žalovaná trvala na tom, že důvod zajištění byl dán. Dodala, že žalobci nevytýká pouze jeho nelegální pobyt, ale také cestování přes několik zemí Evropské unie bez oprávnění a za pomoci převaděčů, nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění, nevyčkání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany a neoprávněné vycestování do Německa. Podle žalované se žalobce snažil o to, aby mohl žít v Evropské unii, a nestaral se o dodržování právních předpisů. Do své současné situace se dostal vlastní chybou a laxním přístupem k řešení svého pobytového oprávnění. 8. Možností užití zvláštních opatření se žalovaná zabývala na stranách 5 a 6 napadeného rozhodnutí. Zdůraznila, že s ohledem na skutkové okolnosti nebylo možné uložit žádný typ zvláštního opatření. Podle žalované sám žalobce uvedl, že na území nikoho nemá a nemá ani dostatek financí. Žalovaná připomněla, že uložená zvláštní opatření musí být skutečně účinná. Odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2022, č. j. 7 Azs 367/2021-27. Žalovaná konstatovala, že u žalobce byla dána důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon správního vyhoštění. Zopakovala, že žalobce se snažil za každou cenu zůstat v Evropské unii. Z kontextu žalobcova jednání je podle žalované zjevné, že nehodlá respektovat právní předpisy Evropské unie ani rozhodnutí; ostatně sám vypověděl, že se do Ruska v žádném případě nevrátí. 9. K délce zajištění žalovaná poukázala na strany 8 a 9 napadeného rozhodnutí, kde vyjmenovala jednotlivé úkony včetně odhadovaného času. Odmítla, že by byla povinna rozhodovat o prodloužení doby zajištění v pravidelných intervalech tak, aby měl žalobce právo na pravidelný soudní přezkum. Žalovaná byla přesvědčena, že neporušila žalobcovo právo na soudní přezkum, jestliže vydala rozhodnutí o zajištění, ve kterém řádně odůvodnila jeho nezbytnost i přiměřenost délky zajištění. Žalobce měl možnost proti tomuto rozhodnutí podat žalobu, což také učinil. Dodala, že do celkové doby zajištění započetla i prvotní omezení žalobcovy osobní svobody od 29. 7. 2025 do 12. 8. 2025, tedy 15 dnů. Žalovaná uvedla, že zkoumala též přiměřenost dopadů rozhodnutí o zajištění; k tomu odkázala na stranu 7 napadeného rozhodnutí. 10. Žalovaná uzavřela, že postupovala v souladu s právními předpisy a rozhodnutí náležitě odůvodnila. Navrhla, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Posouzení věci soudem 11. Před vypořádáním jednotlivých žalobních bodů soud zdůrazňuje, že každý žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona