54 A 12/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

54 A 12/2025- 52 - text 11 54 A 12/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaško ve věci žalobkyně: X. Z., narozená X, státní příslušnost Čína bytem X zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 7. 2025, č. j. CPR-21016-2/ČJ-2025-930310-V224, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 21. 7. 2025, č. j. CPR-21016-2/ČJ-2025-930310-V224, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 14. 5. 2025, č. j. KRPU-25488-34/ČJ-2025-040026. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uložil žalobkyni povinnost opustit území členských států Evropské unie (dále jen „EU“), přičemž žalobkyni stanovil dobu k opuštění území členských států EU do země státního občanství cizince nebo do třetí země, kde je oprávněna pobývat nebo která ji přijme, do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Žaloba 2. V žalobě žalobce uvedla, že na území ČR pobývá 8 let, sdílí společnou domácnost s manželem X. Y., nar. X, a jejich nezletilým synem, X. J., nar. X. Celá rodina je plně etablovaná na území ČR, nezletilý syn žalobkyně se na území ČR narodil a nikdy jej neopustil. Manžel žalobkyně je držitelem povolení k pobytu ve formě tzv. zaměstnanecké karty, syn žalobkyně je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Za této situace není možné předem vyloučit nepřiměřenost zásahu do jeho nejlepšího zájmu, bude-li jeho matce, na jejíž přítomnosti je nezletilý syn velmi nízkého věku závislý, uložena povinnost opustit území. V tomto směru, tj. v otázce dopadu jejich vycestování do země původu na jeho vývoj, výchovu a výživu, se tak opatření stanoviska orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) jevilo nezbytným důkazem, jehož opatření nebylo možné nahradit výslechem jejich rodičů. Žalobkyně rovněž uvedla, že činí maximum, aby mohla oprávněně pobývat na území ČR, tudíž dne 1. 8. 2025 iniciovala prostřednictvím Generálního konzulátu ČR v Šanghaji žádost o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny, společně s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. O této žádosti se vede řízení pod sp. zn 1452/2025-MZV/SANG 3. Žalobkyně má dále za to, že správní orgány v nedostatečném rozsahu, velice obecně a nepřiléhavě na případ žalobkyně posoudily přiměřenost dopadu jejich rozhodnutí do základního práva žalobkyně a jejích rodinných příslušníků na respektování soukromého a rodinného života zaručeného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný posouzení přiměřenosti rozhodnutí zcela postavil na svých vlastních domněnkách a úvahách, které nemají žádnou oporu ve správním spise. Žalobkyně si dovoluje zdůraznit, že byť je povinnost opustit území označována správními orgány jako nejmírnější správní opatření, i toto správní opatření může být v kontextu individuálních okolností konkrétního případu shledáno opatřením svými důsledky nepřiměřeným z hlediska zásahu do základního práva jednotlivce na respektování soukromého a rodinného života. Kromě rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 311/2023-44 považuje žalobkyně za přiléhavý taktéž rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 20 A 86/2021-51. Jelikož posuzování proporcionality zásahu do základního práva na respektování soukromého a rodinného života předpokládá poměřování dvou protichůdných zájmů na pomyslných miskách vah, žalobkyně si dovoluje vyjádřit rovněž k protichůdnému veřejnému zájmu. Tento totiž v případě bezúhonné žalobkyně spočívá výlučně v zájmu na tom, aby se v ČR zdržovali pouze cizinci oprávněně zde pobývající, tj. k osobě a rodině žalobkyně nebyly zjištěny žádné další negativní poznatky. Žalobkyně po celou dobu svého pobytu v ČR vedla řádný život, nedopouštěla se žádného protiprávního jednání, přičemž jednání, které bylo předmětem daného řízení (neoprávněný pobyt), bylo zjištěno a prokázáno na základě součinnosti a spolupráce žalobkyně se správními orgány, toto jednání (neoprávněný pobyt) nebylo důsledkem úmyslného jednání žalobkyně, nýbrž nesprávné volby zmocněnce pro účely řízení o žádosti o prodloužení povolení