9 Afs 110/2007 — Nejvyšší správní soud

10 Ca 47/2009- 29 - text 11 pokračování Chyba! Nenalezen zdroj odkazů. [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: L.N., zast. JUDr. Jaroslavem Kobíkem, daňovým poradcem daňově poradenské kanceláře ARIADNA s.r.o., se sídlem Bořivojova 21, Praha 3, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.12.2008, čj. 6704/08-1300-201022, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru vydaného Finančním úřadem v Příbrami dne 21. 4. 2008, č. j. 54818/08/063911/2270, kterým byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2005 ve výši 96.900,-Kč. Žalobce v podané žalobě uvádí, že dodatečný platební výměr byl vydán na základě daňové kontroly, která byla zahájena a proběhla v rozporu s daňovým řádem. Předmětná daňová kontrola byla zahájena protokolem o ústním jednání. Žalobce namítá, že daňová kontrola byla zahájena pouze formálně a nezákonně a že na základě takovéto kontroly nebyl správce daně oprávněn dodatečný platební výměr vydat. Ve věci formálního a nezákonného zahájení daňové kontroly žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, ze dne 18.11.2008, podle kterého v podmínkách materiálního právního státu je nezbytné trvat na požadavku, aby omezení či narušení autonomní sféry jednotlivce, jaké představuje daňová kontrola, mělo jasný a předem seznatelný důvod, legitimující použití takového omezení, a takový důvod musí spočívat v konkrétních skutečnostech. Jinak řečeno, v případě daňové kontroly nemůže být takovým důvodem obecně formulovaný zájem státu na výběru daní, který je účelem zákona o správě daní a poplatků, nýbrž musí zde existovat konkrétními skutečnostmi podložené podezření, že konkrétní daňový subjekt, u něhož je daňová kontrola zahajována, zřejmě svou daňovou povinnost nesplnil, nebo splnil, avšak v míře menší, než by měl. Ústavní soud je dále toho názoru, že každý zásah do osobní sféry jednotlivce, musí být ospravedlněn konkrétní skutečností, resp. důvodem takového omezení a nikoliv proveden pouze proto, že orgán státu je takovou pravomocí formálně nadán. To, co způsobuje nezákonnost zahájené daňové kontroly, je podle Ústavního soudu nedostatek apriorních důvodů k zahájení daňové kontroly a absence jejich sdělení stěžovateli, jakož i jejich vyjádření v protokolu o ústním jednání, kterým je daňová kontrola zahajována. Z uvedeného vyplývá, že při zahájení daňové kontroly je správce daně povinen daňovému subjektu sdělit důvody pro zahájení této kontroly, tj. sdělit, jaké má konkrétní pochybnosti či podezření o tom, že poslední známá daňová povinnost je nižší, než by měla být. Pokud tak správce daně neučiní, je daňová kontrola zahájena pouze formálně a jejím prováděním správce daně porušuje ústavní zásadu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Daňová kontrola byla u žalobce zahájena sepsáním protokolu o ústním jednání. Z tohoto protokolu vyplývá, že po poučení o právech a povinnostech kontrolovaného daňového subjektu následovalo sdělení o zahájení kontroly a jejím rozsahu a poučení o tom, že do ukončení daňové kontroly není přípustné podání dodatečného daňového přiznání. V tomto protokolovaném jednání při údajném zahájení daňové kontroly tedy žalobce nebyl zpraven o konkrétních důvodech podezření o zkrácení daňové povinnosti. Ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu je zřejmé, že správce daně zahájil pouhou formální daňovou kontrolu, na základě které nebyl oprávněn dodatečné platební výměry vydat. Jednalo se o nezákonný úkon správce daně, který nemůže mít zákonné důsledky. V této souvislosti žalobce dále poukazuje na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 2 Afs 52/2005, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 36/2003. Žalobce dále namítá, že z důvodu zahájení daňové kontroly v rozporu s daňovým řádem nemohou být v daňovém řízení použity důkazní prostředky získané v jejím průběhu (§ 31 odst. 4 daňového řádu). Obdobně ostatně judikoval Ústavní soud ve výše citovaném nálezu, podle něhož neústavnost takového postupu nemůže být zhojena ani skutečností, že v průběhu daňové kontroly bylo prokázáno, že ke zkrácení daně ze strany daňového subjektu skutečně došlo. To nejen proto, že daňová kontrola představuje