73 A 1/2026 – Krajský soud v Ústí nad Labem

73 A 1/2026- 62 - text  73 A 1/2026 - 62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Macháčkem ve věci žalobce: X, narozený X státní příslušnost Íránská islámská republika bytem X zastoupen advokátem Mgr. Jakubem Jančovičem sídlem Široká 97/3, Přerov proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2026, č. j. OAM-5615-17/ZR-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušena platnost zaměstnanecké karty udělené žalobci a současně byla žalobci podle § 46e odst. 2 téhož zákona stanovena třicetidenní lhůta od právní moci rozhodnutí k vycestování z území ČR. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 4. 2025 ve věci sp. zn. 2 T 139/2024 byl žalobce pravomocně odsouzen pro spáchání úmyslného trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 trestního zákoníku jednak k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, který byl odložen na zkušební dobu 18 měsíců, a jednak k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců. V září 2025 pak bylo podmíněně upuštěno od zbytku trestu zákazu činnosti. Uvedeným byl naplněn důvod pro zrušení zaměstnanecké karty dle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona a o pobytu cizinců. 3. Žalovaný s odkazem na § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců uvedl, že v tomto případě zákon nestanoví povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Na druhé straně nepřehlédl, že dle správní judikatury má článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přednost před zákonem, a otázkou přiměřenosti se na podkladě tvrzení žalobce zabýval. Konstatoval, že činnost žalobce, který řídil motorové vozidlo s naměřenou hodnotou 2,52 g/kg alkoholu v krvi, je nebezpečná ve vztahu k provozu na pozemních komunikacích. Žalobce navíc v tomto stavu způsobil dopravní nehodu se vznikem škody ve výši 140 000 Kč. Není důvod brát na zájmy žalobce větší ohled, než jaký bral sám žalobce na ostatní účastníky silničního provozu. Žalobce má v ČR manželku a nezletilého syna, nežije s nimi však ve společné domácnosti. Patrně nebydlí ani se svou matkou, která rovněž žije v ČR. Je na žalobci, jakou formu rodinného soužití nadále zvolí. Napadeným rozhodnutím není vyloučen budoucí pobyt žalobce v ČR. Ani Úmluva o právech dítěte nestanoví, že oba rodiče musí žít se svým dítětem v jednom státě. 4. Dle žalovaného není nejlepší zájem dítěte trumfovou kartou, která v řízení přebije vše ostatní. Žalobce sám nebral ohled na nejlepší zájem svého syna, když spácháním trestného činu ohrozil svůj pobytový status a s ním spojenou možnost společného soužití. Ohrozil také svou možnost v ČR pracovat. Za případné zhoršení ekonomické situace si může žalobce sám, neboť spáchal trestnou činnost. Zrušení zaměstnanecké karty žalobce neznamená ztrátu pobytového statusu členů jeho rodiny. Žalobce není nucen kontakt s rodinou přerušit, v ČR případně může realizovat svůj pobyt jiným, byť ne tak výhodným způsobem. Čím menší a zprostředkovanější je dopad na dítě, tím větší prostor pro upřednostnění jiného zájmu se vytváří. Žalovaný tedy považuje napadené rozhodnutí za přiměřené. 5. Žalobce v podané žalobě nerozporoval pravomocné odsouzení za úmyslný trestný čin. Namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro vnitřní rozpornost. Žalovaný na jedné straně uvádí, že není povinen posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, současně však tvrdí, že otázku souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod posuzoval. Vnitřní rozpornost rozhodnutí je dle správní judikatury důvodem nepřezkoumatelnosti. Dále došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce uplatnil konkrétní námitky zásahu do svého rodinného života, zejména s ohledem na existenci nezletilého syna a soudně upravený pravidelný styk. Žalovaný tyto námitky odmítl jako obecné, aniž by se jimi věcně zabýval. Pokud žalovaný považoval příslušné námitky za obecné, bylo jeho povinností vyzvat žalobce, aby tyto námitky doplnil. Žalobce má zájem, aby byl efektivně zahrnut ve výchově syna. Skutečnost, že s matkou neudržuje společnou domácnost, neznamená, že se se synem nestýká. Styk je aktuálně upraven předběžným opatřením a i dle opatrovnického soudu je v zájmu nezletilého. 