k pobytu. Žalobkyně taktéž doložila, že činí kroky k tomu, aby svůj pobyt legalizovala, tj. prokázala svou snahu o řešení její pobytové situace. Dané skutečnosti dle názoru žalobkyně oslabovaly intenzitu veřejného zájmu na jejím neprodleném vycestování, přičemž dle názoru žalobkyně byly zohledněny v nedostatečném rozsahu. Současně má žalobkyně za to, že vzhledem k nesprávnému a nepřiléhavému vymezení intenzity zásahu do jejího základního práva na respektování soukromého a rodinného života a téhož práva jejího manžela byla otázka proporcionality dopadu napadeného rozhodnutí nesprávně a nedostatečně posouzena jako celek. Vyjádření žalované 4. Žalovaná ve svém vyjádření k iniciativě žalobkyně legalizovat si svůj pobyt na území ČR podáním žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny prostřednictvím generálního konzulátu společně s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti uvedla, že v případě vyhovění žádosti a umožnění podat žádost bez osobní účasti žalobkyně toto řízení neopravňuje žalobkyni k pobytu na území ČR; oprávněnost pobytu na území ČR vzniká až převzetím povolení k pobytu. K ostatním námitkám žalovaná konstatovala, že se s nimi vypořádala v napadeném rozhodnutí, neboť tyto námitky jsou obsahově stejné jako v případě podaného odvolání. Jednání soudu 5. Při jednání soudu dne 16. 2. 2026 zástupkyně žalobkyně zdůraznila, že správní orgány nezjistily skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to ve vztahu k nezletilému synovi žalobkyně. Byla toho názoru, že si měly opatřit stanovisko OSPOD, který by měl vyhodnotit nejlepší zájem dítěte. V součinnosti OSPOD také mohl být zjištěn nejlepší zájem dítěte. Poukázala na závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Azs 311/2023 a 5 Azs 33/2022. Zdůraznila, že žalobkyně vede v ČR řádný život a snaží se o řešeno své pobytové situace. Namítla, že mělo být správními orgány přerušeno řízení do skončení řízení o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti na zastupitelském úřadě. Byla toho názoru, že situace žalobkyně představuje výjimečný případ, kdy nelze uložit povinnost opustit území. V tomto směru poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího správní soudu sp. zn. 3 Azs 194/2024. 6. Žalovaná se z jednání dne 16. 2. 2026 omluvila. Posouzení věci soudem 7. Před vypořádáním jednotlivých žalobních bodů soud směrem k žalobkyni připomíná, že soudní řízení ve správním soudnictví je ovládáno zásadou koncentrace, jež nachází svůj odraz v § 71 odst. 2 třetí větě zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle které „[r]ozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.“ Soud se proto může věcně zabývat jen těmi žalobními body, které byly uplatněny ve lhůtě 30 dnů poté, kdy bylo napadené rozhodnutí žalobkyni doručeno (srov. § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 9. 2025), tj. v projednávané věci do 21. 8. 2025, neboť napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 22. 7. 2025. Projednání později uplatněných žalobních bodů by znamenalo nepřípustné porušení principu koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004-69). Z těchto důvodů soud nemohl přihlížet k těm žalobním bodům, které žalobkyně nově vznesla při jednání soudu dne 16. 2. 2026, neboť tak učinila až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která je podle § 71 odst. 2 s. ř. s. nejzazším limitem i pro případné rozšíření žaloby o další žalobní body. Soud se proto nemohl zabývat opožděnou námitkou, že mělo být správními orgány přerušeno řízení do skončení řízení o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti na zastupitelském úřadě. 8. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí soud uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí musí být vždy zřejmé, z jakých skutkových zjištění správní orgán ve vztahu k jím vyhlášenému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěrům o něm dospěl. Správní rozhodnutí, které takovouto skutkovou a právní úvahu neobsahuje, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť nemůže plnit svou základní funkci, tedy osvětlit úč