jeden (nedělitelný) procesní úkon, ale též proto, že „usvědčující“ důkazy byly opatřeny protiústavním postupem. Žalobce rovněž namítá, že daňová kontrola byla provedena s přerušením, čímž správce daně postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 78/2007 – 88. Způsobem provedení daňové kontroly správce daně porušil ustanovení základních zásad daňového řízení, a to zásady zákonnosti a zásady součinnosti. Žalobce poukazuje na to, že dalších nesprávností se dopustil správce daně žalobce a správce daně místně příslušný daňovému subjektu AS – STAVING, s. r. o., v důsledku čehož pochybil následně i žalovaný. Předně žalobce konstatuje, že Finanční úřad ve Vsetíně neplní své povinnosti a nezrušil registraci uvedené společnosti k DPH. Tím je spoluodpovědný za neodvedení DPH i daně z příjmů daňového subjektu AS – STAVING, s. r. o. Takový postup správce daně, který svou nečinností nezabrání situaci, kdy dochází k neoprávněnému uplatňování odpočtu DPH, případně k neprokázání jeho oprávněného odpočtu, a možná i ke krácení daně ve smyslu ust. 148 trestního zákona, je v rozporu se zásadami dobré správy a může ve svých důsledcích znamenat i naplnění skutkové podstaty trestného činu pracovníky správce daně. Žalobce se domnívá, že správce daně je ve smyslu ust. § 39 zákona č. 588/1992 Sb., a ust. § 106 odst. 7 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, povinen, nikoliv pouze oprávněn, zrušit registraci plátce, pokud tento plátce neplní své povinnosti vyplývající ze zákona o dani z přidané hodnoty. Pokud společnost AS – STAVING, s. r. o. neměla od 3. 8. 2005 jednatele, měl jí být ustanoven ve smyslu § 10 odst.2 zákona o správě daní a poplatků zástupce. Správci daně tak svým nezákonným postupem umožňují, aby povinné daňové subjekty neplnily své daňové povinnosti a takovéto zkrácení daní pak nahrazují neoprávněným výběrem daní od obchodních partnerů takovýchto daňových subjektů. Žalobce dále tvrdí, že výslechu K.Ř., bývalého jednatele AS – STAVING, s. r. o., se nemohl zúčastnit z důvodu své dovolené. Dále uvádí, že ačkoli muselo být správci daně zřejmé, že K.Ř. je buď tzv. bílý kůň nebo se přímo podílel na podvodu se zneužitím společnosti AS – STAVING, s. r. o., jeho otázky nenasvědčují tomu, že by se snažil podíl pana Ř. na podvodném jednání objasnit (nebyly položeny otázky na okolnosti koupě obchodního podílu panem Ř., kdo mu prodej nabídl, jakou činnost chtěl se společností provozovat, proč neplnil povinnost podávat daňová přiznání). Vady v označení společnosti a jejího sídla na účetních dokladech pak nasvědčují tomu, že ke zneužití společnosti došlo někým, kdo k ní byl v blízkém vztahu, aby pak bylo možno při šetření poukazovat právě na drobné odchylky jako důkaz toho, že nejde o doklady deklarované společnosti. Žalobce upozorňuje na to, že pokud jde o zachování časové souvislosti mezi příjmovými a výdajovými doklady, jednalo se o chybu účetní, což bylo vysvětleno správci daně, která doklady mezi sebou zaměnila. Nezákonným postupem žalovaného v odvolacím řízení a nezákonným postupem správce daně při daňové kontrole a vyměřovacím řízení bylo porušeno také právo žalobce na spravedlivý proces, zaručené mu v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Vytýkané vady postupu správce daně i žalovaného pak měly vliv na zákonnost jejich rozhodnutí. Žalobce proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a přiznání náhrady nákladů řízení žalobci. Ve vyjádření k obsahu žaloby žalovaný uvádí, že v průběhu daňové kontroly na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2005 správce daně zjistil, že žalobce uplatňoval nárok na odpočet na základě dokladů, které nevystavila osoba na nich uvedená jako dodavatel, tj. společnost AS – STAVING, s.r.o. Žalobce tak neunesl důkazní břemeno, tím že neprokázal, že plnění uvedené na dokladech mu dodala společnost AS – STAVING, s. r. o. V té souvislosti žalovaný odkázal na svědeckou výpověď jednatele společnosti AS – STAVING, s. r. o., K.Ř., který popřel, že doklady, na základě kterých žalobce uplatňoval nárok na odpočet DPH, vystavil a podepsal, dále uvedl, že společnost žádnou činnost nevyvíjela, s žalobcem se nezná a není mu známo, že by společnost vystavila pro žalobce u