6. Žalovaný ztotožnil absenci společné domácnosti s neexistencí rodinného života, což je v rozporu s judikaturou správních soudů i Evropského soudu pro lidská práva. Existence rodinného života není podmíněna společným bydlením, nýbrž reálnými osobními vazbami a výkonem rodičovských práv. Argumentace žalovaného, že zrušení zaměstnanecké karty nepředstavuje vyhoštění, je pro posouzení zásahu do rodinného života irelevantní. Žalobce nemá žádnou jinou možnost jak zajistit legálně svou přítomnost na území ČR, a tedy vídat se se synem a hradit na něj výživné. Žalobce naopak ztratí možnost obživy na území ČR. Nadto v Íránu probíhají nepokoje, většina letů do země a ze země je zrušena, v ulicích dochází ke střetům mezi příslušníky ozbrojených sil a demonstrujícími občany. V případě návratu nebude zaručena bezpečnost žalobce, v důsledku výpadků internetového připojení se může stát, že nebude možné zajistit ani telefonický či audiovizuální kontakt se synem. Žalovaný se otázkou nejlepšího zájmu nezletilého zabýval pouze obecně. Takový postup je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 950/19. Je jednoznačné, že je v zájmu nezletilého styk s otcem udržovat. V případě, kdy bude žalobci znemožněno na území ČR pracovat, nebude žalobce schopen hradit výživné na syna a nebude ani schopen s ním udržovat pravidelný styk. 7. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný znovu poukázal na povahu a závažnost žalobcem spáchaného trestného činu. Dle žaloby žalobce sám sebe pasuje do role toho, komu je ublíženo, ačkoli je to on sám, kdo svým vědomým úmyslným jednáním zapříčinil ukončení svého pobytového oprávnění. Jen shodou okolností nezávislých na vůli žalobce nemělo jeho jednání fatální následky. Vnitřní rozpornost rozhodnutí žalovaného nenastala. Ten postupoval ve shodě se zákonem o pobytu cizinců a aktuální judikaturou. Žalobou napadené rozhodnutí je též dostatečně odůvodněno, a není tedy nepřezkoumatelné. Žalobce ve správním řízení neuváděl, že má soudně upravený styk se synem. Žalovaný posoudil přiměřenost zásahu ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Situací v Íránu žalobce ve správním řízení neargumentoval, ač mohl. Nadto žalovaný žalobci nepřikazuje, aby odcestoval do Íránu. Vyživovací povinnost k synovi není překážkou zrušení platnosti zaměstnanecké karty. Syn žalobce není závislý na jeho výlučné péči. Žalobci nebyl vysloven zákaz pobytu na území ČR. 8. Z obsahu předloženého správního spisu soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 4. 2025, č. j. 2 T 139/2024-103, byl žalobce odsouzen pro spáchání úmyslného trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky a byl mu uložen trest uvedený výše. Z rozsudku plyne, že žalobci bylo naměřeno 2,52 g/kg alkoholu v krvi a že žalobce při řízení motorového vozidla v tomto stavu způsobil dopravní nehodu. Z opisu evidence rejstříku trestů vyplývá, že jde o jediné odsouzení žalobce pro trestnou činnost spáchanou v ČR. Po oznámení o zahájení správního řízení se žalobce vyjádřil tak, že odnětí zaměstnanecké karty by mu znemožnilo obživu a způsobilo by zpřetrhání vazeb s jeho synem, který v ČR žije. Žalobce se synem rád tráví čas a chce se podílet na jeho rozvoji. Žalovaný následně napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak bylo popsáno výše. 9. Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející soud přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s. ř. s. s tím, že přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. 10. Podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. 11. Podle § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost zaměstnanecké karty mj. z důvodů uvedených v § 37. 12. Podle § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán p