42 A 1/2026 – Krajský soud v Ústí nad Labem

42 A 1/2026- 33 - text 5 42 A 1/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: P. L. H., narozen X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika trvale bytem X zastoupen Mgr. Markem Eichlerem, advokátem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 12. 2025, č. j. CPR-38233-8/ČJ-2025-930310-V230, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 23. 12. 2025, č. j. CPR382338/ČJ2025930310V230, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, ze dne 13. 10. 2025, č. j. KRPU15903619/ČJ2025-040026-SV, kterým bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie (dále též jen „EU“) a smluvních států, v délce 6 měsíců s tím, že v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se počátek doby stanovuje od okamžiku, kdy cizinec vycestuje z členských států EU a smluvních států. Současně se podle ustanovení § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanoví doba k vycestování z území států Evropské unie a smluvních států do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. 2. Současně žalobce požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 3. Žalobce namítal, že se žalovaná dostatečně nevypořádala s tím, že žalobce pobýval na území České republiky pouze 8 dní, a poté si dobrovolně prostřednictvím právního zástupce sjednal termín jednání na cizinecké policii a plně spolupracoval se správními orgány. Proto je dle názoru žalobce uložení správního vyhoštění zcela nepřiměřené. Dále žalobce uvedl, že má v domovském státě velké dluhy, které nebude schopen splácet a dostal by se tam do existenčních problémů. 4. Dále žalobce namítal, že se žalovaná zcela nedostatečně vypořádala s nepřiměřeností dopadu žalobou napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce trval na tom, že správní orgány nerespektovaly, že nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života je neurčitým právním pojmem a nikoli správním uvážením. Správní orgány nesplnily hlediska, která jsou nutná zvážit v případě takového neurčitého právního pojmu. V tomto směru odkázal žalobce na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-37, ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-34. Žalobce trval na tom, že správní orgány způsobily nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, když rezignovaly na zjištění veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů k osobě žalobce. Žalobce zdůraznil, že na území České republiky nepáchal žádnou trestnou činnost a pouze zde nelegálně pobýval pouhých 8 dní a následně svou situaci řešil dobrovolně a maximálně spolupracoval se správním orgánem. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaná ve svém vyjádření plně odkázala na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaná trvala na tom, že správní orgán prvního stupně i žalovaná postupovaly při zjišťování skutkového stavu věci v souladu s § 3 a 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“). Žalovaná považovala vyhoštění žalobce za zákonné a přiměřené, neboť žalobce se na území České republiky zdržoval bez oprávnění, nebyl zjištěn závažný osobní nebo humanitární důvod, který by odůvodňoval upuštění od vyhoštění a žalobce porušil pravidla pobytového režimu. Žalovaná zdůraznila, že správní orgány postupovaly v daném případě individuálně, přihlédly ke všem relevantním okolnostem a zohlednily rovněž absenci jakýchkoliv integračních nebo rodinných vazeb žalobce v České republice. To vše bylo zohledněno i v délce uloženého správního vyhoštění. 6. Dále žalovaná uvedla, že žalobcem uvedená judikatura na danou věc skutkově ani právně nedopadá, neboť v případech řešených těmito judikáty existovaly mimořádné okolnosti (např. dlouhodobý pobyt, rodinné vazby, integrace do společnosti), které v případě žalobce absentují. Žalovaná trvala na tom, že v případě žalobce došlo k individuálnímu posouzení jeho situace a že uložení opatření ve formě správního vyhoštění je odůvodněné a přiměřené okolnostem případu. 7. Dle žalované je námitka, že žalobou napadené rozhodnutí nepřiměřeně zasáhne do soukromého života žalobce, obecná. Žalobce dle žalované v průběhu správního řízení ani ve svém odvolání neuvedl žádnou konkrétní argumentaci, která by dokládala nepřiměřenost rozhodnutí. Žalobce dle žalované žádné skutečnosti vztahující se k přiměřenosti správního vyhoštění v průběhu správního řízení neuvedl a žádné takové skutečnosti dle jejího názoru nevyplývají ani z podané žaloby. 8. Žalovaná trvala na tom, že v daném případě nebylo možné od uložení správního vyhoštění upustit a žalobou napadené rozhodnutí je zcela přiměřené. Jednání soudu 9. Soud na žádost právního zástupce žalobce ve věci nařídil jednání. Žalovaná i právní zástupce žalobce se následně z jednání písemně omluvili. Jednání proběhlo bez jejich účasti, s čímž obě strany ve svých omluvách vyslovily souhlas. Posouzení věci soudem 10. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 11. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce se dne 28. 8. 2025 dobrovolně dostavil na pracoviště cizinecké policie, kde proběhla pobytová kontrola. V cestovním pase žalobce bylo vylepeno již neplatné dlouhodobé vízum Srbska s platností do 25. 12. 2021 a vstupní razítko do Srbska ze dne 10. 7. 2021. Do protokolu dále žalobce vypověděl, že v roce 2021 přicestoval do Srbska za prací a 4 roky zde pracoval jako svářeč na stavbách. Dne 20. 8. 2025 přijel do České republiky autobusem z Rumunska, kde asi měsíc pracoval. Do Rumunska přicestoval asi před dvěma měsíci. Žalobce si byl celou dobu vědom, že v České republice pobývá neoprávněně. Žalobce uvedl, že na území České republiky nebo EU nemá žádné rodinné či jiné příbuzenské vazby, kromě bratrance. Ve Vietnamu má rodiče a mladší bratry. Jako jedinou překážku návratu žalobce uvedl dluhy, které má ve Vietnamu a které by neměl jak splácet. 12. K námitce žalobce, že se žalovaná dostatečně nevypořádala s tím, že žalobce pobýval na území České republiky pouze 8 dní, a poté si dobrovolně prostřednictvím právního zástupce sjednal termín jednání na cizinecké policii a plně spolupracoval se správními orgány, uvádí soud následující. Žalovaná na straně 4 žalobou napadeného rozhodnutí odkázala na výpověď žalobce s tím, že z jeho výpovědi vyplývá, že již v době, kdy přicestoval do Rumunska, nesplňoval podmínky vstupu a pobytu v schengenském prostoru. Z výpovědi žalobce tedy žalovaná dovodila, že žalobce sice pobýval na území České republiky neoprávněně 8 dní, ale na území schengenského prostoru pobýval neoprávněně po dobu delší než dva měsíce. Dále žalovaná poukázala na skutečnost, že v § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, je uvedeno, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. Z uvedené formulace žalovaná dovodila, že při splnění podmínek v uvedeném ustanovení, pokud nejsou shledány důvody k pro nevydání rozhodnutí o správním vyhoště